Z auta vystoupili tři urostlí muži. Jeden z nich se představil jako generální ředitel stavby Gazokondensatného kombinátu, ti druzí dva jsou českoslovenští inženýři. Za pár vteřin následovalo to, po čem touží každá z nás. Jen co se oči jednoho z nich střetly s mýma, přeskočila pověstná jiskra. Generální ředitel byl všímavý, hned mě pozval na slavnostní přivítání nových specialistů na stavbu, která se tady chystá, jako místní novinářka to prý určitě pracovně využiju, usmíval se.

Rozhodla jsem se, že pozvání přijmu, a protože žádné silnice ještě nestály, zase jsem na tu slávu letěla vrtulníkem. Jako na objednávku jsme přistáli rovnou před těmi třemi.

Generální strnul údivem, ale můj šedovlasý inženýr se usmíval. Ten úsměv říkal: „Věděl jsem, že přiletíš, a obdivuji to.“ Organizátoři slavnosti nás sice nenechali si ani promluvit, oddělili nás od sebe, ale my jsme si řekli, co jsme chtěli, očima.

Čtěte také

Jiří Langmajer

Čtěte také

Jiří Langmajer: Není frajeřina žít jako idiot

Všechna naše další setkaní probíhala pod dohledem tajných agentů KGB. Češi sice byli bratři, ale bezpečnostní služba dávala velký pozor, aby se něco nezvrtlo a aby se kamarádšofty mezi cizinci a místními moc neprohlubovaly. Naše cudné randění proto vždycky probíhalo tam, kde bylo hodně lidí nebo na volejbalovém hřišti, kde se hrála přátelská utkání mezi pracovními týmy Kazachů a Čechoslováků. Hrál i můj inženýr, šikovně vybíral každý míč a místní fanoušci si ho za to velice oblíbili. Když ho povzbuzovali, dmula jsem se pýchou: „Šedoj, davaj, davaj. Uch ty, kakoj moloděc, kak igrajet etot Čech!“ K tomu mu začali přezdívat „Kňaz Serebrjanyj“, to bylo za tu jeho šedivou kštici. Nemohla jsem se ubránit kouzlu takového chlapa. A tak se každou neděli, kdy se objevil na hřišti, mé srdce neklidně radovalo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Móda na pohodu. Zkuste pyžamový outfit

Nakonec přišel den, na který jsme se těšili oba, kdy jsme doufali, že konečně zůstaneme mimo pozornost KGB. Plánovalo se otevření koupací pláže, kterou zařídili stavbaři. A jak to bývalo v SSSR zvykem, i tak obyčejná věc se stala událostí. Funkcionáři vyměnili nudný oblek za plavky a s oblekem z nich spadla nadřazenost. Nezvyklý ohoz je změnil na bezmocné, stydlivé a pokorné chlapíky. Oproti tomu většina cizinců měla atletické tělo opálené sluncem a v plavkách se cítili uvolněně. A myslím si, že ta skutečnost papaláše ještě více znejistila. Vypadalo to, že ruská vodka a české pivo pozornost „kgbešniků“ otupila a my jsme mohli uniknout jejich dohledu. Plavali jsme mezi žlutými květy kuvšinek a bílými květy leknínů směrem k vysokému rákosí, kde jsme se konečně políbili. Pak jsme chvíli bloumali po vyprahlé stepi. Měsíční světlo a třpyt miliar dy hvězd nás dovedly k ubytovně pro československé stavitele. Byla světlá, tichá noc plná něhy, ale u vchodu čekala nepřející správkyně. „Kampak myslíte, že se ženete, dámo?“ zeptala se mě ironickým tónem. Inženýr se marně snažil zdůvodnit mou návštěvu pracovními povinnostmi. „Ženám, které tady nebydlí, je vstup zakázán. A navíc, jaká práce může být po půlnoci?“ Náš tajný doprovod, který tam jistě někde byl, se určitě škodolibě smál. Slavnost byla u konce. Opilí lidé si vroucně slibovali družbu na věčné časy mezi SSSR a Československem a vrávoravě šli každý svou cestou. Já jsem zas odletěla domů a těšila se, že se snad někdy uvidíme.

Čtěte také

Berenika Kohoutová

Čtěte také

Berenika Kohoutová: Jsem teď úplně marná

Jenže zazvonil telefon. „Ahoj, to jsem já,“ uslyšela jsem známý hlas a šustění a praskání ve sluchátku dávaly jasně znát, že KGB je stále věrně při nás. „Musím letět domů.“

„Co se stalo?“

„Nic vážného, jen mi včera při volejbale praskla Achillova šlacha. Speciál k nám letí za dvacet minut, tak mě vezme. Napíšu ti z Československa. Musím končit. Ahoj.“

Co mám dělat, jak mu můžu pomoci? Volám kamarádce doktorce. Ospalá Galina trpělivě poslouchá a pak říká, abych se uklidnila, že operace není složitá, ale abych na brzké setkání se svým fešákem zapomněla. Rehabilitace trvá minimálně půl roku. „Tak to je konec,“ myslela jsem si. Osud nám nepřeje. Dny a týdny jsem žila očekáváním dopisu, ale pošta Sovětského svazu dělala všechno, aby mou duši začala nahlodávat pochybnost o věrnosti i lásce. Uběhly tři měsíce, žádný dopis.

Jednoho dne zas telefon: „To jsem já, Franta.“ Tři měsíce nic a teď se ohlásil. Mlčím. „Nejsi ráda, že jsem se vrátil? Nemohl jsem se tě dočkat, teď jsem přiletěl a hned ti volám. Proč jsi neodpovídala na moje dopisy? Psal jsem ti každý týden.“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

6 tipů, jak v létě ochránit zrak. Nástrahy číhají ve vodě i při sportu

„Žádné dopisy jsem nedostala.“ „Přijeď za mnou, řeknu ti osobně, co jsem ti psal.“

„Zkusím něco vymyslet,“ suše jsem mu odpověděla. Jeho hlas zněl zklamaně.

Druhý den přišla pošťačka, dala mi štos dopisů, a podala nějaký formulář: „Podepište převzetí.“ Pomuchlané a špatně zalepené obálky mě konečně našly. Celý den jsem četla dopisy o lásce ke mně, o kamarádech z volejbalu a o tom, že už bohužel nemůže hrát. Už v noci jsem jela vlakem do sto padesát kilometrů vzdáleného města, kde teď byl. Házela jsem kamínky do okna v patře, z oken se na mě překvapeně dívalo několik ospalých chlapských očí. Chtělo se mi propadnout do země a zavolat: „Spěte dál, já chci vidět jen jednoho.“ Nakonec vyhlédl a konečně jsme se zas uviděli.

Na volejbalových turnajích jsme od té doby seděli oba mezi fanoušky. Franta kvůli zranění hrát nemohl a vůbec nám už nevadilo, že nás sledovaly oči „kgbešniků“. Pak minulo pár let. Přestěhovali jsme se do malého města na Moravě. Teprve tam jsem na volejbalovém hřišti pochopila, proč můj manžel měl tolik rád své kamarády a proč každou středu a sobotu spěchal na hřiště. Volejbalisté jsou opravdu vzácní lidé. Mezi nimi jsou učitelé, úředníci, mechanici, dělníci i podnikatelé z celého okolí, kteří se sjíždějí, protože začínali na tom hřišti jako děti. Na kurtu vždy platí, že pán je ten, kdo dobře hraje. V zápalu hry mezi hráči občas lítají nádavky za špatné podání, nahrávku, smeč či špatně rozehrané kombinace. Hádky bývají ostré, jako by šlo o život. Ale pak u piva po ostrých slovech, která padla ve hře, není ani stopa. Líbí se mi, že na volejbal chodí celé rodiny. Děti vyrůstají, některé z těch, co znám, teď reprezentují republiku, ale vždycky se aspoň jednou začas vracejí sem, kde začaly hrát se svými rodiči. A s přibývajícím časem na jejich místo nastoupila vnoučata našich kamarádů. Atmosféra je úžasná a po hře se zpívá. Život jde dál, my už natrvalo patříme na lavičku mezi fanoušky, popíjíme hořké pivo a radujeme se z toho, že i když se všechno kolem mění, na volejbalovém hřišti je vše tak, jak má být.

Čtěte také

Přijít o blízkou osobu je srdcervoucí

Čtěte také

Lucie (34): Učím se žít bez nejlepší kamarádky. Vzala mi ji rakovina