Jenže se začala ozývat potřeba fyzické blízkosti a občasného pohlazení. Naznaly jsme, že je na čase poohlédnout se po nějakém chlapci. A protože jsme ani jedna absolutně netušila, kde se nějací hoši shání - sbalit někoho v baru pro nás nepřipadalo v úvahu a čekat, až nás někdo osloví na ulici, se zdálo být na dlouhé lokte, rozhodly jsme se přihlásit na seznamku, na které tehdy frčela většina našich vrstevníků. Vůbec jsem nevěděla, jestli flirtovat vůbec ještě umím. Přece jenom už to bylo nějaký pátek, kdy jsem svůj šarm použila naposledy. Ale jak jsem zjistila, nezapomíná se to stejně jako jízda na kole, a dokonce mě to začalo bavit.
Po pár více či méně vydařených schůzkách mi padl do oka vysoký tmavovlasý kluk jménem Marek. Byl hezký jako obrázek, trochu stydlivý, pozorný. Zkrátka a dobře si mě získal. Začali jsme spolu trávit čas. Chodili jsme bruslit, na procházky, do kina... Čas s ním byl pro mě po dlouhé době příjemným zpestřením. Nikam jsem se však nehnala a ani on nevypadal, že by se chtěl vrhat do něčeho vážného. Po nějaké době se ale u něj cosi změnilo a najednou se mnou chtěl trávit všechen volný čas. To samozřejmě možné nebylo, a tak mě alespoň přes telefon kontroloval. Neustále mi volal, psal a když jsem neodepsala do několika minut, neváhal v sms zprávách rozjet uražený monolog. Měl dokonalý přehled o tom, kdy jsem a nejsem online na sociálních sítích, co a kdy na ně postuju, a pokud jsem náhodou "svítila zeleně" a nenapsala, byl oheň na střeše. Jednoduše mi začalo peklo. Probudil se v něm chronický žárlivec. On sám měl přitom facebook plný slečen a dam, s nimiž si veřejně psal a v komentářích jim posílal srdíčka.
Horší než nevrlý důchodce
Pomalu ale jistě jsem poznávala i jeho druhou tvář a začínalo mi docházet, proč je takový fešák se zajímavou prací stále sám. Kromě četných žárlivých scén totiž předváděl i chování nevrlé babky Kelišky. Abyste tomu rozuměli - představte si mladého, pohledného muže, kterak v neděli vyletí z postele a skrz žaluzie špehuje, kdo že ho to dole na parkovišti v sedm hodin ráno vzbudil tím, že nemůže nastartovat auto. Na souseda se štěkajícím psem občas pokřikoval z okna a pokud se mu zdálo, že je v domě hluk po desáté večer, měl na parapetu připravenou lžíci, kterou na sousedy energicky ťukal do topení. Když jsem se s těmito jeho rysy setkala poprvé, připadaly mi úsměvné. Časem jsem ale bohužel zjistila, že humoru v jeho jednání není ani za nehet a je to myšleno zcela vážně.
Obojí jsem tiše tolerovala, vlastně i díky tomu jsem náš vztah - nevztah nebrala od začátku úplně vážně. Ale jak už to tak bývá, i my měli hezké chvilky, a když jsme se jednoho dne bavili o cestování, nabídla jsem, že vyrazíme v zimě do Benátek na karneval. S nadšením souhlasil, ale k tomu, aby to zařídil, se nějak neměl. Tak jsem zájezd pro nás oba koupila já. Ano, vím, byla jsem blbá. Studentka, aby platila chlapovi, který vydělává, cestu do zahraničí? Kdo to kdy viděl!
Nečekaný zvrat
Věci však záhy nabraly velmi rychlý spád. Měla jsem pocit, že pokud spolu už několik měsíců trávíme skoro všechen čas, intimně žijeme a teď navíc plánujeme zahraniční výlet, je na čase, aby se rozloučil se všemi svými facebookovými obdivovatelkami a přestal si hrát na dostupného pro všechny. A tak jsem tohle téma otevřela. Jeho reakci jsem ale nečekala ani v tom nejhorším snu. Nejenom že mi sdělil, že to neudělá, protože mu zájem opačného pohlaví dělá dobře, navíc mi řekl památná slova: "Vždyť jseš holka ze seznamky, tak co čekáš? Že tě budu nosit na rukou?" Brada mi spadla až na kolena a pár vteřin jsem urážku vstřebávala. Vzpamatovala jsem se ale rychle a s naprostým klidem odvětila: "Aha, to je škoda, že se to dozvídám až teď. Mohli jsme si ušetřit spoustu času a vlastně i nervů... No nic, jdu zrušit ten zájezd," zkonstatovala jsem věcně. Následně jsem vytočila číslo na cestovní kancelář a s omluvou, že jsme se právě s přítelem rozešli, tudíž romantický zájezd do Benátek nevyužiju, jsem poukaz vrátila.
On jen stál a mlčky zíral. Poté se roztřeseným hlasem zeptal: "Asi chceš odvézt domů, že?" "Ne. Proč?" odvětila jsem s úsměvem a uvelebila se u televize. Celá ta situace mi přišla natolik absurdní, že mi to bylo vlastně úplně jedno a chtělo se mi spíš smát. Večer, kdy jsme se už k tématu nijak nevraceli, jsme jako obvykle ulehli do postele. Před usnutím jsem slyšela, jak tiše vzlyká. Ráno se na mě skoro nepodíval, jen vztekle házel věcmi. Zeptala jsem se ho, proč tak vyvádí. Prý to včera strašně pokazil a je na sebe naštvaný. Omluva ale nepadla.
To ráno mě odvážel na nádraží, jela jsem na víkend za rodiči. Když jsem odcházela, podíval se na mě psím pohledem a zcela vážně se zeptal, kdy se zase uvidíme a jestli spolu pojedeme na dovolenou. Vyvalila jsem na něj oči a začala ho podezírat z mentální poruchy.
Žárlivec žárlivcem zůstane
Měsíc jsme se neviděli, ani nebyli v kontaktu. Brala jsem to jako vyřízenou věc. Jenže pak mi zničehonic na telefonu zasvítilo "Chybíš mi". Na zprávu jsem hleděla jak zjara a rozhodla se neodepsat hned. Vlastně jsem ani nevěděla, co by měla být správná odpověď. Marek mi to ale usnadnil sám. Probudil se v něm opět žárlivý despota a když mu odpověď nedošla do pár minut, rozjel starou známou písničku. "Tak já ti napíšu, že mi chybíš, a ty ani nejsi schopná odpovědět? Tak víš co, holčičko? Jdi někam!...Já to tak nemyslel. Promiň. Nevyznám se v sobě. Asi tě mám rád....Jsi tam? To vážně neumíš odpovědět, sakra? Už se neobtěžuj...Halooo," naskakovaly mi na displeji zprávy jedna za druhou.
S každým vzkazem ve mně narůstala zlost, až jsem to nakonec nevydržela a rozhodla se kontakt utnout jednou provždy. Zvedla jsem proto telefon a vše si s Markem vyříkala. Vlastně ani nevím, co všechno jsme si tenkrát řekli. Vím jen to, že čím víc jsem já byla vzteklá, tím víc on byl schopen snést mi modré z nebe. Pochopila jsem, že od tohohle kluka je nejlepší držet se co nejdál. Po telefonátu jsme se už nikdy neviděli, ani nekontaktovali. A já? Od chlapů i od seznamek jsem si dala opět na nějakou dobu pauzu.
Zdroj: vlasta.cz
