„Dalibor mně přebral holku!“ směje se Karel Škrabal, když se ptám, jak se vlastně poznali. Dalibor kontruje: „Můžete to použít, ale nebylo to tak. Jiří Voráč dělal ještě před revolucí v Brně filmový klub, tam jsme se potkali. Karel byl potom novinářem v Lidových novinách a oslovil mě, abych tam psal o muzice a literatuře. Někdy tehdy vznikl i Vítrholc,“ jmenuje literárně hudební uskupení, které se z polistopadové klubové scény za ty roky existence dopracovalo k devíti almanachům poezie, z nichž poslední redigoval J. A. Pitínský.

„V Lidových novinách nám řekli, že nás vyhodí, že budou zeštíhlovat. Neměli jsme už motivaci moc pracovat, tak jsme si našli jinou zábavu,“ vzpomíná na kořeny Vítrholce Karel Škrabal se svým typickým humorem. Dalibor Maňas upřesňuje, jak se skupina formovala: „První číslo almanachu poezie, který jsme chystali, se mělo jmenovat Vídrholc, což je název pro místo, kde hodně fouká. Jenomže jsme ho tiskli v devadesátých letech pokoutně v jedné brněnské tiskárně, tiskař ho přidával na kraj netypických formátů, který by se jinak ořízl a vyhodil. Proto byly ty první almanachy takové úzké nudle. Volal mi tehdy do práce, že to jde do tisku, a ptal se: Jak se to vlastně jmenuje? A já říkám: Almanach Vídrholc! On v telefonu špatně rozuměl a napsal Vítrholc. Když dnes zadáte do Googlu Vítrholc, nemusíte pátrat v balastu, jsme jediný Vítrholc na světě, nic jiného to slovo neznamená. Tehdy ale internet nebyl, ta výhoda se ukázala až později.“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jolana Voldánová o tom, jak zvládá karanténu a proč začala jezdit na motorce

Vybuchující papiňák

Začátkem devadesátých let to neměli začínající básníci a muzikanti snadné, jako by nikam nepatřili, museli najít vlastní způsob vyjádření. Včetně toho, se kterým přišel Vítrholc ve formě svérázných autorských čtení do hudby, s nimiž obráželi spřízněné kluby. „Těsně po revoluci existovala poezie buď v undergroundu, ale na ten jsme byli moc mladí, nestihli jsme se do žádné skupiny zařadit, nebo to byla oficiální moravská linie inspirovaná katolickým proudem a ta na nás byla moc konzervativní. Pocházíme z rockového prostředí, takže jsme spojili kytary a básničky,“ vysvětluje Karel Škrabal. A Dalibor ho doplňuje: „Před revolucí to všechno syčelo jako v papiňáku a s nástupem devadesátých let ten papiňák vybouchl. Vyvalilo se všechno možné, utiskovaní, zakázaní, umlčovaní. Nastupující generace, která tvořila mimo ten papiňák, neměla šanci se v tom výbuchu prosadit.“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zpěvačka Lenka Nová: Písničky mohou sdělit to, co se jinak bojíme druhému říct

Mezi hospodou a fotbalem

Oba básníky ovlivňovalo i to, že jsou novináři. Psali denně do novin jedňáky, krátké útvary na jeden malý sloupec. „Když vypustíte řádkování a dáte tomu rytmus, byly to vlastně takové všední básničky,“ říká Karel Škrabal. Ambice vydávat sbírky neměli, dělali si svoje almanachy, ty si křtili na plesech, které pořádali a kde hrály i amatérské kapely, tak četli a obráželi kluby. Měli jen kytary, mikrofony a papíry se svými básněmi, internet ani sociální sítě neexistovaly.

Šířit svoji poetiku skrze noviny nemohli, protože nechtěli jít do střetu zájmů – jako novináři nemohli recenzovat sami sebe, byť se kultuře v novinách oba jeden čas věnovali. Prostě dělali poezii a časem zájem zvenku přišel sám, když je oslovili generačně spříznění majitelé nakladatelství Větrné mlýny. Právě v něm dvojice sbírek Nikoho nečekám a Tynošita teď vychází.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

Vítrholc byl dlouho synonymem pro básně inspirované hospodou a fotbalem. Dodnes jsou oba autoři spojovaní s brněnskou Zbrojovkou, přestože o fotbale nepíší už dlouho. „To byla neskutečná societa. Na plotě na zápase visel právník vedle dělníka z Kolbenky. Dlouho s námi vystupoval malíř a kurátor František Kowolowski, který na fotbal nechodil, ale je známý jako performer. Došlo mi, že to, co on dělá jako umění, jsem viděl na fotbale roky před tím – všechny ty transparenty, chorály, pokřiky, choreografii, světlice a dýmovnice. I když se tahle sociální skupina během večera může změnit v odporný ničící dav, má svoji poetiku, které se před námi nikdo nevěnoval,“ vzpomíná Dalibor Maňas. 

A Karel Škrabal to zase uzemní: „Fotbal mě už dneska jako inspirace nezajímá, na VIP tribunách stadionů se většinou ukáže, kdo a co je zrovna největší špína v zemi.“ Kromě fotbalových fanoušků se Dalibor Maňas pohyboval i v komunitě koňáků, také oni inspirovali některé jeho básně.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Boučková: O trápení při umírání maminky a o tom, jak jí pomohl buddhismus

Objevit nic

Ptám se na to, čím je jim jejich poezie. Karel Škrabal odmítá terapeutickou rovinu tvorby s tím, že básně jsou pro něj uměleckou možností, jak opustit dlouhé řádky, které ho živí v novinařině, a dát vnějšímu světu pointu v krátkých úderech básnických slok: „Jsou pohodlnější způsoby, jak se poprat s realitou, jít do hospody nebo běhat, na to není potřeba poezie. Vždycky jsem psal angažovanou poezii, trefoval jsem se do Václava Klause, když se ještě angažovaná poezie nenosila. V redakci se musím zabývat politikou, musím sledovat zprávy, papalášské mletí nesmyslů a jejich zlodějiny, které ovlivňují naše životy, tak to pak logicky promítám i do poezie. Kdybych měl to štěstí a mohl jenom chodit po lese, s chutí budu psát jenom o listí,“ říká. S tím, že s bolševikem zdaleka nezmizela potřeba vymezit se i v poezii, dobrou a důležitou báseň může člověk napsat třeba i o úniku jedu do Bečvy.

Dalibor Maňas svým způsobem zenově sladil tvorbu a život, když před časem přestal pracovat v novinách a osekal svoje životní potřeby na minimum: „Mám už dlouho pocit, že česká scéna točí pořád stejná jména, ať už jde o literaturu, výtvarné umění, nebo muziku. Jak se jednou někdo ocitne na piedestalu, už ho z něj nic nesundá. Ať už tvoří jakkoli dobře, nebo špatně, píše se o něm, je to celebrita. Takový člověk mě nemá čím překvapit. I proto jsme dělali naše almanachy pokaždé jiné, snažili jsme se pořád něco objevovat. Jenomže to není napořád. Naše okrajová témata se obrušují, a jakmile o nich začalo mluvit víc lidí, jako bychom přišli o hlas. To, co říkáme, přestává být ostnaté a stává se hladkosrstým. Tak jsem se uklidil mimo dav. Objevil jsem nic. To je moje největší téma. Jenomže já nemám děti, které bych měl živit, takže mám to štěstí, že můžu takhle v tichu žít,“ vysvětluje. 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

A popisuje, jak hraje na vystoupeních Vítrholce – první kytaru dostal, něco zdědil, nikdy neměl super „nádobíčko“, takže hrál prostě s tím, co měl, čemu se snažil přizpůsobit. „Serepetičky a krásný slova a poetické obrazy zdržují, jsou berlička. Když máte co říct, řeknete to i přes okoralé rty, když nemáte co říct, rtěnka a balzám vám nepomůže,“ odtuší. Jeho sbírka Tynošita je vlastně debutem, vždycky publikoval jen časopisecky nebo v almanaších. Název odkazuje na autorův výmysl o převtělení koně do psa, tuhle novou entitu si Maňas nazval indiánským jménem Tynošita.

Obě sbírky působí jako dvojčata – redigovali je Milan Ohnisko a Olga Stehlíková, oba si práci na nich nakonec prohodili a pod oběma jsou podepsaní jako Jaroslava Oválská. Recyklovaný papír „působí jako hajzlpapír“, jak říká Dalibor Maňas, dvojitými stránkami profukuje vítr jako větrníkem na vídrholci, písmo je to nejjednodušší, odkazující k základním fontům z devadesátých let. „Nechceme být ani hezčí, ani lepší. Střežíme tajemství. Obyčejné nezapomenutelné chvíle. Umíme se bavit,“ napsal Dalibor Maňas na zadní stranu Karlovy sbírky. A Karel Škrabal na tu Daliborovu: „Čím míň krámů s sebou taháš, tím se ti jde líp. A tvá elektrická kytara o to tvrději zní.“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

KAREL ŠKRABAL (1969) Zdroj: Jan Valík

• Novinář a básník, působil v Lidových novinách, MF Dnes, České televizi. Nyní pracuje v deníku Právo.

• Zakladatel umělecké skupiny Vítrholc.

• Provozuje web Nedělní chvilka poezie.cz.

• Nikoho nečekám je jeho sedmá básnická sbírka.

POŘADY PRO MLADÝ

Děcka si v rádiu říkají

návody na život

Pět srnek potkal jsem

před týdnem v poli

Kdekdo běží jak o život

Moc se to neví

Vyhrává ten kdo stojí

Co je to Vítrholc

Undergroundové uskupení vzniklo v roce 1994, od začátku své existence kladlo důraz na živou prezentaci poezie ve spojení s kytarami i počítačově upravenou rytmickou smyčkou. V devadesátých letech nabalovalo spřízněné výtvarné umělce, na jejichž vernisážích často vystupovalo, kolem přelomu milénia tvořili jeho jádro Karel Škrabal, Dalibor Maňas, Jaroslav Škvarna, František Kowolowski, Pavel Pohořelský, později slovenská poetka Mirka Ábelová a Krista Kašpar, dnes vystupují ještě s Filipem Klegou, Dominikem Bártem, Eliškou Hondlovou a písničkářem Sklad by Waldou. Básně Vítrholce vyšly v devíti almanaších, na kontě mají hudební album nazvané Vítrholc 100.

Zdroj: Jan Valík DALIBOR MAŇAS (1966)

• Novinář a zakládající člen umělecké skupiny Vítrholc, publikoval už v samizdatu, psal texty pro kapelu Valerian’s Future.

• Pracoval jako kastelán, dramaturg klubu Wagoon v Novém Jičíně, publicista na volné noze nebo obchodní zástupce.

• Sbírka Tynošita je jeho knižním debutem.

NA KONCI CESTY

Na konci cesty

je řeka a most

Řeka teče 

a most převádí

Na konci cesty

strom bez listí 

a ledová tříšť

co oči nešetří

Na konci cesty

je řeka a most

Řeka tě vede

most jenom podvádí

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli