Většina z nás by si přála, aby ve vztazích nedocházelo k nedorozuměním, aby v nich nebyly žádné konflikty, hádky či názorové nesoulady. Ale je to vůbec možné? Každý je jiný. Máme rozdílné potřeby, představy, přání a očekávání. A abychom se v nich mohli potkávat, je třeba dát je jasně najevo. Jinými slovy postavit hranice. Jenže nejde stavět na zelené louce nebo „lézt sousedovi do zelí“. Poradíme vám tři zásadní kroky, které vám pomohou, aby vaše hranice fungovaly a plnily svůj účel.

Čtěte také

Přijměte změny svého těla a bude vám lépe

Čtěte také

Umění přijmout tělo po čtyřicítce: Vyhrají ty, co se umí zastavit a věří intuici

 
KROK 1: Ujasnit si, kde moje hranice jsou

Mít jasno v tom, co chci, vypadá jako samozřejmá věc, ale není. Mnohdy jsme sami plní rozporů a pochybností. Co si můžeme přát, dovolit či vyžadovat? Třeba byste si přála, aby celá rodina večeřela pohromadě a nejlépe v půl sedmé, protože to jste akorát stihla přijít z práce, uvařit, a navíc máte hlad. No jo, jenže manžel je podnikatel a někdy se zdrží. Má na něj tedy rodina čekat? Nebo bude jíst zvlášť? Nebo si to má zařídit tak, aby sakra doma v půl sedmé byl, když je večeře.

Čtěte také

Nový vztah? Zjistětě si, zda se už vyrovnal s tím předchozím

Čtěte také

Děláte převoznici? Jak to poznat a proč utéct. Držte se pravidla čtyř měsíců

Na jednu stranu byste chtěla, aby přišel domů včas. Ale na druhou se snažíte chápat, že má spoustu práce a tu půl sedmou prostě nestíhá. Nemáte jasno ani v tom, zda to, že jíte jen s dětmi, je pro vás vlastně v pořádku. Anebo není. A když pak znavený manžel konečně dorazí, jen něco zavrčíte, že večeři má zase v troubě. Nic dramatického, ale k pohodové večerní atmosféře to nepřidá.

A takových věcí může být spousta. Nemáte jasno v tom, zda chcete, aby s vámi šel do divadla, nebo vám nevadí jít s kamarádkou. Tak jdete s kamarádkou, ale pak mu vyčtete, že s vámi nikam nechodí. Mele se ve vás, zda s ním jet o víkendu k jeho rodičům, nebo upřednostnit saunu a lenošení doma. Nakonec jedete a není s vámi kloudná řeč. Nebo si říkáte, že není dobré dělat za syna domácí úkol. No ale ono je to o tolik rychlejší než mu ty rovnice vysvětlovat… Jenže on pak chodí znova a znova.

Čtěte také

Vy a vaše puberťačka: Neberte si to osobně

Čtěte také

Vaše puberťačka vás nenávidí. Gratulujeme, vychovala jste ji dobře

KROK 2: Postavit své hranice

Aby byly funkční a ostatní je respektovali, paradoxně je nepotřebujete stavět jim, ale hlavně sama sobě. Co tím myslím? Pokud si v sobě uděláte jasno, že muž klidně přijít pozdě může, ale jídlo neohřívám; úkoly za syna v pubertě nepíšu; a když jsem po pracovním týdnu vyčerpaná a nemám náladu, tak ke tchyni nejezdím – tak tento rámec nesmíte překročit. Prostě tuto aktivitu provést nesmíte a přes to nejede vlak.

To znamená, že sama sobě musíte ohřívání večeře, psaní úkolů a návštěvy u manželových rodičů za stavu únavy jednoznačně zakázat.

A i když máte kolikrát nutkání, třeba se hryznete do jazyka, tak hranici, kterou jste si sama a zcela dobrovolně zvolila, překročit nesmíte. Protože tak byste si nepřímo řekla o to, aby vás druzí přestali brát vážně.

Čtěte také

Neverbální komunikace tvoří až 60 procent sdělení.

Čtěte také

Řeč těla: Podle rukou nejsnáze poznáte, jestli vám někdo lže

Pokud tedy manželovi ráno řeknete, že přijde-li později, musí se obsloužit sám, pokud synovi oznámíte, že odteď je za své domácí úkoly zodpovědný on, tak to musíte dodržet. Protože co se stane, když „vyměknete“?

Rodina si nejspíš řekne: „No jo, máma zas vyhrožuje, ale ona to tak nemyslí.“ A když to takhle zkazíte víckrát po sobě, tak mezi řádky sdělujete: „Mám občas takové silné řeči, ale neberte mě vážně, já to stejně tak nemyslím.“ To pak vede k tomu, že se cítíte jako služka a máte pocit, že si vás nikdo neváží, nerespektuje a nebere vážně. A pak se rozčilujete a vyčítáte.

To ale zpravidla nikam nevede. Protože nápravu je třeba zjednat tam, kde potíž vznikla. Totiž v tom, že vy sama se nerespektujete a neberete vážně svá vlastní rozhodnutí. Když se naopak za svá rozhodnutí postavíte (večeře neohříváte, úkoly nepíšete), ostatním nezbude, než aby se v dané oblasti o sebe postarali sami.

Čtěte také

Nenechte se rozhodit reakcemi na sociálních sítích

Čtěte také

Dáváš dítě do jeslí, co jsi za matku. Nejvíce útočí nejistí lidé a závistivci

KROK 3: Sdělit své hranice

Většina práce ohledně stavění hranic se sice odehrává uvnitř nás, kdy si ujasňujeme, co je pro nás přijatelné a co ne, ale zároveň je třeba si za své stanovisko stoupnout i ve vnějším světě. To v prvním kroku vypadá tak, že svému okolí musíte své nové fungování jasně sdělit.

Někdy to stačí. Ostatní to vezmou jako fakt a zařídí se podle něj. Jsou ale i situace, kdy se vaše stanovisko ostatním nelíbí a začnou vás přemlouvat, ať názor změníte, vysvětlovat, že na něj nemáte právo a tak podobně.

Pokud vám jejich námitky připadají opodstatněné, protože třeba zahrnují pohled, který vás samotnou nenapadl, můžete svou hranici přehodnotit. Ale častěji se spíš bude jednat o situaci, kdy se vás snaží zatlačit tam, kde vás chtějí mít, a použijí k tomu možné i nemožné argumenty.

Čtěte také

Co poznáte z očí?

Čtěte také

Oči prozradí lháře, nejistotu či znechucení. Naučte se číst v očích i vy

Berte to jako zatěžkávací zkoušku, kterou buď ustojíte – a pak svou hranici máte –, nebo se necháte přemluvit – a pak ji ztrácíte. Mně vždycky pomáhá, když se předem smířím s tím, že mé kroky se prostě okolí líbit nemusí. Že se asi nesetkám vždy s nadšeným souhlasem. A že je zcela v pořádku, když dělám něco jinak, než by druzí chtěli.

Obzvlášť dobře je tohle vidět u dětí. Když po nich chcete vyklízení myčky a vynášení koše, nijak nadšeně neaplaudují. Ale dělejte za své dítě celé jeho dětství vše a jeho nechte jen si hrát a chodit ven s kamarády. Až si najde partnera/partnerku, při první diskuzi o tom, kdo bude vytírat, se dostane do potíží a nejspíš vám za vaše vedení nepoděkuje. Takže to, že potomek kolem úklidu doma remcá, vůbec neznamená, že ho po něm nemáte chtít.

A tak je to se spoustou věcí. Když své hranice jasně vytyčíte a budete se jich držet, budete mít brzy o moc lepší náladu a budete cítit, že máte hodnotu. A to oceníte nejen vy, ale všichni členové vaší domácnosti. Nakonec třeba zjistí, že mají víc práce, ale ta má i své kladné stránky. Však ony se nějaké najdou ;-)

O autorce:

PhDr. Katarína Lomská Filasová je psycholožkou v Centru zvyšování psychické odolnosti. Věnuje se individuálním a párovým konzultacím, vede semináře praktické filozofie a zabývá se také tzv. life coachingem.

Více na www.rozvoj-osobnosti.cz

Čtěte také

Markéta Grosmanová

Čtěte také

Babičky a dědečkové: Chybí vám vnoučata? Pořiďte si WhatsApp a buďte online