Redaktorka Martina Háchová, která si se Štefanem Margitou povídala nejen o zákulisí operní branže, n úvod rozhovoru říká: „Kdo by čekal nafoukanou celebritu, bude zklamán. Štefan Margita ví, že prkna, která znamenají svět, vystřelí v obrovské konkurenci na vrchol jen ty nejpokornější.“
Nikdy mě nepřestane fascinovat, s jakým předstihem operní zpěváci plánují svá vystoupení. Neříkáte si, že člověk nikdy neví, co se může stát?
Operní zpěvák, který si otevře diář a nemá ho popsaný na dva roky dopředu, má problém. Protože moc kolonek už se mu nezaplní. Divadla plánují představení až pět let dopředu, takže už jsou obsazená. Vybírají si na základě předešlých vystoupení. Pokud mělo úspěch, nabídne vám opera případnou další spolupráci. Mě zastupuje v podstatě od samého začátku agentura v Curychu. Ptal jsem se, co by se stalo, kdybych jednou nemohl. Prostě to odvoláš, odpověděli.
Jaký nejvzdálenější termín máte naplánovaný?
Září 2020. Budu zpívat ve francouzském Lyonu.
Nemáte v tom občas chaos, když žijete tak napřed?
Problém mi to nedělá, ale v povaze to nemám, naučil jsem se to až díky práci. Dostanete smlouvu z divadla, třeba jako teď z Paříže, a tam je napsáno 1. září 2018, 10.00 hod: první zkouška. V soukromí se to ale nedá. To se spíš stane, že sedíme večer s Hankou na gauči, já koukám do diáře a povídám: Jé, já mám tři dny volna. Nato Hanka řekne: Hele, já taky! A sbalíme se a ráno letíme do Španělska.
To je vaše oblíbená destinace?
Ano. Máme v Malaze prázdninový byteček. Dodržujeme pravidlo aspoň jednou za rok vypnout a jet relaxovat. Strašně nám vyhovuje tamní podnebí. Když jsem se místních ptal, čím to je, že jsou tak veselí, tak prý, co byste čekal, vždyť tu máme 300 slunečných dnů v roce! Já jsem ve znamení Lva a změny počasí, kdy jeden den je třicet stupňů a druhý den o patnáct stupňů míň a prší, mi nedělají dobře. Potřebuju ráno vstát a vidět slunce, cítit teplo. Jsem člověk, který má sice dobrou náladu vždycky, ale takhle je to ještě lepší.
A kam nejraději jezdíte pracovně?
Co se týče práce, vyhrává jednoznačně New York. A Madrid. Nejen kvůli atmosféře, ale svou roli hraje i ubytování. Raději než v hotelu bydlím v nějakém bytě. Přece jen tam člověk tráví spoustu času a chce mít soukromí. A třeba právě v Madridu jsme měli už třikrát stejný byt, naproti Palazzo Reale, tři minuty od divadla. A pořád svítilo slunce. V New Yorku může zase být klidně i zima, já tam zažil i minus 25, ale to nevadí. Tam je to přesně, jako vídáte ve filmech, jak stoupá pára z kanálů a vytváří takovou snovou atmosféru. Když jsem to viděl poprvé, byl jsem u vytržení jako malé dítě. Takováhle zima má své kouzlo.
Vaše nová deska X Mas také už míří do zimy, protože je vánoční. Natáčela se ale začátkem tohoto roku, takže zase ten časový posun...
Vánoce miluju. Mám moc rád, jak všechno září, stromy kolem domu zdobím už v listopadu. Vloni jsem měl zpoždění asi týden a sousedi už se ptali, co se děje, protože se s výzdobou řídí podle nás. Vánoce pro mne ale končí 25. prosince, ve chvíli, kdy se rozbalí dárky a pod stromkem zůstane jen ta hromada papírů. Desku jsme začali natáčet v lednu a ta vánoční atmosféra na mě už ne a ne padnout. Když producent Dan Hádl viděl, jak se trápím u Tiché noci a stěžuju si, že je to sice dobře, ale prostě JEN nazpívané, sehnal někde vánoční stromek a postavil ho tam. Jako zázrakem dokonce začal padat sníh. A najednou to šlo.
Tahle deska nehrne na posluchače jen operní hudbu v plné síle, je to všehochuť, chvilku rozverná, chvilku vás mrazí, tu kostel, tu koleda...
Přesně to jsme chtěli! Když máte na výběr dvě stě skladeb, tak vyberte nějakých čtrnáct!
Podle čeho?
Uvažovali jsme udělat směs koled, jenže takových desek už tady bylo. A já už je vlastně ani nechci zpívat. Ani na koncertech. Jednu můžete dát, třeba jako přídavek. A nejkrásnější je zazpívat ji bez doprovodu, pak to má atmosféru. Takže od koled jsme upustili a dali jsme volnou ruku Danu Hádlovi, který už udělal nádherné aranžmá k mé předchozí desce Melancholie. Chtěli jsme, aby i člověk, který by si klasickou operní desku nekoupil, pokud by třeba zaslechl tuhle, dostal chuť si ji poslechnout. Aby to zaujalo i ty, kteří běžně na operu nechodí. Takhle jí kousek dostanou, ale ve směsi s dalšími hudebními žánry. Dan Hádl má úžasný cit a nikdy neudělá kýč. Nádherná je třeba Tichá noc, která začíná jen zvony. A nakonec Ave Maria, jejíž začátek jen recituju...
Zpíváte v mnoha jazycích, i na téhle desce, kolik jich skutečně umíte?
Umím anglicky, německy, italsky, španělsky, taky trochu rusky, maďarsky. Neumím francouzsky, takže to je pak dřina. Francouzština je dokonce tak nebezpečný jazyk, že narazila i slavná operní pěvkyně Angela Georgiu, která ji ovládá perfektně. Když zpívala Carmen v Paříži, kritiky její výkon sice chválily, ale nesmlouvavě ji sjely právě za tu francouzštinu. Já bych si netroufnul. Měl jsem nabídku na operu Mefistofeles do Ženevy, a řekl jsem ne. Protože to je tolik textu a oni vám nic neodpustí.
V jakém jazyce zpíváte nejraději?
V ruštině. Je to měkký jazyk, který má úžasné vokály. Latina se zpívá taky moc dobře. A samozřejmě italština. I španělština. S tou mi teď pomohl Adam Plachetka, má takové zvláštní sykavky. Řeknu vám, ti Španělé mluví tak nahlas a tak rychle! A všichni najednou. Když jsme to s Hankou v létě pozorovali, říkali jsme si, že přece není možné, aby vnímali, co ten druhý říká!
V létě, konkrétně 3. srpna, jste taky oslavil šedesátku...
Zatím jen soukromě, s rodinou, plavbou po Vltavě na lodi Admirál. Bylo to moc krásné, ze Slovenska přijela i moje šestadevadesátiletá maminka. Velká oslava bude 13. listopadu v Národním divadle. Museli jsme to odsunout kvůli mému hostování v Lyric Opeře v Chicagu.
Pracovně cestujete časem sem a tam, ale právě narozeniny prý dopředu zásadně neslavíte.
Nikdy! Ani dárek si dopředu nevezmu. Já jsem hrozně pověrčivý. Když odejdu z domu, nikdy se nevracím. A když už musím, tak si pokaždé nejdřív sednu, napočítám do desíti a teprve pak si dojdu pro to, co jsem zapomněl.
Kde jste se takovou pověrčivostí nakazil?
V divadle. Jednou jsem četl článek s Lucianem Pavarottim, ve kterém vyprávěl, že sbírá pro štěstí před každým vystoupením hřebíky na jevišti. Ale musí být zkřivené. To mě zaujalo a začal jsem je taky sbírat. Ale když jsem jich měl víc než tisíc, nebylo už kam to dávat, tak jsem je vyhodil. Ale skoro všichni máme něco. Někdo zapaluje svíčky, jiný se obklopuje fotkami rodiny.
Co máte vy, když jste vyházel hřebíky?
Malého andílka, už léta. Toho mám vždycky u sebe. Dostal jsem ho od mámy.
Odmítnete někdy nějakou nabídku?
Slovo ne je v kariéře velmi důležité. Když jsem začínal jako mozartovský tenor, nabídli mi zpívat Wagnerovu operu ve Stuttgartu. Jsem přesvědčený, že kdybych tehdy neodmítl, tak už dnes nezpívám. Tím bych si totiž jen ublížil.
Jak to myslíte?
Je dobré umět být na správném místě ve správnou dobu. Kdybych začal Wagnerem, skončil bych doma. Ale jelikož jsem začal Mozartem, můžu končit Wagnerem. Tak by to mělo být v opeře u všech. Proto se stává, že spousta mladých zpěváků si naběhne, když chtějí hodně vydělat, nerespektují vývoj a pak musí skončit prakticky dřív, než začali.
Existuje u opery řevnivost a závist?
Samozřejmě. Čím víc se vám daří, tím méně jste oblíbení. Nejvíc se to projeví na premiéře, když se klaníte. Rozhoduje publikum. Ale já to částečně chápu. Když pracujete na velké roli a pak ten druhý, který má mnohem menší roli a méně práce, se stane miláčkem publika, tak to naštve. Vůbec největší pocta je, když vás pochválí sbor. Protože oni tam stojí každý večer a slyší všechny. Ale právě sbor bývá taky největší problém. Nejpovýšenější je milánský sbor v La Scale, ti si myslí, že každý z nich je hotový sólista.
Vy jste původně studoval fotografii, jak jste se od ní dostal k opeře?
Po skončení umělecké průmyslovky jsem šel pracovat do komunálních služeb. A když přišel už padesátý člověk s tím, že chce fotografii na občanský průkaz nebo na pas, měl jsem chuť ho zabít. To bylo strašné, to sezení na boku v prkenné pozici! Ale tak se to tehdy dělalo. Fotily se vždycky čtyři snímky a já už pak na ty chudáky byl tak naštvaný, že jsem jim vždycky doporučil ten nejhorší. Nedovedl jsem si představit, že bych tohle dělal dál.
No dobře, ale proč právě opera?
Já jsem zpíval, nebo spíš pozpěvoval, odmala. U nás v Košicích byla paní, jejíž manžel zpíval v tamním divadle, dostali angažmá ve Švýcarsku, ale po narození dítěte se vrátili a to byl osud. Jednou k nám přišli na návštěvu, ona si vzpomněla na můj zpěv a povídá, že bude učit na konzervatoři a jestli bych to nechtěl zkusit. A já kývnul.
Jak se vlastně vyučuje operní zpěv? Slyšela jsem o všelijakých podivnostech.
O tom nic nevím. Ačkoli, vybavuju si, že jedna starší profesorka z Ruska své žáky nechávala svléknout do půl těla a přikládala jim na záda baňky. Jenže jednomu chlapci pak spálila záda tak, že musel do nemocnice, takže s touhle prapodivnou metodou musela přestat. Určitě se dbá hodně na správné dýchání. Takže pokud s tím má někdo problém, můžou se mu dávat na hruď knihy, aby ho to donutilo pořádně se do toho opřít a dýchat tak, jak to operní zpívání potřebuje.
Někdy mám pocit, že my naše vlastní umělce neumíme ocenit tak jako jinde ve světě.
Přesně tak. Bratislava mě nechtěla. Až ve chvíli, kdy mě vzali do Národního divadla v Praze. Pak jsem začal hodně často jezdit do světa a zas mě nezvalo Národní. Ale myslím, že to není jen u nás. Hodně lidí z branže říká: Budu dělat kdekoli, jenom doma ne. Asi je to tak všude. Ale v Národním divadle se to vloni zlomilo, po deseti letech. Navázali jsme spolupráci a už máme několik projektů. Samozřejmě mne to ale mrzelo. A nejvíc vás mrzí, když vás podrazí člověk, kterého si nesmírně vážíte.
Na Slovensku se to taky otočilo zpátky k dobrému?
Ani nevím, pracovně tam vůbec nejezdím. Ale velice mě potěšilo, když jsme v květnu hostovali v Bratislavě s Národním divadlem a inscenací Mrtvý dům, která měla ohromný úspěch. Úplně jsem viděl tu šílenou závist. Proč to neříct!
Máte při tom všem zpívání čas i na koníčky, co třeba sport?
My s Hankou oceníme hlavně klid. Zajdeme si na večeři, přečteme knížku, zapneme televizi, na tu se normálně totiž moc nekoukáme. Sportu příliš neholduju, ale každé ráno cvičím, kvůli zádům, nedávno jsem byl na operaci plotýnky.
Máte vůbec povoleno sportovat? Třeba klavírista si musí dávat pozor na prsty. Co nesmí operní zpěvák?
Pravdou je, že ve smlouvě míváme ledasjaké zákazy. Třeba když zpíváte v newyorské Metropolitní opeře, máte tam, že nesmíte odjíždět z města nebo jezdit na kole, abyste si neublížili. Pokud chcete přesto někam odjet, musíte podepsat reverz, a oni za vás pak nezodpovídají. Ale když se vám stane něco v New Yorku, postarají se o vás opravdu dokonale. To jsem zažil na vlastní kůži, když jsem tam chytil příšernou angínu.
Štefan Margita
Štefan Margita
- Narodil 3. srpna 1956 ve slovenských Košicích.
- Vystudoval umělecko-průmyslovou školu, obor fotografie, poté konzervatoř.
- V roce 1981 se stal členem zpěvohry v Prešově, odkud přešel do opery v Košicích.
- V roce 1986 zvítězil na Pražském jaru a získal angažmá v ND v Praze.
- V roce 1992 se oženil s Hanou Zagorovou.
- Mezinárodní kariéru začal jako Váňa Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové v Grand Théâtre v Ženevě.
- V roce 2019 vystoupil ve Stuttgartské Státní opeře jako braniborský kurfiřt Friedrich Wilhelm v Henzeho opeře Princ z Homburgu.
- Roku 2020 debutoval v roli Aigistha ve Straussově opeře Elektra ve Valencii.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta
