Říkám si, jak to ty holky udělaly, že je k tomu přiměly. Protože já pamatuju, jak se chlapi styděli, když je někdo viděl s kočárkem. Však se jim taky kamarádi často vysmáli. Oslavovat narození dítěte nějakou pánskou jízdou, to samozřejmě ano, ale vyměnit mu plínky? Nebo vědět, jak se namíchá Sunar? V seriálu Taková normální rodinka, kde se o to dědeček a dva zeťové pokoušejí, to vůbec není přehnané. Můj manžel to například v životě nedělal. Já ho milovala, o rodinu se postaral, teď už odešel navěky, stěžovat si na něj nechci. Ale vlastně jsem byla hrozně zklamaná, když jsem zjistila, že všechno bude na mně. Měla jsem nereálné představy o tom, jak se muži můžou chovat, podle svého dědy. Vyprávěla mi to máma, já ho moc nepamatuju.

S mojí babičkou se seznámili na kurzu malování. Dědeček tam ji a několik dalších žáků vyučoval. Byla skoro stejně stará jako on, a protože malování milovala, chtěla se v něm zlepšit. Pan učitel se nejdřív poctivě snažil si žačky nevšímat jinak než profesionálně, ale rychle zjistil, že to nejde, že kdykoli se k ní přiblíží, aby probrali něco, co namalovala na plátno, třesou se mu nohy i hlas. A babička to cítila úplně stejně, nejradši by měla lekce malování každý den, kdyby to nebylo doma podezřelé. Její rodiče si mysleli, že z ní bude paní učitelka a získá tak slušné zaměstnání s jistotou, ale to by se tehdy nesměla vdát, to ještě učitelky nesměly, to až později, za Československa. To byl taky nespravedlivý nesmysl, u mužů svatba nevadila, ti si mohli ženatí učit, jak chtěli, člověk žasne, když si to uvědomí. Takže mojí babičce došlo, že učitelství je sice krásný obor, ale ona by chtěla mít manžela a rodinu, a tak tajně doufala, že by se snad mohla živit malováním. Přemluvila rodiče, aby jí zaplatili výtvarné lekce. Netušili, že tam potká někoho, kdo ji od učitelské kariéry nadobro odradí.

Související články

Pan učitel ji zanedlouho požádal o schůzku mimo vyučování a za další ji zanedlouho požádal o ruku. Babiččiným rodičům se zdálo, že plat nastávajícího zetě by na běžný, nijak luxusní život měl stačit. Že je pilný a pracovitý, o tom pochyby neměli, tak snad dokážou mladí žít tak, aby jim peníze vyšly.

Mezitím nastala válka, ale z ní se děda naštěstí vrátil. A pak už konečně svatba a první dítě, děda Rudolf pořád vyučoval a jednou se dozvěděl, že by se dva studenti té výtvarné školy mohli dostat do Paříže na výtvarné lekce. Bylo mu jasné, že po něčem takovém babička, která byla podle něj nadanější než on, vždycky toužila.

„Pojedeš na půl roku do Paříže,“ oznámil jí doma a ona nechápala, o čem mluví. „Na stipendijní pobyt, vždyť jsi skvělá malířka, musíš na sobě dál pracovat,“ pokračoval. „Nic neříkej, mám to promyšlené. Já zůstanu tady a budu se starat o malou, rodiče mi jistě pomůžou. A ty se tam ještě vylepšíš.“

Babička pořád váhala, odjet od muže a malého dítěte? To tehdy nebylo vůbec obvyklé, snad jenom bohaté dámy to dělaly, když jely třeba k moři na lázeňský pobyt. A to měly jejich děti na starosti chůvy, ne manželé. Ale děda trval na svém. „Je to pro tebe jedinečná příležitost, nic nás to nebude stát, pronajmeš si nějaký malinký byteček a budeš koukat kolem sebe, abys viděla co nejvíc.“ Bylo jí líto, že nemůže jet i on, ale Rudolf přemluvil i její rodiče, aby ti přemlouvali zase ji. A tak odjela a bylo to prý vzrušující dobrodružství. Psali si, co jenom stihli, a Rudolf dokonce s pomocí babiček stihl i učit ve výtvarné škole a posílat do Paříže peníze na přilepšenou. Tohle neobvyklé řešení ale bylo někomu trnem v oku, a tak mu začaly chodit anonymní dopisy o tom, že ho žena podvádí. „Chováte se jako hlupák, že tady běháte kolem dítěte a vaše coura se ve Francii tahá s umělcy. Sama jsem viděla, jak jde s jedním do ateliéru a tam dělá kdovíco.“ Rudolf se mohl vztekat a poslat telegram, ať se babička okamžitě vrátí, ale mávl nad tím rukou. Tvrdé „y“ ve slově umělci mu napovědělo, že autor, nebo spíš autorka dopisu si to celé nejspíš vymyslela ze závisti, nepřejícnosti a vlastní neschopnosti. „Já ti přece naprosto věřím,“ vysvětlil babičce, když se po půl roce vrátila a dopis jí ukázal.

Související články

Muselo to pro něj být ovšem těžké, hrát „druhé housle“ v době, kdy se čekalo, že muž ženu úplně zabezpečí. On ale neměl žádný problém říct, že ona je prostě jako malířka lepší, a když malovala, starat se o děti. Ještě se jim brzy po sobě narodily dvě dcery. „Já bych vám poradil někoho ještě šikovnějšího,“ říkal prý bez potíží lidem, kteří si u něj chtěli objednat portrét sebe nebo svých dětí. Právě na ty se babička specializovala, malovala je moc ráda. Byla hodně pracovitá, a i když pak byla krize a další válka, vždycky se uživili. Vůbec jí nevadilo, když jí lidé místo peněz za obraz zaplatili třeba jitrnicemi nebo botami pro děti. „Nakonec jsou lepší než peníze, no ne?“ smála se prý vždycky. Dělala to tak, i když pak přišli k moci komunisti, jenže někdo ji udal, že se živí malováním, i když nemá oficiální povolení. A tak od té doby malovala jen doma, pro nás, děda dál učil a ona skončila jako pomocnice v družstvu.

Takové to bylo, však víte. No, ale složité to nebylo jen kolem nás, složité byly i naše vztahy. Dědu Rudolfa jsme braly jako vzor toho, jak se muži chovají. Moje máma čekala, že stejně laskavě a spravedlivě jako její tatínek se budou chovat i jiní muži. Jenže on byl bílá vrána. Co si pamatuju, můj táta na kuchyňskou práci v životě nesáhl a že by máma mohla odjet sama do Paříže a na půl roku? A ještě že by se sám staral o nás děti? Takový nápad by si ani nedokázal vyposlechnout do konce. A stejně jsem pak na tom byla já. Můj muž byl skvělý člověk, čestný a pro přátele by se rozdal, všichni si ho vážili, i já. Určitě mě miloval, jak nejlíp uměl, ale že by se někdy postaral o děti, abych mohla jít třeba na cvičení? To nikdy, vždycky předpokládal, že si zařídím hlídání jinde. Do smrti neuměl uvařit nic jiného než čaj, a když mi chtěl udělat radost, oloupal brambory. Jsem ale ráda, když dneska vidím ty mladé táty, že oni už tu ženskou a mužskou práci chápou jinak.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články