Narozeniny slavili téměř ve stejný den, oba se narodili v lednu (Pavel pětadvacátého, Eva sedmadvacátého), dělily je čtyři roky. Vyrůstali v Olomouci, maminka pocházela z Náměště na Hané. Jak vypráví Eva ve své knize, kterou sepsala s autorkou Gillian Oliverovou, prvních šest let života prožili právě tam. Pak se rodina přestěhovala do Prahy, kde získal jejich otec práci na ministerstvu dopravy.

Čtěte také

Dušnost při fyzické námaze nebo únava může signalizovat plicní hypertenzi

Čtěte také

Modré rty a dušnost mohou značit vážné potíže s plícemi. Nechte se vyšetřit včas

Byl to právě otec, kdo je přivedl ke krasobruslení. Už od malička, ještě v Olomouci, chodili bruslit. To ještě Eva neměla ani pořádné brusle. V Praze o Pavla měli v bruslařském klubu hned zájem. Velmi brzo k němu chtěli přidat nějakou dívku, ovšem proti tomu se tehdy ohradil otec. Buď bude bruslit v páru se sestrou Evou, nebo s nikým.

Od rána na ledu

Od mládí zažívali sourozenci tvrdý dril. „Vstávali jsme každý den ve 4:20 a doprovázeni tátou jsme vždy chytili ranní tramvaj a následovně dorazili na kluziště v pět hodin ráno, tedy ve chvíli, kdy ho otevírali,“ vypráví v knize vzpomínek Eva Romanová. Tehdy neměl stadion ještě střechu, takže si užili i pořádné zimy. V osm hodin už byli ve škole. Občas se snažila otci domluvit maminka, že jsou přece děti, ale on byl neoblomný. Eva to však nepovažovala za tyranství, jen za přísnost. „Nedělal to proto, aby z nás měl šampiony, chtěl jen, abychom měli v životě nějaký cíl, a vedl nás k disciplíně,“ vypráví Eva.

Čtěte také

Vyrobit si doma vonné svíčky není tak složité

Čtěte také

Jak si doma vyrobit voňavé svíčky. Je to alchymie, ale snadno to zvládnete

Dřina a disciplína se vyplatily. Sourozenci začali jezdit po republice s exhibicemi a užívali si to. Když bylo Pavlovi třináct a Evě deset, začali závodit v juniorské kategorii. Trénovali 2× denně! V roce 1958 byli náhradníky na ME v Bratislavě a byla to pro ně velká pocta. Tenkrát taky poprvé viděli tanec na ledě a byli nadšení. Začali trénovat doma v obýváku a za rok se do Bratislavy vrátili na mistrovství republiky už s novou disciplínou. Na ME závodili ještě ve dvou kategoriích – tancích na ledě a sportovních dvojicích. Po závodech jim bylo doporučeno, aby si vybrali jen jednu kategorii. Rozhodování nebylo těžké – zvítězil tanec na ledě.

Miláčci národa

V roce 1962 vyhráli první zlatou medaili na mistrovství světa v tancích na ledě. Bylo to fantastické, tančili na Fibichův Poem a sourozenci diváky doslova zvedli ze židlí. Evě bylo patnáct, Pavlovi devatenáct. Zlato pak získali ještě třikrát v letech 1963–65 a v letech 1964–65 byli i mistry Evropy. Přestože byli slavní, otec se snažil, aby zůstali nohama na zemi. Museli ještě víc trénovat, aby vyhráli. Diváci sourozence Romanovy milovali, stali se miláčky národa a začalo se jim říkat „naše děti“.

Čtěte také

Klára Kubíčková

Čtěte také

Jak se vychodit ze smutků? Každodenní procházka je meditací pro celou rodinu

Podle mnohých byla duší páru Eva. Pavel „dělal“ tanec, Eva dodávala tanci ženskost. Pavel dobře skákal, ona zase hudbu lépe vnímala a slyšela. Spolu jim to opravdu slušelo. Na rozdíl od tanečních párů ze západu jezdili na závody sami, bez rodičovské podpory. Doprovod měli politický, finanční odměny žádné. Jako amatéři dostávali maximálně hezké dárky, například jabloneckou bižuterii. Ani kostýmy jim nikdo neušil, naštěstí měli šikovnou maminku, která nad šitím trávila celé dny.

Skončili na vrcholu

Medaile dodnes Eva má a cení si jich, Pavlovy medaile věnovali Sportovnímu muzeu v Praze. Pavel byl vždycky tak trochu rebel a rošťák, Eva byla precizní. V roce 1965 se rozhodli, že se závoděním skončí. Důvodem prý nebylo jen to, že v nejlepším se má přestat, ale i fakt, že tance nebyly tehdy součástí olympijských her (až do roku 1984). Pavel toužil po cestování a lední revue. Dostali několik nabídek, ale vybrali si slavnou Holiday on Ice, která každé dva roky hostovala i v Praze.

Čtěte také

Bolest nemusí být součástí vašeho života. Najdete si správného lékaře

Čtěte také

Revma mají častěji ženy. Většina se vůbec neléčí a zbytečně trpí

Eva ve své knize vzpomíná, že v revue panovaly přísné podmínky. „Když jsem neměla perfektně bílé brusle, dostala jsem tři dolary pokutu.“ Jednou týdně je vážili, a když přibrali, opět museli platit pokutu. Dodnes se prý Eva jednou týdně váží, zapisuje si kalorie a když přibere čtvrt kila, ubere z jídla. V revue vystupovali jako profíci až do roku 1971 a chtěli se vrátit do Československa. Ovšem osud zamíchal jejich kartami úplně jinak. Eva poznala Angličana Jackieho Grahama a Pavel se zamiloval do Švýcarky Sonji Grand. Eva se vdávala v Anglii, Pavel ve Švýcarsku i na Karlštejně. Po svatbě s krasobruslením Pavel skončil.

Osudová láska k motorům

Spokojeného manželského života si ale Pavel dlouho neužil. Kromě krasobruslení miloval i silné motorky a auta. Prý dokázal spravit téměř cokoli. Když mu poslední lednový den roku 1972 zavolal kamarád, zda by mu nepomohl spravit auto, Pavel za ním večer vyrazil. Bohužel ho láska k motorům stála život. Na prašné silnici dostal smyk a v plné rychlosti narazil do stromu. Bohužel byl na místě mrtvý. Jeho sestra Eva ještě dva roky vystupovala s manželem, poté se rozhodla s bruslením skončit a věnovali se drůbeží farmě.

Spoustu let žili v Anglii a Texasu, několik let jezdili s karavanem po USA. V roce 2001 se přestěhovali do Lipnice, o čtyři roky později, když zemřela maminka, se vrátili zpět do Anglie. Strávili spolu krásných 46 let. Dodnes na něj ale vzpomíná, stejně jako na rodiče či krasobruslení. „Když jsem vyrůstala, tak mě nikdy nenapadlo, že všechno, co nás maminka s tátou učili, se nám bude později v životě tolik hodit. Bruslení, disciplína, oběti a odhodlání pokračovat. Z toho všeho vycházím ještě dnes,“ říká v knize Vzpomínky Eva Romanová.

Čtěte také

Pro pěstování jsou vhodné velké květináče a pěstební bedničky

Čtěte také

Rajčata na balkóně: Jak na nejlepší úrodu a čerstvé plody po celou sezónu