Psal ve svém inzerátu, že si uvědomuje, že to zní podezřele, ale prý mají opravdu vztah vyřešený a bydlí tam jen proto, aby nezmizel dětem příliš násilně z očí. Po dle mě si muž, který se přizná k ohleduplnosti a lásce k dětem, zaslouží pochopení. Zbytek inzerátu mě vyloženě oslovil: „Mám rád dobré jídlo, ale neboj se, rád ho taky vařím. A nejenom jednou za měsíc, ale klidně na střídačku s tebou. A taky po sobě myju nádobí!“ To se mi líbilo, můj bývalý manžel si zvyknul, že má v manželce i služku. Nebylo to sice to nejhorší, co se v našem vztahu přihodilo, ale služku už jsem nikomu dělat neplánovala. Proto jsem taky pročítala ty seznamovací inzeráty pečlivě, do dalšího vztahu jsem nespěchala, nechtěla jsem znovu naletět. Tenhle muž, který mě zaujal, psal dál: „Těší mě cestovat po zajímavých místech a rád tam jezdím vlakem.“ No výborně, taky nemusím všude autem. A když ještě napsal, že ze všech knih má nejradši ty od Jamese Herriota, byla jsem opravdu zvědavá.

Čtěte také

Řídit se pouze srdcem není vždy rozumné

Čtěte také

Pohádkám nevěřte: Manžela mám ráda, ale ne tak, abych si kvůli němu ničila život

Sešli jsme se a bylo to báječné. Hned o víkendu jsme naplánovali výlet na Křivoklát, a i když jsem tam byla už několikrát, s ním to bylo jiné. Znal o historii spoustu věcí a vzal si na starost svačinu. Úplně mě zaskočil báječnými bagetami s kuřetem a zeleninou a jablečným koláčem. Pane bože! Připadala jsem si rozmazlovaná jak v nějakém filmu. A byl tak hodný! „Já jsem asi hodný moc, někdy se asi neumím ozvat, když mě někdo zneužívá,“ přiznal se, ale já jsem ho ujišťovala, že žádné muže, kteří si potřebují dokazovat svoji mužnost, v životě nepotřebuju. Ten minulý mi stačil. Žádného dalšího pana „všude jsem byl a jsem nejchytřejší na světě“ jsem nehledala. „Zdáš se mi tak laskavá,“ říkal a já byla ráda, že si toho všimnul a že to ocenil. Když jsme se večer rozloučili, měla jsem pocit, že z tohohle začátku by mohlo vzniknout něco krásného.

Čtěte také

Po smrti manžela jsem se už nevdala

Čtěte také

Když se mi zabil manžel, zamilovala jsem se znovu. Nemohla jsem to ale přiznat

Scházeli jsme se každý víkend, někdy v sobotu, někdy v neděli, a občas i přes týden. Trošku mě mrzelo, že mi nevěnuje času víc, ale chápala jsem, že chce být se svými dětmi. Koneckonců já jsem děti ve svých šestatřiceti taky plánovala stihnout a chtěla k nim otce, který se jim bude věnovat. Po dvou měsících jsem byla doopravdy zamilovaná a chtěla s ním strávit celý víkend i s celou nocí. Přesně tak, do té doby jsme spolu nic neměli, jen jsme se drželi za ruce a líbali. Řekla jsem mu, ať něco naplánuje a on se tvářil překvapeně. „Opravdu chceš?“ To překvapilo zase mě, přece mu bylo sotva čtyřicet, tak bych čekala, že nebude se sexem otálet. Ale zase se to hodilo k jeho povaze, že nechtěl naléhat a útočit. A tak něco naplánoval, za tři týdny, já už byla nedočkavá, ale dřív to prý nešlo, byl se ženou domluvený, že se postará o děti. Ale pak všechno vyšlo nádherně, od počasí po postel. Předla jsem blažeností, a i když se na muže nemá naléhat, zeptala jsem se, jestli by se nechtěl ke mně přestěhovat. A kdy se vlastně budou rozvádět, to jen tak mimochodem. „Ale my už rozvedení jsme,“ odpověděl a já byla zaskočená. „Ty sis myslela, že ještě nejsme?“ No ano, myslela, protože tam přece bydlel a choval se tak, jako by byli pořád manželé, ačkoli domluvení na slušném rozchodu. Ale samozřejmě tím líp, říkala jsem si, a Pavel s přestěhováním souhlasil.

Čtěte také

Tušila jsem, že to není ta pravá

Čtěte také

Mami, mělas pravdu, řekl mi syn. Snacha mu vyčetla, že je nula a nemá ambice

A tak jsme to udělali. Následující dva měsíce byly krásné, i když se často stávalo, že mu jeho bývalá žena volala a potřebovala s ním něco řešit buď ohledně dětí, nebo ohledně bytu. Vždycky jí ochotně pomáhal, což se mi líbilo, vždyť je fajn, když se lidi umí slušně rozejít. Pak jsem se ale jednou vrátila a on seděl u stolu a že mi musí něco říct. „Je mi to hrozně líto, ale já se musím vrátit domů.“ Domů? Přece doma je tady, o čem to mluví? „Moje žena mě potřebuje, já jsem asi udělal chybu, neměl jsem odcházet, víš, cítím se hrozně zodpovědný a má pravdu, takhle se neodchází.“ Pokoušela jsem se zklidnit a pochopit, co mi vůbec říká. Nemohla jsem se dopátrat, co se stalo, když přece svoje vztahy měl vyřešené. „Já nevím, jak bych ti to měl vysvětlit, ale cítím za Ivu zodpovědnost.“ Moje argumenty, že přece jsou rozvedení, vůbec nevnímal. „Já vím, že jsem tady neměl vůbec být, že teď ubližuju zase tobě, ale pochop, byli jsme spolu čtrnáct let, a to je víc než pár měsíců, co se známe my. Jsem úplně nešťastnej, že jsem to tak zamotal,“ říkal a skoro u toho brečel. Těžko jsem mohla něco říkat. Možná jsem chtěla, ale nic mě nenapadalo. Vzal si svoje věci a opravdu odešel.

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra

Seděla jsem na židli a brečela pro všechno to, co mohlo nastat, ale už nikdy nenastane. Měli jsme možná před sebou krásný společný život, ale holt ho mít nebudeme. Nerozuměla jsem jenom tomu, proč je ke svojí bývalé ženě tak připoutaný, že stačí, aby hvízdla, a už se k ní vrací. Kvůli dětem? O těch nemluvil, ale to asi hrálo roli. Ale když jsme si povídali o tom, proč se rozvedli, tak vyprávěl, že je strašně panovačná, že musí být pořád po jejím. A že jak on se nerad hádá, cítil se strašně ponížený tím, jak ji poslouchá. Tak proč, když se konečně dokázal rozvést, tomu zase podlehl? Takhle jsem si přemýšlela a pak jsem si šla lehnout s pocitem marnosti.

Už ráno ale cinkla na mobilu zpráva. „Jsem úplně zoufalý, chtěl bych se zachovat správně, vím, že bych měl zůstat s tebou, protože tě miluju,“ psal a mně srdce poskočilo. Ale nevěděla jsem, co mu mám odepsat, tak jsem mlčela. Tohle si musí rozhodnout a vybojovat sám. Za hodinu přišla další zpráva. „Stojím u okna, dívám se, jak prší, a chtěl bych to vidět s tebou.“ Tak jsem odepsala, že tady taky prší, takže to vlastně spolu vidíme. Od té doby psal každou chvíli. O svých pochybnostech a že by byl rád silnější a rozhodnější, ale že ho snad pochopím. Já chtěla, aby se vrátil a přesně to se taky už za týden stalo. Zase si naplnil skříně svými džínami a svetry a prý už si definitivně ujasnil, jak by chtěl žít. Svobodně a se mnou.

Tak jsme tedy žili další měsíc, ale jednou jsem zase večer přišla domů a na stole byl dopis. Nedokáže mi to říct do očí, ale musí se vrátit, kam patří. Všechno ho to mrzí a chtěl by mít dvě duše, aby jedna mohla žít tady, ale má jen jednu. A tak jsem za ním definitivně zavřela dveře. Proč se choval, jak se choval, nepochopím, ale už ani nechci.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Milenka se prozradila na instagramu

Čtěte také

Důkaz online. Manželova milenka se fotila u nás doma a fotky dala na instagram

Čtěte také

Před sto lety bylo pochopení pro lásku stejného pohlaví mizivé

Čtěte také

Láska dvou žen před sto lety a dopisy plné lásky. Tehdy se ale LGBT nenosilo

Čtěte také

Dvojčata někdy pořádně umí překvapit

Čtěte také

Jako vejce vejci: Vybrala jsem si špatné dvojče a otěhotněla jsem s ním