To město pěkné nebylo. Sama bych si ho nikdy jako bydlení nevybrala, jenomže já šla za hlasem svého srdce, jak se říkalo ve filmech pro pamětníky. Ty jsem měla ráda a dívávala jsem se na ně s babičkou. Moc se mi líbil černobílý svět plný dam v kloboucích a pánů v oblecích, kteří mluvili tak pěkně a ukláněli se. Takový svět jsem kolem sebe neměla. Mohla jsem si vybrat cestu mezi paneláky, kde jsem klopýtala přes rozbité chodníky, nebo podél továren, ze kterých se kouřilo. V zimě to byla zvlášť lahodná volba. Stáhla jsem si čepici s copánkovým okrajem hloub do čela, aby mi nepadaly špinavé vločky do očí, a vydala se mezi paneláky.

O depresích se za socia lismu nemluvilo, takže bych neřekla, že jsem nějakou měla, ale někdy mi moje situace připadala bezvýchodná. Opuštěná matka s třemi dětmi, urousaná a samou péčí o ně tak vyřízená, že jsem si připadala jako hadr na podlahu. Ještě že jsem měla svoje miláčky, na které jejich tatínek dokonce i posílal alimenty, ale jinak si jich nevšímal. Usoudil, že na tři děti je moc mladý a moc hezký. Neřekl ani „promiň“ a zmizel, jak jsem pak poznala z rozvodových papírů, na druhý konec republiky. Což o to, já byla taky v šoku, když jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, jenže o antikoncepci jsem v životě neslyšela a on měl pádný argument. „Jestli mě teda nemáš ráda, budu chodit s Líbou,“ vyhrožoval, a já nechtěla, aby chodil s Líbou, protože jsem ho milovala, protože byl tak mladý a tak hezký. On byl v šoku tak dokonalém, že jsme se vzali, tehdy se o jiném řešení nedalo uvažovat, oba jsme byli plnoletí a brát se brzy bylo normální. Chvíli nám to i klapalo, dostali jsme byt, sice neskutečně daleko od místa, kde jsme žili, ale proč ne, říkala jsem si, a netušila, že z krásného malého městečka přijdu do průmyslové hrůzy. Ale pořád jsem byla zamilovaná, tak co. Můj manžel už míň, takže jsem měla brzy podezření, že z práce nechodí pozdě kvůli dlouhým směnám, ale kvůli nějaké jiné. Začali jsme se hádat a on to těžko snášel, třískal dveřmi, že to nemá zapotřebí, ale vždycky se vrátil. A protože o antikoncepci jsem pořád nepřemýšlela, byla jsem těhotná zas. Nebyl rád. Jako bych si to způsobila sama. Já nevěděla, co mám cítit, na mimino jsem se těšila, ale přála bych si, aby se těšil i on. Pak se to zlomilo, začal si připadat hrdě, že bude mít druhé dítě jako jeho kamarádi, jenže nepřišlo jedno, ale dvě najednou. Byla jsem vyřízená, sotva stála na nohou, a trosku on doma neviděl rád. „Podívej se na sebe, jak vypadáš,“ říkal mi v hádkách a mizel pryč. Pak zmizel definitivně.

A tak jsem zůstala sama, v cizím ošklivém městě, se třemi dětmi a beznadějí. Naštěstí jsem na ni neměla čas. Pavlík nastoupil do školy, a tak jsem od rána měla o náplň života postaráno. Obléknout ho, dohlédnout, aby měl obě boty stejné, nezapomněl rukavice, aspoň něco snědl k snídani a vzal si svačinu. Něco navléknout na dvojčata, neřešila jsem, co je čí, prostě jsem je v zimě obalila jak pumpy a nastrkala do kočáru, na sebe jsem dala cokoli, co viselo v předsíni, a kozačky si zapínala až venku před domem. Pak jsme ve světle pouličních lamp procházeli mlhou ke škole jako zástupy jiných matek, ale já věděla, že na rozdíl od nich nepoběžím do práce, ale vrátím se do bytu, kde se budu snažit nějak chlapečky zabavit. Před školou na ně obvykle dělal cukrbliky školník, který hlídal vchod, než jsem Pavlíka olíbala a poslala dovnitř. Usmáli jsme se na sebe den co den, byl to starší pán, typický školník, co uměl na děti zahartusit, ale byl moc hodný. Věděla jsem, že mají se ženou služební byt z druhé strany školy, ona pracovala ve školní jídelně. A když už jsme se se soudruhem školníkem znali pár měsíců, jednou se mě v ledovém pátečním ránu zeptal: „Koukněte, ono je mi to blbý, ale žena mi dala za úkol se zeptat a já ji poslouchám. Váš kluk prý v jídelně vyprávěl, že nemáte tatínka a babička je daleko, a já vás vždycky vidím samotnou, tak jsme si říkali, jestli byste se třeba nechtěli v neděli stavit na bábovku.“

Byla jsem z té nečekané nabídky v takovém šoku, že jsem souhlasila, přijdu s dětmi po obědě, ano, děkuju. Pak se mi to sice rozleželo, ale odmítnout už jsem si netroufla, ani jsem neměla jak. Co to jen paní kuchařku napadlo? Vlastně jsem opravdu byla ráda. A tak jsme společně dorazili, byla bábovka, krásná starosvětská, soudruh školník neměl na sobě to pracovní oblečení, co obvykle, ale pěkné kalhoty s bílou košilí, musela jsem ho hned pochválit, a jeho manželka šaty. Připadala jsem si u nich zvláštně, na jednu stranu jako u babičky s dědou, ale na druhou jako u nějaké zámecké paní, jako z těch filmů, co jsem kdysi sledovala s babičkou. Vůbec se najednou nehodili do toho běžného ušmudlaného světa, co byl dennodenně kolem mě. „Tak se nestyďte, vemte si,“ pobízela mě ona a já ji varovala, že jim ten hezky uklizený pokoj děti okamžitě rozeberou. „Oni jsou malí zrovna v tom věku,“ vysvětlovala jsem a ona, že si to dobře pamatuje, ale že už je to dávno, co byla jejich dcera malá. Školník vzal Pavlíka k sobě a hráli nějakou hru a ona si hrála s dvojčaty a nechala mě pít kávu. To bylo blaho! Nebylo mi pořád jasné, proč mě pozvali, ale neptala jsem se, a když už jsem se zvedala, zeptala se ona, jestli bych se třeba nechtěla stavit příští týden zas. Bylo to u nich tak milé, že jsem souhlasila. Týden po týdnu jsme se tak postupně sbližovali, až oni znali můj příběh a já zas jejich. Dcera jim emigrovala do Spojených států a přišla tam o život při autonehodě. Nemohli jí ani jet na pohřeb. Když pochopili, že já s dětmi jsem vlastně stejně osamělá jako oni, dodali si odvahu a udělali rozhodnutí: zkusí se s námi spřátelit. Povedlo se a já získala podporu, přátelství, pomoc, opravdovou rodinu. A i když jsem se pak znovu vdala, dávno jsme k sobě všichni patřili, jako bychom se znali odjakživa. Už jsou oba v nebi, ale já jim nikdy za tu tehdejší odvahu nepřestanu být vděčná.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články