Rodilá Ostravačka dostala do vínku dvě křestní jména – Dobroslava Stanislava. Z nich později vznikla Slávka. Na své dětství vzpomínala v dobrém, a přestože si tatínek nepřál, aby se stala herečkou, maminka jako ochotnice ji v jejím snu podporovala. Aspoň tajně, protože Slávka studovala obchodní akademii. Na hodiny herectví chodila za zády tatínkovi, ale sen si nechtěla nechat vzít.

Čtěte také

Karolina Slunéčková byla plná smíchu, uvnitř ale nejistá.

Čtěte také

Karolina Slunéčková: Talentovaná herečka zemřela na rakovinu v 49 letech

Nakonec se jí to ale podařilo, dostala se do ostravského divadla jako elévka, odkud ji ale po třech letech vyhodili, prý není dost talentovaná. Ona sama na tyto začátky vzpomínala jako na dobrou školu, přesto ji překvapilo, když po válce dostala „padáka“. Prý se nehodí ani do rolí naivek. „Byla to pěkná sprcha,“ prohlásila.

Hlavně ne naivky!

Možná i proto utekla z Ostravy a díky své učitelce herectví se dostala do divadla v Pardubicích. Tam nastoupila v roce 1946 a vzala si k srdci rady své učitelky, která jí důrazně prosila: „Hlavně nehraj naivky, to bude průšvih.“ A měla pravdu. Slávka totiž dostala výpověď i z Pardubic. Tehdejší ředitel jí dokonce doporučil, aby šla pracovat radši na poštu. To ale Slávka nechtěla dopustit. Milovala herectví a vzdát se rozhodně nemínila.

Měla štěstí v neštěstí, místo ní měla nastoupit herečka, ale nepřijela, tak se nad ní ředitel slitoval a ona dostala roli v Čapkově hře Ze života hmyzu. Měla nesmírný úspěch a zůstala v pardubickém divadle ještě několik let. Už jako plnohodnotná členka souboru. V roce 1950 ale odešla do Olomouce, kde byla deset let. Tam získala krásné dramatické role.

Skvělá na prknech i ve filmu

V roce 1960 dostala angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana, kde zůstala až do roku 1987, kde ztvárnila řadu úžasných rolí. Dá se také říct, že teprve po příchodu do Prahy o ni začali projevovat zájem taky filmaři. Větší roli měla ve snímku Povodeň (1958), vedlejší roli ve snímku Blbec z Xeenemunde (1962) a poté následovaly desítky rolí, které sice nebyly hlavní, ale proslavily ji. Ať už to byly filmy Tarzanova smrt, Zlatá reneta, kde si zahrála s Karlem Högerem, dramatu Lidé z maringotek či v trezorovém filmu Případ pro začínajícího kata (1969). Hodně hrála v kriminálkách, například Vražda v hotelu Excelsior, Svědectví mrtvých očí či Smrt načerno.

Čtěte také

Talentovaná herečka Švorcová byla především komunistická aktivistka.

Čtěte také

Jiřině Švorcové přebrala Jiřího Valu její kolegyně Jiřina Jirásková

Byla nezapomenutelná jako intrikánka či dáma z vyšší společnosti, ale nejpopulárnější byla v komediích. Stačí jmenovat například snímky Zlatá svatba (1972), Noc na Karlštejně (1973), Můj brácha má prima bráchu (1975), Léto s kovbojem (1976), Honza málem králem (1976) a mnohé další. Podle Karla Čáslavského byla jednou z nejvíce obsazovaných hereček šedesátých a sedmdesátých let. „Ovšem jen některé role, které jí filmaři svěřili, odpovídaly jejímu talentu.“

Šarm jí nikdy nechyběl

Hodně rolí dostala také v televizi, například v seriálech Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům, Slovácko sa nesúdí či Žena za pultem. Jak píše Robert Rohál v knize Mistři malých rolí, nezapomenutelná byla zejména díky své vášni, mateřskému citu i frivolnosti. Měla osobitý šarm a inteligenci, takže zvládala role komické i tragické. Zazářila ve filmech i po roce 1989, například v Koljovi či Dvojroli.

Čtěte také

Theodor Pištěk byl král vedlejších rolí.

Čtěte také

Theodor Pištěk: Král tatínků, manželů a strýčků drží rekord v natočených filmech

Kolegové jí prý říkali „malostranská hraběnka“, snad pro její výbušnost a náladovost. Možná i proto se vdala, až když jí bylo 53 let, a to za režiséra Ivo Tomana. Děti neměla, s manželem si pořídili dům na Malé Straně, který zrekonstruovali. Slávka ho celý zaplnila starožitnostmi, které milovala.

Sama až do konce

Když ale manžel v roce 1994 zemřel, jako by ji opustila všechna radost a energie. Uzavřela se do smutku a samoty, začala pít. Sice si ještě zahrála v několika filmech, ale všude říkala, že ji už život nebaví. Čím více pila, tím více se její osamocení prohlubovalo. Musela taky skousnout, když její dům několikrát vykradli. Začaly se ozývat nemoci, v roce 2000 absolvovala onkologickou operaci. Zdálo se, že to bude lepší, ale nebylo. O dva roky později zemřela v nemocnici Pod Petřínem, kde se nechala tři dny před smrtí pokřtít. Jako by tušila, že už se domů nevrátí.

Zdroj: Robert Rohál: Mistři malých rolí, Nakladatelství XYZ, 2005

Čtěte také

Eva Jakoubková s osudovým mužem Petrem Novákem

Čtěte také

Eva Jakoubková: Královnu jeviště s uhrančivýma očima zničil alkohol i manžel