Když se před necelými deseti lety začaly na trhu objevovat první čtečky elektronických knih, chytali se tradicionalisté za hlavu – vždyť tím zahubíme papírové čtení! Roky uplynuly, hysterie se zmírnila a my čteme dál. Někdo elektronicky, někdo dál voní k papíru. S manželstvím je to podobné – fakt, že existují jiné alternativní formy soužití, manželství nezahubí. Fungovat může obojí, každému je blízká jiná forma. Podstatné je, že manželství je volba. Vědomá. Dnešní doba nikoho netlačí do svatby jenom proto, že čeká dítě, na svobodné matky nekoukáme skrz prsty. Možná se paradoxně o to víc bereme z lásky – ne pod tlakem rodiny nebo kvůli novomanželské půjčce, ale proto, že svého vyvoleného dlouho a dobře známe, prověřen byl několika lety soužití, funguje už dost možná i jako otec a nám je najednou jasné, že tohle je ten pravý.

Čtěte také

Nebojte se rozhodování, vždy vás někam posune

Čtěte také

Jak se správně rozhodnout? Rozumem nebo intuicí?

Vyzrálost, odolnost a flexibilita

Existuje recept na funkční a trvalé manželství? „To je vrcholně individuální,“ říká psycholožka Jolana Bucková. Jinými slovy – každý má svůj recept. „Co člověk, to trochu jiná hodnota, představa a potřeba. Jde o to, jak jsou naše představy, hodnoty a potřeby vzájemně kompatibilní. Mohou se shodovat, jak se říká: vrána k vráně sedá, ale i doplňovat: protiklady se přitahují. Jde i o to, jak dobře jsme schopni vnímat svoje vlastní představy a představy toho druhého a vzájemně je sdílet,“ popisuje Bucková. Mezi hlavní pilíře manželství nepatří ani tak láska jakožto pomíjivý cit, ve hře jsou spíš vlastnosti jako osobnostní vyzrálost, odolnost a flexibilita. „Je totiž jedno, v jakém věku se lidi potkají a jak dobře k sobě pasují, ale pokud spolu mají delší dobu vydržet, tak musí počítat s tím, že se jejich představy a potřeby budou měnit a že přijdou náročné momenty, krize, ztráty,“ vysvětluje Bucková. „Důvody, proč se lidi berou, jsou různé – od romantických přes pragmatické až po spirituální. Na čem to stojí, je podle mne velikost průniku těch dvou lidí a osobní důležitost, kterou jí přikládají. Může třeba třicet let fungovat manželství, kde se ti dva téměř dokonale překrývají, splývají spolu, nemají žádná tajemství, všechno dělají společně, bezvýhradně se podporují a není nic, co by jim na sobě vadilo, a pak přijde nějaká změna – třeba odchod dětí z domu – a manželství krachne. Jiný podobně vyladěný pár se rozejde ještě před narozením dětí, protože ta dokonalost je prostě nuda a oba se bojí, že už nezažijí nic vzrušujícího. Naopak jsem poznala páry, kde bylo manželství téměř dokonale kontraindikované, ale spojovalo je něco naprosto zásadního, co je přesahovalo, a možná proto spolu byli až do smrti,“ vysvětluje psycholožka.

Čtěte také

Co je na rozvodu nejdůležitější? Pomoci dětem!

Čtěte také

Příběh střídavé péče: Víte, proč syna objímám čtyřiadvacetkrát denně?

Hledači neztrácejí čas manželstvím

Co se vlastně změnilo, že jsme přestali brát manželství vážně? Po sametové revoluci jsme rychle přijali západní individualismus. Tolerance k novým trendům rychle stoupala, tradiční pojetí rodiny ustoupilo touze nejprve zkusit to, co se nabízí, nevázat se, odsunout plození dětí, nejprve vidět svět, založit firmu, vydělat, postavit dům – a až za pár let, možná, uzavřít manželství. Přidejme k tomu stále rozšířenější, bezpečnější a přesnější antikoncepci, která stále umenšuje počet neplánovaných těhotenství. Konec novomanželských půjček. A fakt, že život „na hromádce“ už dávno není ničím choulostivým nebo odsuzovaným.

Německý sociolog Ulrich Beck píše, že zatímco v 50. nebo 60. letech bylo přáním téměř každého člověka založit rodinu, koupit si nové auto nebo vychovat dobře děti a dát jim vzdělání, v dnešní postmoderní společnosti jako svůj sen uvádíme nejčastěji potřebu najít smysl vlastního života, svoji identitu nebo nutnost seberealizace. Postmoderní hledač ve světě, kde je vše dovoleno, neztrácí čas manželstvím a prací na vztazích. Čas investuje do seberozvoje a pracuje na hledání vlastní cesty.

Své ovšem sehrála i emancipace. Hodnota ženy už dávno není určená tím, že se provdá a bude opečovávat rodinný krb. A jdeme ještě dál: „Pro ekonomicky soběstačné ženy už manželství není tak výhodné. S tím, jak roste podíl středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci, je konflikt mezi rostoucím důrazem na profesní uplatnění a odmítání patriarchálního modelu rodiny na straně jedné a trvající podporou tradiční dělby práce v domácnosti na straně druhé stále silnější překážou pro vstup do manželství,“ tvrdí Martin Kreidl a Lucie Moravcová, sociologové z Masarykovy univerzity. Přeloženo z vědeckého jazyka: manželství nejenže už není pro ženy jedinou metou, ale může být vnímané i jako překážka seberozvoje a naplnění.

Čtěte také

Čtěte také

Stres? Zkuste mu předcházet nebo alespoň minimalizovat jeho následky

Sňatky jsou zase v módě

„Od počátku 90. let se počet sňatků propadal. Na začátku nového století tyto údaje stagnovaly mezi 52 a 53 tisíci. Následně dál klesaly k minimu, jehož bylo dosaženo v roce 2013. Byl to důsledek změny ve sňatkovém chování obyvatel – větší podíl osob žil nesezdaný a svatba se odkládala do vyššího věku. Dnešek ale ukazuje, že sňatky zase přicházejí do módy,“ komentuje čísla předseda Českého statistického úřadu Marek Rojíček.

V manželství dnes žije asi 48 procent mužů mezi 15 a 40 lety a asi 45 procent stejně starých žen. Ještě v 90. letech mířilo tohle číslo k 60 procentům. Jenomže k čemu jsou nám statistiky, když zrovna naše vlastní představa manželství může být úplně jiná, než je ta většinová?

Poslední čísla o manželství z Českého statistického úřadu máme z roku 2018. To se u nás bral rekordní počet párů, konalo se 54 a půl tisíce svateb. Což je o jedenáct tisíc víc než ve svatebně skoupém roce 2013, kdy bylo jen 43 a půl tisíce sňatků, nejméně za historii statistiky u nás. Mimochodem v roce 1990 se bralo 91 tisíc párů.

I počet rozvodů klesá. Což je sice dané i tím, že v poslední dekádě ubylo sňatků, takže není moc co rozvádět, na druhou stranu může jít i o snahu hledat řešení partnerských trablů, a ne je hned řešit rozvodem.

Trend se, zdá se, obrací. A potvrzuje to i počet dětí narozených mimo manželství – poprvé od roku 1988 nemá tohle číslo rostoucí tendenci, ale naopak kleslo ze 49 procent v roce 2017 na 48,5 procenta v roce 2019. To půlprocento je sice fakticky jen nějakých pět set dětí, ale podstatné je, že neroste.

Ať už si o instituci manželství myslíme cokoli, jedno je jisté: nemění se jen statistické trendy, ale hlavně její obsah. Ve finále jde podle psycholožky Buckové stejně hlavně o trefně vyjádřené spirituální ukotvení: Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.

Příběh 1: Anna a Jiří Mackovi

Na spokojeném manželství je potřeba pracovat

Před dvěma lety jsem potkala pár, který mi učaroval tím, jak harmonicky fungoval. Znala jsem málo takových, jako je Anna a Jiří Mackovi a jejich dvě děti. A tak jsem se začala brzy ptát, čím to, že jim to v manželství tak klape. „Vyrostla jsem jako jediná sestra dvou bratrů. A Jiří jako jediný bratr dvou sester. Nejsi první, kdo se nás na to ptá,“ smála se tehdy Anna.

Ptala jsem se dál. A ona odpovídala: „Byli jsme spolu asi rok a půl a já jsem měla jasno, že s tímhle klukem chci mít děti a rodinu. To, že se vezmeme, nás napadlo cestou na svatbu našich přátel. Primární byly spíš praktické důvody – že je fajn, abychom se jmenovali stejně, z různých právních hledisek jsme na tom jako manželé lépe. A mně se Jirkovo příjmení líbilo. A vlastně se mi líbí to, že nesu jeho příjmení, že mě zahrne do své rodiny,“ vysvětluje Anna.

Na svatbu se pak chystali s kamarádem, který je oddával. I ten se ptal, proč je vlastně pro ně manželství důležité. „Bylo to hodně obohacující i z partnerského hlediska a přijde mi škoda, že o tohle u civilních obřadů člověk přijde, protože ono je dobré to nahlas s partnerem probrat. Člověka samotného to nenapadne. Chce to toho třetího,“ dodává Anna. Brali se „nadvakrát“, poprvé na úřadě jen se svědky. A za dva týdny potom měli velkou svatbu, oslavu s rodinou a kamarády. „Pro mne bylo důležité právě to, že se bereme před nimi. Protože to jsou ti lidé, co s námi pak v životě jdou. Člověk tím dává najevo: ,Jsi pro mne důležitý a chci, abys byl u téhle důležité události.‘ Vlastně svatba propojuje nejen nevěstu a ženicha a jejich rodiny, ale i přátele, kteří pak pomáhají zvládat různé krize a těžší momenty,“ svěřuje se Anna, dnes už matka Báry a Štěpána. „Já navíc chvíli před svatbou dostudovala, takže jsem měla velkou životní změnu, kdy se ze slečny Kubátové stala paní inženýrka Macková. Vlastně to byl takový schod do dospěláckého života. Velká změna ve vztahu pro nás byly spíš až děti,“ vysvětluje.

Vztah je potřeba živit, říká Alena. Důležité jsou společné zážitky ve dvou. Zdroj: Archiv

Právě výchova dětí je pro ně teď nejenom hlavní náplní vztahu, ale i jeho pilířem. „A dalším důležitým pilířem spokojeného vztahu pro mne je společný humor, komunikace, při které se nemíjíme, tedy že si rozumíme, což není vždy hned a občas to vyžaduje čas a nějaké sebepoznání. Taky respekt a úcta k tomu druhému, tolerance,“ vysvětluje Anna. Co to ale doopravdy znamená respekt, úcta a tolerance? „Často se tato slova zmiňují, já za tím mám to, že i když má Jirka třeba na věc jiný názor, neberu to jako útok na sebe a snažím se dojít k nějakému konsensu. Že i když vidím, že je pro něj nějaké téma bolavější nebo důležitější než pro mne, tak ustoupím, než abych bez­hlavě trvala na svém, jen z principu. Že i když jsem na něj momentálně naštvaná, je to moje emoce a vždycky se tam snažím udržet vědomí lásky k němu i jeho ke mně. Že asi nebylo jeho cílem mě vytočit či mi ublížit, ale někde jsme se nepotkali a je potřeba najít tu cestu. A vůbec nemluvím o těch dnech, kdy dštím síru na všechno kolem, to ho pak varuju většinou dopředu, že asi jsem hnusná, ale nemám sílu s tím něco dělat,“ směje se.

Zajímá mě, jestli láska nutně potřebuje práci na vztahu, nebo jestli to jde samo od sebe. „Myslím, že rozhodně je potřeba vztah živit. Láska se sama neděje. Snažíme se o společné zážitky jen nás dvou – výlet, kino, koncert, což je s dětmi těžší, ale o to potřebnější. Chvíle, kdy máme čas si povídat a sdílet, co se nám v životě děje. Ale někdy stačí i hodina, kdy se děti koukají na pohádku nebo si hrají a my se můžeme bavit o věcech, na které v běžném provozu není čas. A co já hodně potřebuju, je i čas o samotě, v mojí práci, jen s mými projekty, výlety bez Jirky s mými kamarády. Dává to pak zase nějaké podněty a impulzy k diskusím. A já se s ním i po deseti letech strašně ráda bavím o čemkoli,“ uzavírá Anna. A ubezpečuje mě, že tak idylické, jak to působí, to není vždycky nebo pořád. „Dělali jsme si kdysi legraci, kdy jsme výchovu přirovnávali k zážitkovým kurzům: kromě těch drobností jako: ‚Jez, když můžeš, nevíš, kdy bude další jídlo,‘ nebo ‚Spi, když můžeš, další dvě noci můžeš být vzhůru,‘ tam platí i to, že aby byli v pohodě účastníci (děti), musí být v pohodě tým (rodiče).“

Svatba propojuje nejen nevěstu a ženicha a jejich rodiny, ale i přátele, kteří pak pomáhají zvládat krize a těžší momenty.

Příběh 2: Alena Wagner Ježková a Petr Wagner

Jako když v temné studni vystřelíte světlici

Spisovatelka Alena Wagner (původním a uměleckým jménem Alena Ježková) se před rokem vdala. Vzala si virtuosa na violu da gamba Petra Wagnera. Jejich manželství trvalo necelý rok, den před silvestrem Petr Wagner podlehl boji s těžkou nemocí. Přestože jejich příběh můžeme vnímat jako vyprávění naplněné smutkem, je zároveň i svědectvím o naději – a o manželství, které má přesně takový smysl, jaký mu ti dva v páru dají. Požádali jsme Alenu Wagner, aby se s námi podělila o to, jak vnímala svoje manželství. I přesto, v jak těžké životní situaci se zrovna nacházela, i přes to, že právě chystala pohřeb svého manžela, nám vyhověla. Plakaly jsme, když jsme její text četly. Děkujeme.

„S mým mužem jsme se potkali na jedné společenské akci. Jak mi později říkal jeden z přítomných: ‚Ten Amorův šíp mi zasvištěl kolem hlavy a trefil vás oba a pak už jsem jen sledoval, jak jste se rozzářili.‘ Je to tak, od toho momentu jsme se prakticky neodloučili, cítili jsme oba, že bez sebe už nejsme úplní. Jako byste každý den žila s nevyřčenou otázkou a najednou vás osvítila odpověď. Zpětně myslím, že žádnou zamilovaností jsme ani neprošli, prostě to bylo jasné.

Byli jsme spolu jen půl roku, když manželovi objevili mozkový nádor a lékaři rozhodli o okamžité operaci. To byl strašný šok. Pamatuji si ten pocit, jako bychom se najednou ocitli v hluboké temné studni, odkud není úniku, úplně odtržení od zbytku světa. V nemocničním pokoji, při čekání na operaci, která měla být za týden a která sama o sobě byla velmi riziková a Petr ji nemusel přežít, nás napadlo, že se taky můžeme vzít. A bylo to najednou, jako když v té studni vystřelíte světlici a všechno se změní, náš společný svět se ve vteřině rozsvítil. Vzali jsme se tři dny před manželovou operací. 

Do manželství Aleny a Petra tvrdě zasáhla nemoc. Přišla brzy a byla rychlá. Rok po sňatku Petr zemřel. Zdroj: Archiv

Oba jsme už před lety manželstvím prošli, ale tohle bylo něco úplně jiného. Ani jeden z nás nečekal, že by ještě někdy do manželství vstoupil. Jenže věci dostávají smysl podle okolností – voda pro vás nikde nemá větší smysl než na poušti. Obrovsky nás to posílilo. Našli jsme společnou odvahu. Dali jsme tím najevo, že ani v předtuše těch nejhorších věcí člověk přece nemusí přestat žít, nemusí přestat dělat věci podle srdce, můžeme si pořád být nablízku a radovat se – prostě před tím poraženecky necouvnout. Když někoho milujete, přece nezdrhnete jen proto, že se růžové nebe zatáhne. Proto jsem taky chtěla přijmout manželovo jméno Wagner, i když stále publikuji pod tím zavedeným Ježková…

Teď, po manželově smrti, jsem si říkala, co to vlastně pro mě znamená, nést jeho jméno, když on tu už není. Ale je to jako takový zlatý polibek na čele, neviditelný, který teď mám, je tak pořád se mnou. 

Jsem přesvědčená, že ty nejdůležitější věci na světě se odehrávají v tichosti, ústraní, intimitě. Tak je to i s manželstvím – má to pro vás jednoduše takový smysl, který tomu společně dáte. 

Jako manželé jsme spolu byli jen necelý rok, v soukromí prožitý v těch nejčernějších kulisách nemoci, náročné léčby a někdy i čirého zoufalství. Přesto jsme si užili taky spoustu radostí a legrace, protože vážná nemoc dává věcem jiný význam, z maličkostí dělá veliké činy. Ale kdybychom se nevzali, myslím, že by to bylo mnohem těžší, že by ta vlákna našeho spojení byla volnější, neurčitá, podivně prověšená, žili bychom ve větší nejistotě. Takhle jsme věděli, že jsme tu hlavně jeden pro druhého, že to tak vždycky bude a taky bylo až do samotného konce.“

Jaká je budoucnost manželství?

Možná že jste se na podzim 2019 i vy zúčastnili ankety o manželství. Poprosili jsme vás, naše čtenářky a čtenáře, abyste nám prostřednictvím dotazníku pomohli zjistit, jak na tom v partnerských vztazích jsme a zda se blíží konec takové podoby manželství, jakou vnímaly předchozí generace. V dnešním světě kolem sebe vidíme, že manželství může mít spoustu podob. Bez konvencí a dogmat. Už to není jen on a ona, ale i on a on nebo ona a ona. V minulosti naprosté tabu dnes u někoho způsobí maximálně pozvednuté obočí. Pořád ale hlavním impulsem pro to se vdát nebo oženit zůstává láska a manželství stále dává lidem smysl.