A nic! „To není možné!“ říkám si v duchu podruhé během minuty, ani jedna z nich mě fakt nepozdravila. Nechápu to a ani nemám moc času přemýšlet, protože z budovy se už vynoří moje děti s kamarádkou. Stojí vedle dívčího trojlístku, a tak popojdu k hloučku s druhou šancí a… A nic! Pozdraví mě jen vlastní děti a jejich kamarádka svým líbezným „Ahoj, teto!“

Mé emoce to ale nezchladilo ani neubrzdilo: „Holky, vy jste už čtvrťačky nebo páťačky, že? A víte, čí jsem maminka. Asi teď nebudu příjemná, ale vy neumíte pozdravit? Známe se už pár let, jedna z vás k nám chodí na narozeninové oslavy. Můžete mi klidně říkat ‚Ahoj!‘, ale měly byste to říct první vy mně. Tak třeba příště… Ahoj!“ Ani do třetice jsem se pozdravu nedočkala, což bylo ale pochopitelné. Zato moje děti, které byly svědky výchovného monologu proloženého jen „koktáním“ spolužaček, se do mě záhy pustily. „Mami, ty jsi nás teď ale děsně ztrapnila!“ Chápu, mohla jsem si to s děvčaty vyříkat bez přítomnosti svých dětí, ale bylo to situačně spontánní a snažila jsem se přece o přátelský tón… Moje rodičovské pochyby díkybohu rozstřelila osmiletá kamarádka svým odstupem, když mým dětem odpověděla: „Teta přece neztrapnila vás, ale jen ty tři!“

Ten den se doma nemluvilo o ničem jiném. Než jsem děti rozvezla do kroužků, vytáhla jsem z knihovny Špačkovu etiketu pro kluky a holčičky od tří let – Dědečku, vyprávěj. Nebylo potřeba ani listovat, hned první věta úvodu zní: „Milí rodiče, slušné chování je jedna z nejcennějších věcí, které mohou rodiče dát svým dětem. Naučit je zdravit…“ Mluvili jsme o tom, za jakých okolností a koho zdravíme, nebo nezdravíme na vesnici, ve městě, v přírodě… Ptala jsem se, proč si myslí, že tolik zajímavých osobností, které nám do Vlasty vyplňují tradiční dotazník 20 NEJ, odpovídá na otázku Nejzásadnější pravidlo slušného chování je pro mě? ve shodě: pozdravit, poprosit, poděkovat. Vysvětlovala jsem jim, proč jsem po čtyřicítce už přestala u nás na vsi zdravit jako první kolemjdoucí muže, byť jsou to sousedé z ulice, kteří prostě nezdraví, a někteří dokonce ani na můj pozdrav neodpovídali… Vidíte, ještě doma musím dát k dobru historku z firemního výtahu od kamarádky vrstevnice. Někteří její „kolegové“ z IT korporátu prý pusu taky neumějí otevřít.

A tak si kamarádka počká pár pater a při výstupu je vyprovodí libozvučným bůůů. „Klidně to tam napiš, protože já na ně fakt bučím!“

K večeru se k naší domácí debatě (ano, téma nám vydrželo až do večera) přidal i manžel, který si školní historku poslechl v dospělé i dětské verzi. Srovnání to bylo vskutku zábavné a jeho očima jsem nakonec trapná matka nebyla. Plusové body, co potěší. Sám pak vzpomínal na zážitek z akce, na kterou nás pozvali do jedné lesní školy. Seznamoval se tam s rodiči i jejich dětmi, které viděl poprvé. Na jeho pozdravení „Ahoj, děti!“ odpověděli za mlčící dítka školou povinná jejich rodiče v duchu „Víte, oni dnes nemají moc komunikativní náladu.“. Aha, polkl tehdy můj muž nasucho svou odpověď. Co by asi alternativním rodičům odpověděl Ladislav Špaček? A co Jiří Stanislav Guth-Jarkovský?

O den později jsem se vracela domů až za tmy. U neosvětlené a trvale zavřené nádražní „budky“ kdosi seděl na lavičce, poznala jsem to podle modrého světla z mobilu. Asi omladina, je to taková pěkná zašívárna pro teenagery. Dívala jsem se před sebe, abych nezakopla, a tiše procházela. „Pěkný večer!“ ozvalo se nečekaně dvojhlasně ze tmy a bylo to víc než milé. Možná se v deseti letech jen víc stydí a možná je to v nácti přejde, pomyslela jsem si nadějně a se spokojeným úsměvem došla domů.

HANA HALFAROVÁ

Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články