Hašomer Hacair byl sionistickou organizací, připravoval své členy k fyzické práci, tedy k začleňování se do normálního života, počítal totiž s vytvořením nezávislého židovského státu. Fyzické práce se ujala i Štefania Lorándová a s krumpáčem a lopatou se podílela na vodní stavbě v Malých Levárech. Už v devatenácti letech byla povolána do vedení Hašomer Hacair v Bratislavě, kde se účastnila i příprav na odjezd Židů do Palestiny.

Ovšem v roce 1942 začala perzekuce Židů a Štefania byla vybrána pro funkci ilegálního pracovníka v Maďarsku, měla židovským i nežidovským emigrantům ze Slovenska obstarávat falešný rodný list, policejní přihlášku i podnájem. Do Budapeště se dostala 9. 3. 1942 a v krátké době se z ní stal profesionální padělatel. V Maďarsku skrývala svou židovskou identitu (vzhledově se Židům vůbec nepodobala) a pracovala pod falešnými jmény, nejdéle jako Margita Deméterová.

A nebyla to Štefania Lorándová, ale Margita Deméterová, která byla chycena za padělání dokladů. Věznění si za svou protirežimní činnost odbyla v internačním táboře Bačka Topola. Po propuštění i nadále pracovala pro Hašomer Hacair a díky výborné znalosti jazyků se dokonce dostala i do německé tiskové kanceláře. Ovšem po chycení dvou uprchlíků putovala Margita Deméterová na pět měsíců do takzvaného Shuphaus a poté do budapešťského internačního tábora.

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

Kolik lidí skončilo v plynu?

Nakonec byla propuštěna, ale identita Štefanie Lorándové byla vyzrazena. Navíc Hortyho režim již nedokázal vzdorovat Hitlerovi, německá vojska obsadila Maďarsko a Štefania odjela se sestrou na jaře 1944 do Osvětimi. Vzpomínání na toto místo bylo pro paní Lorándovou traumatizující. V Maďarsku se vůbec nevědělo o plynových komorách a Osvětim byla prostě peklem na zemi. Štefánii Lorándovou už naštěstí znaly její židovské spoluvězeňkyně, věděly, že pomáhala slovenským Židům k útěku, a rozhodly se, že tentokrát pomůžou ony jí. Nejednalo se o „běžné“ spoluvězeňkyně, tyto byly v Osvětimi již od roku 1942 a právě práce ve vyšších táborových funkcích jim zajistila přežití.

Štefánii Lorándové nabídly práci zapisovatelky. „Co budu psát? Kolik lidí skončilo v plynu?“ komentovala nabízenou práci Štefánia a odmítla. Místo toho žádala o odjezd se sestrou z Osvětimi, ale spoluvězeňkyně jí vysvětlovaly, že nevědí, kam transporty směřují. Mohou se ocitnout třeba v uhelných dolech, a ona už by nikdy nespatřila slunce nad svou hlavou. I cestu do neznáma Štefánia Lorándová však přijala radši, prý nemůže být nic horšího než Osvětim: „Já o tom nemůžu mluvit. Jak o tom začnu mluvit, tak vidím například jeden dvůr, přes který nás vedli, na tom dvoře byla pyramida na kost vychrtlých mrtvol potažených kůží. Tak vysoká jako odsud ke stropu.“

Čtěte také

Michal po příjezdu do Izraele

Čtěte také

Michal Efrat: V koncentráku jsem viděla lidi, které zabilo, že se najedli

Není většího pekla

Štefania Lorándová se nakonec dostala z Osvětimi pryč. Nevěděla, kam pojede, ale větší peklo než Osvětim pro ni v tu chvíli neexistovalo. Transportem se dostala do karantény poblíž Trutnova a nakonec do tábora v Bernarticích u Trutnova. Se Štefanií Lorándovou a s její sestrou se jako zázrakem v těchto místech ocitla i jejich matka, takže celá rodina šťastným řízením osudu přežila.

Po válce zastávala Štefania Lorándová řadu lukrativních pozic, vstoupila do komunistické strany, byla sekretářkou náměstka předsedy vlády, pracovnicí zpravodajského oddělení ministra vnitra, pracovnicí pro repatriaci volyňských Čechů v roce 1947 a také pracovnicí na kádrovém a na tiskovém oddělení ministerstva zahraničí. V roce 1955 byla vyloučena ze strany. Až do své smrti v říjnu 2012 žila v Praze.

Čtěte také

Celá rodina pohromadě i s druhou narozenou dcerou Haničkou

Čtěte také

Pravdu o rodných Lidicích zjistila až po návratu z koncentráku, tatínek nepřežil