Co všechno chápeme jako sexuální obtěžování?
Představte si to jako šikanu, nátlak nebo zneužívání, které mají sexuální rozměr. Může jít o zjevné sexuální obtěžování. Třeba veřejné komentáře vyučujícího o tom, že se studentky mohou dostat daleko, protože mají velká prsa. Psaní studentkám na sociálních sítích, že vypadají sexy. Zároveň může jít o méně nápadné projevy. Může sem patřit třeba i nevyžádané nebo nechtěné pozvání na kafe, které směřuje od pedagoga ke studentce. Což může být těžké odmítnout, protože pedagog má moc. Jak se bude chovat při zkoušce, když já teď jeho pozvání nepřijmu? Právě pochopení nerovnosti mezi studenty a vyučujícími je klíčové pro pochopení toho, co je na akademické půdě ještě přijatelné a co už je obtěžováním. Na hierarchii vyučující – studující je třeba pamatovat i třeba u sexistických komentářů vyučujících na přednáškách. Když je o učiteli známé, že zvýhodňuje studenty oproti studentkám, a když to dává okatě najevo, je to problém. Jaké pocity by to ve vás vyvolalo, kdyby vám vyučující řekl, že se studentky na váš obor nehodí? Určitě by to ve vás minimálně vyvolalo obavy o to, jak férový takový vyučující může být u zkoušky. Sexuální obtěžování zabraňuje bezpečnému prostředí pro vzdělávání.
Co s tím?
Pro prevenci považuji jako zásadní tři kroky. Zaprvé zakotvení definice sexuálního obtěžování do etických kodexů a dalších předpisů univerzit. Zadruhé, aby univerzity aktivně přispívaly k osvětě, například formou povinných školení. Zatřetí, aby na univerzitách bylo co nejméně situací, které vůbec nerovné zacházení umožňují realizovat. Týká se to například i systému zkoušení. Stále klade velký důraz na formu ústního zkoušení za zavřenými dveřmi. To na západních a vysoce prestižních univerzitách prostě není. Výchozí jsou anonymizované písemné zkoušky, u nás je dominantní stále ústní forma, kde mají vyučující velkou formální i neformální moc nad studujícími.
Jaké důsledky pak sexuální obtěžování na studující má?
Oběť může cítit strach, že se jí to přihodí znova. Může si říkat, proč se to stalo zrovna jí, jestli si za to náhodou nemůže sama a podobně. Může být naštvaná a říká si, jak je něco takového vůbec možné. Může prožívat úzkosti. Na straně studijních výkonů to není o moc lepší. Může mít zhoršenou docházku – třeba i kvůli tomu, že se prostě danému vyučujícímu vyhýbá. Může i dokonce předčasně ukončit studium. Nese si to do dalšího života. To jsou všechno nežádoucí dopady sexuálního obtěžování na akademické půdě, které plynou i z výzkumů ze zahraničí.
Kde jsou ovšem dál v hledání řešení nebo nabízení pomoci obětem a jejich ochrany.
Na západních univerzitách se tohle řeší už od sedmdesátých let. Tehdy se tam otevřelo téma vztahů mezi pedagogy a studujícími jako forma diskriminace. Zjednodušeně řečeno: Když budu chodit se svojí studentkou, jak zajistím, aby nikdo neměl pocit, že je nějak zvýhodněná oproti ostatním? Skutečně intenzivně se problematika sexuálního obtěžování celosvětově otevřela v souvislosti s hnutím #MeToo nějakých pět let zpět.
A v Česku?
Není to dobré. V roce 2019 se ke mně jako k senátorovi akademického senátu Masarykovy univerzity začaly dostávat případy sexuálního obtěžování napříč fakultami. Oplzlé komentáře na přednáškách, ponižování studentek nebo nechtěné návrhy na společné setkávání či hodnocení fotografií studentek na sociálních sítích od pedagogů. Uvědomil jsem si, že na univerzitě není orgán, který by tohle uměl řešit, a že se studentky a studenti nemají na koho obrátit. Na Feministické konferenci jsem se seznámil s lektorkami z neziskové organizace Konsent. Přidaly se ke mně dvě další doktorandky z univerzity – Lenka Hadarová a Dagmar Krišová – které to podobně jako mě trápilo, a začali jsme lobbovat u vedení univerzity za změnu.
Jaká byla reakce?
Bylo to poměrně zdlouhavé. Začali jsme na tom pracovat v listopadu 2019. S tím, že na Západě je běžné tohle téma řešit a že bychom byli první univerzita v Česku, která má systém pro řešení sexuálního obtěžování. To bylo ještě před kauzou Feri, která tohle téma dostala i do širšího povědomí a před tím, než byly zveřejněné případy sexuálního obtěžování na DAMU nebo na FAMU. Navrhli jsme systém prevence, pomoci a řešení. Podařilo se prosadit, aby se ve strategickém záměru univerzity objevilo téma sexuálního obtěžování, což dřív v žádném záměru nebylo. Změnili jsme i text na stránkách univerzity, který radil obětem sexuálního obtěžování na půdě univerzity a byl nevyhovující.
V čem?
Například radil obětem, aby jako první krok zvolily konfrontování pachatele. Což je něco, co určitě nezajistí oběti, aby se cítila bezpečně. Dosáhnout těchto věcí ale trvalo rok.
Proč je to tak obtížné?
Na jednání akademického senátu se řešení tohoto tématu dočkalo dokonce nesouhlasných projevů ze strany některých akademiků. Myslím, že je to větší celospolečenský problém. Sexuální obtěžování je u nás hodně normalizované, chybí nám vědomí toho, že je správné sexuální obtěžování netolerovat.
Pojmenování problému a jeho řešení může ale být výhodné i pro pedagogy.
Je to podobné jako odpověď na otázku, proč je feminismus výhodný a pozitivní i pro muže. Protože nám může ukázat, že to, co do nás bylo vštěpováno, když jsme vyrůstali, a to, co s sebou nese stereotypní uvažování o mužích a ženách, nás znesvobodňuje. Muže i ženy. Feminismus osvobozuje i muže.
A když to vztáhneme na akademickou sféru?
Když je člověk aspoň trochu empatický, pozná, že nějaké jednání může být vnímané jako nepříjemné. Že třeba sexuální narážky na přednáškách nejsou v pořádku. Když někdo tuhle empatii nemá, když byl vychovaný jiným způsobem a sám necítí, že jeho jednání může někomu ubližovat, mohou pomoct pravidla, která univerzita přesně nastaví. A třeba pořádat školení pro pedagogy, aby bylo jasné, co spadá do sexuálního obtěžování.
Kdo tahle školení pořádá?
Chystají je a nabízejí neziskové organizace, právě jako je například Konsent. Bohužel to není něco, co by šlo z ministerstva školství, ale jde vždycky spíš o iniciativu osob ve vedení jednotlivých fakult. Konsent pomáhá univerzitám, středním i základním školám, ale jednotný tlak z ministerstev tady není. To, co vnímám jako tlak, který tu je, je tlak mediální. Když přijde kauza typu Feri, začnou se novináři a novinářky ptát univerzit, co dělají proti sexuálnímu obtěžování. Když se objevila kauza pedagoga, který měl obtěžovat studentky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, hodilo se, že tady máme někoho, kdo přišel s návrhem řešení a kdo umí pedagogy proškolit – ale bez mediálního tlaku, čistě jen z vnitřní potřeby univerzit sexuální obtěžování řešit, se to většinou bohužel neděje.
Pokud je motivace čistě jen vnější, snaha řešit sexuální násilí nemůže být příliš trvalá nebo koncepční. Ne?
Ano. I proto se daří prosazovat metodiky prevence sexuálního obtěžování nebo řešení problémů tak pomalu. V každém případě se nedávno konečně povedlo něco, o co jsme tři roky usilovali – Masarykova univerzita má metodiku, jak sexuální obtěžování potírat a řešit. Vznikla síť osob, na které je možné se obrátit, pokud mám jako studující problém.
Jak se to daří aplikovat?
Dobojováno není, jsme teprve na začátku. Pořád vnímám, že i akademikové, kteří prošli školením, mají vůči potírání sexuálního obtěžování výhrady, vadí jim, co všechno to zahrnuje. Vnímám i generační střet, kdy se starší pedagogové s definicí sexuálního obtěžování neztotožňují a berou to jako něco, čím si oni sami prošli, dokázali s tím žít. Když někdo vyrostl v prostředí, kde bylo obtěžování brané jako norma, je těžké ho přesvědčit, že to norma není. Sexismus navíc může spousta lidí ve svém chování internalizovat.
Co to znamená?
Berou to jako standard. Dokonce i ženy, které obtěžování obecně znevýhodňuje, ho mohou brát jako způsob, který je osobně může v něčem zvýhodňovat.
Když budu milá na docenta a na zkoušku si vezmu výstřih, budu mít větší šanci uspět, tak to myslíte?
Přesně tak to myslím. Jenomže obecně to pak vytváří diskriminační prostředí. Samozřejmě se stává, že studentka svádí pedagoga. Vyučující je ale v nadřazené pozici, má v tomto vztahu moc, má proto povinnost vědět, jak se zachovat. A i kdyby z toho třeba vzešel vztah založený na vzájemné dohodě těch dvou dospělých lidí, není to úplně ideální. Narušuje to vztahy v ročníku, ve škole obecně, zpochybňuje to objektivitu hodnocení a podobně. Musí se pak uvažovat nad tím, jak to udělat, aby se ti dva v rámci výuky nepotkávali, a to ve vztahu studující – vyučující. Jinak narušíme objektivitu hodnocení studentů a studentek.
ZDROJ: časopis Vlasta