Zdroj: Profimedia
Štefan Margita: Vztah je vždycky dílo, a to dílo společné
O svém manželovi Štefanu Margitovi se zpěvačka Hana Zagorová zmiňovala jenom v superlativech a jejich společný život přirovnávala k pohádce s happy endem. Nit se bohužel jejím odchodem přetrhla, ale v našich srdcích bude tato pevná dvojice nadále pospolu. Přinášíme vám rozhovor se Štefanem Margitou z roku 1998, který vyšel v časopise Vlasta.
Štefan Margita a Hana Zagorová si spolu několikrát zazpívali. Poslechněte si jejich zamilovaný song.
Vypadáte pořád spokojeně. Opravdu se do toho nemusíte nutit?
Spokojenost nepovažuji za momentální rozpoložení, ale za stav duše. Vím, že si za všechno můžu sám, a také vím, že radost do života mi nikdo nedá. Tu si musím naordinovat sám.
Sám si také ordinujete spokojené manželství?
V tom jsem měl štěstí. Když jsme se s Hankou vzali, vyprávěl jsem jednomu svému známému, že dostávám ráno kafe do postele. Řekl mi, že to bude trvat maximálně měsíc. A vidíte – dostávám ho i po pěti letech. Vztah je vždycky dílo, a to dílo společné. Když oba partneři chtějí žít harmonicky, musí pro to něco udělat. V něčem se přizpůsobit, víc přemýšlet o svých slovech a činech.
Funguje to tak i v pracovních vztazích?
Někdy. S někým se lehce dohodnete, s jiným nikdy. U nás ve Státní opeře pohodu máme. Třeba je to tím, že je mezi námi dost cizinců, a ti ještě neznají natolik náš terén, aby mohli intrikovat, kdo ví? V každém spolu vycházíme a rádi si spolu vypijeme kafe.
Máte mezi svými kolegy i opravdové přátele?
Opravdové přátelství – to už je hodně silný výraz a člověk by s ním měl šetřit. Opravdovým přítelem pro mne je moje žena, moje rodina. Ale samozřejmě i pár mých kolegů, kterých si vážím.
Můžete jmenovat?
Je jich hodně – třeba Eva Urbanová, Ivan Kusnjer, Gabriela Beňačková, Lívia Ághová…, ti všichni udělají na jevišti maximum a nemyslí na to, jestli zpívají pro dvacet lidí nebo pět tisíc. Jde jim o společný výsledek, jsou to profesionálové.
A pro koho vy zpíváte raději – pro pár lidí, nebo pro obrovské hlediště?
Nejraději zpívám pro vřelé lidi, kteří milují hudbu. Mám rád publikum, které umí dát najevo nadšení, které muzika a zpěv doslova zvedne ze sedadel.
Je takové publikum i u nás?
Zřídkakdy. U nás jsou lidé poměrně chladní ve svých projevech. Po představení za mnou třeba chodí a děkují za hezký zážitek, a když se jich zeptám, proč to nedali najevo, jsou rozpačití. Prý se k opeře a vážné hudbě rozverné chování nehodí. S tím ale nesouhlasím. Myslím si, že projev radosti a nadšení se hodí k čemukoli. Je zajímavé, že jinde ve světe publikum tyhle předsudky nemá. Řekli byste třeba do Japonců, že dovedou řvát nadšením? Ale vůbec nejradši mám publikum v Itálii nebo Francii – je hudebně vzdělané a temperamentní navíc.
Kdy se nejvíc odvážete vy?
Kdykoliv, když se potkám se silným zážitkem. A to nemusí být vždycky jenom hudba, nadchne mě cokoliv z umění, bezvadná společnost, ale i zajímavá práce, kterou mám před sebou. Narodil jsem se ve znamení Lva, jsem tedy bojovník, který vždy touží zvítězit, a ten boj ho baví.
Teď zrovna máte dobojovanou nějakou vítěznou bitvu?
Dá se to tak říct. Mám za sebou americké turné. Vystupoval jsem v Dallasu v Janáčkově opeře Káťa Kubanová a při té příležitosti jsem získal smlouvu na rok 2000 do Metropolitní opery v New Yourku.
Metropolitní opera, to je asi sen každého operního pěvce. Jak jste se tam dostal?
Byl jsem pozván na předzpívání. To jsou jakési konkurzy, při nichž se představují pěvci z celého světa. Měl jsem šílenou trému, byl jsem pěkně vynervovaný, ale asi to nebylo na mém výkonu příliš znát, protože si mě nakonec vybrali. Máte pravdu, že Metropolitní opera je sen – vejdou se tam čtyři tisíce lidí, je tam skvělá akustika a každé představení je událostí. Já bych měl zpívat v Janáčkově Jenúfě, která bude v roce 2000 na repertoáru.
Na Janáčka si potrpíte, že?
Janáčka miluji. Je pro mě skutečným národním skladatelem, který obrovsky vystihl naši mentalitu. Tím myslím mentalitu nás, co žijeme v srdci Evropy.
A jaký je Dallas? Potkal jste „Džejára“ nebo někoho od „Juingů“?
Dallas jako město na mě nijak bombasticky nezapůsobil, je to vlastně čtyřmilionová vesnice, která si ovšem potrpí na umění. Džejára jsem nepotkal, ale zato jsem potkal Pláciga Dominga, za což jsem osudu vděčný. Nepotkal jsem ho ale v Dallasu, nýbrž v Metropolitní opeře v kantýně. Stáli jsme spolu ve frontě, pozdravil jsem ho, řekl mu, že jsem byl na něm v Praze, a on se vyptával, co dělám v New Yorku. Když jsem mu to řekl, slíbil, že mi bude držet palce. Držel je asi důkladně.
V Dallasu jste zpíval v Kátě Kabanové. V jakém jazyce?
V češtině. Opery se zpravidla zpívají v tom jazyce, v němž byly napsány. A je s podivem, jak se moji američtí kolegové český text naučili. Ani jsem jim nechtěl věřit, že češtinu ve skutečnosti neumějí.
V kterém jazyce nejraději píváte vy?
V italštině, protože to je úžasně zpěvný jazyk. Pro operu jak stvořený.
A kolika jazyky se domluvíte?
Česky, slovensky, německy, anglicky, italsky.
Jak vypadá váš diář?
Můžete se podívat, nestačí mi diář na jeden rok, musím plánovat na několik let. Teď se chystám do Florencie, kde budu do května, pak vystoupím na Pražském jaru, potom mě čeká Berlín a tak to jde dál a dál, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Pořád na cestách, ale myšlenkami nejčastěji doma.
Autorka: Marie Formáčková
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta
