Je 26. června roku 1950 odpoledne. V pracovně prezidenta Klementa Gottwalda leží na stole několik dopisů od světoznámých osobností. Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Winston Churchill či Eleanor Roosevelt, ti všichni prosí, žádají, apelují. Vedle nich je i psaní mnohem osobnější. Pod ním je podepsán starý pan Čeněk Král a šestnáctiletá Jana. I oni prosí. On o milost pro svoji dceru, ona o totéž pro svoji matku. Jana je příjmením Horáková.

Pro nás, otce i dceru, je při vědomí všeho toho strašnější pomyšlení, že by po jejím utrpení v letech okupace měl být rozsudek vykonán. Avšak stižen již jednou tragickou ztrátou dvou svých dětí, zemřelých zákeřnou chorobou v jediný den, očekávám, pane prezidente, Vašeho rozhodnutí současně jako rozhodnutí nad vlastním životem. Já pak, jako dcera, věřím s nadějí a přesvědčením, že neodmítnete naši žádost, neboť si ani nedovedu představit, že by moje matka, která mi dala život, mohla zemřít na popravišti.“

Čtěte také

Miloslava Kalibová se svou sestrou

Čtěte také

Lidické oběti držela naděje na shledání s rodinami. Většina se toho nedočkala

Co jiného je život než boj

Klement Gottwald chvíli váhal. Miladu znal jako kolegyni z parlamentu, kde byla před únorovým pučem poslankyní. Nechal si vypracovat stanovisko ministerstva spravedlnosti, výsledek procesu byl ale nalinkovaný dávno předem. Včetně absolutního trestu pro čtyři z dvanácti souzených. Žádosti politiků, vědců, spisovatelů i milujících příbuzných zůstaly nevyslyšeny. Poprava se měla konat hned ráno, 27. června 1950. V noci před ní směla dcera Jana svoji matku navštívit. Poprvé od jejího zatčení v září 1949. Otec Král přijít nesměl, snad na prosbu samotné Milady, která tušila, jak by to nemocnému otci přitížilo. Janu doprovázela Miladina o šestnáct let mladší sestra Věra a její manžel Josef Tůma, kteří dělali Janě náhradní rodiče už v letech, kdy byli oba její skuteční rodiče zavření v nacistických lágrech a vězeních. A další roky ji ještě vychovávat budou. Janin otec Bohuslav utekl v den, kdy ho komunisté přišli zatknout. Milada opakovaně utéct odmítla. Zatímco pro jejího muže přišli domů a on využil nepozornosti estébáků a díry v plotě, kterou si nachystal k útěku jeho soused, spolupracovník Edvarda Beneše, plukovník Vastl, Miladu zatkli v kanceláři a domov už nikdy neviděla.

Čtěte také

Marie Blabolilová

Čtěte také

Při odsunu Němců přišla o babičku, dřela na statku, který jim vzali komunisti

„Za Miladou je pustí pozdě večer, okolo desáté,“ píše v knize Jdu s hlavou vztyčenou novinář Daniel Anýž. A pokračuje: „Na konci dlouhé sklepní chodby stojí stůl, po jehož obou koncích je ozbrojená hlídka. „Po levé straně byl vchod do cely, z které máma vyšla.“ Vyšetřovatel je upozornil, že mají 30 minut, nesměli si vyměňovat posunky ani se políbit. „Tak my tři zcela uplakaní a zničení jsme stáli na jedné straně stolu, a ona sama na straně druhé.“ Milada, která měla před sebou posledních pár hodin, je ta, kdo jim dodává sílu do budoucnosti. „Mluvila jednotlivě ke každému z nás, pak mluvila o svém otci, a hlavně se dotazovala na to, co se stalo s tátou.“ Věra Miladě opatrně naznačila, že Bohuslav se zachránil. „Už se nepamatuju, jak to řekla, ale bylo jasné, že to máma pochopila,“ vzpomíná Jana, která se pak i prořekla, že „Věra bude mít miminko“. Pro Miladu je to úžasná zpráva. Krátce před tím, než se narodila Jana, umřela její maminka. Teď odchází ona, ale na cestě je už další život. Sama Milada Horáková ve 2.30 ráno, jen pár hodin před popravou, ve svém posledním dopise napsala: „Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“

Jana si při návštěvě všimla pozoruhodného kontrastu. „Byla úplně klidná a vyrovnaná, zatímco my a strýc jsme jen brečeli.“ Po vyměřené půl hodině vyšetřovatel návštěvu ukončil, nesměli se políbit, ani letmo dotknout na rozloučenou. „Jano, já tě stejně objímám, mám tě moc ráda,“ jsou poslední slova matky, která dcera slyší. „Zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné.“

Čtěte také

Fialovi v roce 1932, zleva Eva, bratr Václav, maminka Marie (rozená Hamerlová), tatínek Václav

Čtěte také

Při útěku ji málem ušlapali. Zachránilo ji, že člověk, co ji zalehl, zemřel

Pokorná a odevzdaná do vůle Boží

Dopisy, které napsala před popravou, měli estébáci předat rodině, bylo to její poslední přání. Splnila ho až první polistopadová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová, do té doby Miladino „Jdu s hlavou vztyčenou“ nikdo nesměl znát. Oběsili ji brzy ráno. O několik dní později se konal tichý pohřeb ve strašnickém krematoriu. V šest hodin ráno, skoro tajně, bez květin, s uzavřenou rakví. Popel Milady Horákové rodina nikdy nedostala.

Když pak v Americe v roce 1978 zemřel Miladin manžel Bohuslav, Jana se rozhodla, že jeho popel odveze do Československa a pohřbí ho na hřbitově v rodné vsi u Hradce Králové. Podařilo se to vyjednat, do komunistické země Jana s urnou skutečně přijela, odevzdala ji kameníkovi, který dělal náhrobek, a domluvila se s ním, že urnu uloží až v její přítomnosti. Když se na hřbitov vrátila, byl už hrob zavřený – nezbývalo jí než věřit, že jeho popel tam skutečně je. I tohle byl komunismus, znejistit a potrápit každého, kdo nesouhlasil, kdo nešel s davem, kdo odporoval. Právě taková byla i Milada Horáková, nezlomná, věčně bojující za svobodu. Ne snad pro sebe, ale pro svůj národ.

Čtěte také

Nezapomenutelná herecká a módní ikona Audrey Hepburn trpěla komplexy

Čtěte také

Audrey Hepburn: Za války jedla trávu a před očima jí zastřelili strýce

Proč ji museli zabít?

V srpnu 1940 ji i Bohuslava zatklo gestapo, jejich sedmiletou Janičku dali na vychování k Bohuslavovým rodičům. Miladu věznili na Pankráci, pak v terezínské pevnosti, odtud ji převezli k soudu do Drážďan. Soud se konal až v roce 1944, a i když jí navrhovali trest smrti, dostala „jen“ osm let. Trest nastoupila ve věznici u Mnichova, který o několik měsíců později osvobodila americká armáda. Do Prahy se vrátila dva týdny po konci války a prakticky hned se zapojila, na žádost Edvarda Beneše, do politické práce. Stala se poslankyní po Františce Plamínkové, kterou nacisti popravili, převzala vedoucí úlohu v ženském hnutí a ve Svazu osvobozených politických vězňů. Ve všech těchto funkcích navázala úzké kontakty se zahraničím, což jí po „Vítězném únoru“ přitížilo.

Hned v roce 1948 se vzdala svých funkcí, z některých ji komunisté sesadili, vyloučily ji dokonce i spolky, jejichž členkou nikdy nebyla, tolik se bály její nepohodlnosti. Ona se ale nevzdala – a nevyslyšela mnohé rady svých blízkých přátel, aby i s rodinou uprchla za hranice. Zatčena byla na konci září 1949, do její popravy ve vykonstruovaném monstrprocesu zbývalo tři čtvrtě roku. To, co nedokázali dovést do konce fašisté, zvládli čeští komunisté.

Den její popravy, 27. červen, se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.

Čtěte také

Katharina von Bora a Martin Luther uzavřeli manželství v roce 1525

Čtěte také

Prchla z kláštera, vzala si Martina Luthera a změnila tak protestantskou církev