Redaktorka Vlasty si tehdy před čtyřiceti lety povídala s Hanou Zagorovou o její nové roli – hledačce talentů a patronce začínajících zpěvaček. Mnohé z dívek, které tehdy úspěšně prošly konkurzem na účinkování v televizním pořadu Dluhy Hany Zagorové a kterým dala Hana možnost věnovat se zpěvu na profesionální úrovni, jsou už babičkami, některým se jejich sen splnil, jiným možná ne.
V tomto roce tě televizní diváci měli možnost vidět v nezvyklé úloze. V roli – dá se říci – patronky začínajících zpěvaček. Co tě vedlo k tomu hledat a zařadit nové pěvecké tváře do svého recitálového pořadu?
Když se mě dívky ptají, jak se stát zpěvačkou, vynoří se hned otázka druhá: kde. Kde najít příležitost. Moje generace měla ten první krok snazší. Byly tu oblastní a okresní soutěže jako Písničky pro všední den, Hledáme nové talenty nebo Šance pro tebe, jen v Ostravě hrála tři amatérská divadélka. Tedy slušný výběr pro každého, kdo měl pocit, že něco v tomto žánru umí, a taky odvahu vyzkoušet si to před publikem, nechat si poradit zkušenějšími. Jenže soutěže tohoto typu jaksi vymizely, snad proto, že místo Čajů o páté a obyčejných tanečních zábav s orchestry a živými zpěváky zaujaly diskotéky a reprodukovaná hudba.
Přemýšlela jsem o tom a napadlo mě, že právě v televizním pořadu Dluhy Hany Zagorové bych mohla malou příležitost, to první podání ruky, dívkám dychtícím po zpívání nabídnout. Do konkursu se přihlásilo 950 děvčat od 16 do 24 let a do finále se jich probojovalo sedmnáct. Byla to krásná, vděčná práce a taky velice poučná – i pro mě. Uvědomila jsem si cosi, nač jsem dříve neměla čas a vlastně ani důvod se tím zabývat. Že totiž vedle zpěvaček mé generace jsou místa opravdu mladých děvčat neobsazená. Protože ta pauza tady je, můžeme si dovolit, možná neuvědoměle, stylizovat se do jejich role. Třeba se cítíme na osmnáct, třeba nás tak posluchači a diváci berou, nevím. Každopádně je to pozice nepřirozená a změní se, až když se nejmladší zpěvačky prosadí. Soukromě si myslím, že to bude brzy a už se těším, protože… protože já se těším na každý příští den a na to, co přinese nového.
Jistě jsi při konkursu zavzpomínala na své pěvecké začátky. Poznávala ses v těch dívenkách?
Především – když mi bylo šestnáct, to jsem s představou povolání zpěvačky ještě ani nekoketovala. Do pěvecké soutěže jsem se přihlásila z pouhopouhého hecu a legrace. Ale k úplně první veřejné pěvecké produkci jsem byla dostrkána jako docela malá holčička. Měla jsem tenkrát paní učitelku, která velice věřila ve svou talentovanou žačku. Podařilo se jí například nadlouho mi zošklivit psaní, když mě v dobrém úmyslu nutila, abych každou sobotu předčítala své nové verše. Někdy v té době dětský rozhlasový orchestr v Ostravě hledal zpěváčky a paní učitelka rozhodla, že se konkursu zúčastním. V den D jsem byla velice nastydlá, bolelo mě v krku, ale bylo rozhodnuto, že Čí to husky prostě zanotuju. Do akce se vložila má osmdesátiletá babička, která tvrdila, že na chrapot jsou nejlepší sušené švestky a nacpala mi je do kapes. V tramvaji cestou do rozhlasu jsem poslušně všechny švestky ztláskala – a pak přišel výbuch. Začala jsem snad o oktávu výš, Husky jsem dílem odpištěla a dílem odsípala, samozřejmě mě nevzali. Nepamatuji si, že bych byla zklamaná, nějak se mě to celé netýkalo.
Měla jsem moc krásné dětství a dnes už taky vím, že velmi moudré rodiče. Nechci tím říct, že by mi na pěšince životem zametali každé smítko. To není nikdy dobře. Jako holka jsem vydržela hodiny bušit do piana a vřískat písničky, ale když přišli naši z práce, musela jsem respektovat jejich právo na klid. Nic jim nebylo vzdálenější než mít doma „cvičenou opičku“. Táta si přál mít ze mě inženýrku, ale maminka držela palce mojí touze hrát divadlo. Nijak ji nezlehčovala a nezesměšňovala, spíš mě obratně vedla k tomu, že ani budoucímu herci nestačí kultivovat pouze hlas a pohyby, ale především duši. Že duševní prázdnota vždycky, dříve nebo později, vybublá na povrch. Proto je důležité mít chuť hltat vědomosti, mít otevřené oči, velké cíle a taky zdravou sebekritičnost…
Táta věděl, že jsem s partou spolužaček z dvanáctiletky přihlásila do soutěže pěveckých talentů. Ze studentské recese, víceméně proto, abychom překvapily a pozlobily spolužačku, která se tajně do soutěže zapsala. Když jsem ale podstoupila do finále a čekalo mě vystoupení s takovým muzikantským pojmem, jakým je Gustav Brom, zavolal si mě táta stranou a vedl řeč. Že do téhle chvíle ve mně viděl tvora logicky a racionálně myslícího (na ženskou prý až nezvykle). Ale teď má nepříjemný dojem, že se ženu do ostudy a trapasu, a jestli jsem opravdu dobře odhadla svoje schopnosti…
Najednou, po letech, jsem měla před sebou desítky takových děvčat. Třeba je jejich tátové vyzbrojili podobným „povzbuzením“. Zprvu se mi zdálo, že jsou docela jinačí, než jsme byly my, když nám bylo náct. Vedle těchto suverénních slečen bychom jistě vypadaly naivně, dětsky a nezrale, říkala jsem si. Ale zase kdo ví, možná jsme tenkrát působily stejným dojmem. Brzy jsem pochopila, že ty jejich rádoby znuděné a užívané věty „co se s tím v tý televizi tak páraj, je to možný, jak to dlouho všecko trvá…“ jsou vlastně odposlouchané řeči a obrana před trémou a rozpaky. Řekla jsem jim, že by je případný první neúspěch – vlastně v jakémkoli počínání – neměl odradit od toho, co chtějí doopravdy dělat. Když se napoprvé nedaří, může to být jen souhra náhod, ne hned důkaz vlastní neschopnosti.
A holky byly nakonec ohromný. Ohromný! Spolupracovaly, snažily se… Když natáčení skončilo a finalistky se přišly rozloučit, jedna přes druhou šťastně bulily, vzlykaly a děkovaly. Najednou tu stály docela obyčejné holky, které maminka posadila do vlaku, zkontrolovala čistý kapesník a poručila slušně zdravit a dávat pozor na křižovatce… Moc bych jim přála, aby to vykročení bylo šťastné. Dvě z nich už dostaly angažmá do AUS, dvě uvidíme v televizním Silvestru, s některými počítáme ještě v jedněch připravovaných „Dluzích“. Věřím, že i ty ostatní, třeba se budou věnovat docela jinému občanskému povolání, si do života odnesou hezkou vzpomínku na televizní vystoupení.
Za dobu, co si povídáme, ses šestkrát zvedla ke dveřím, abys řekla pár vět holčičkám s prstem na zvonku. Přišly si pro podpis, uvidět tě doma, v civilu. Do televize píší děti, které tě znají ze studia Kamarád jako „nedělní mamku“ a vyžadují si tě znovu. Na koncertech jsi obložená dětmi, co se vyšplhaly na jeviště s kytkou nebo bez, pověsí se ti na krk s vyznáním, že tě mají „děsně rády“. V tu chvíli jim patříš a nevadí jim tisíc lidí v hledišti. Kde se bere ten dětský obdiv? Necháme tuhle otázku psychologům anebo na ni znáš odpověď?
Nevím, čím jsem si zasloužila přízeň těch nejmenších. Je to báječný pocit, protože obliba a popularita je vlastně největší odměna za to, co děláme. A děti, bezprostřední a opravdoví tvorečkové snad nejlíp a velice brzy vycítí, jestli se někdo pitvoří anebo přichází s otevřeným srdcem… Ale někdy jsem taky na rozpacích. Cítím totiž, že představuji jakousi nereálnou bytost, která se z mámivé obrazovky světel reflektorů vždycky usmívá a má pochopení pro všechna člověčí trápení a bolístky. A nikdy nezvedne rákosku. Sama sebe někdy vidím jako nekalou konkurenci vedle ustarané maminky, třeba učitelky nebo prodavačky, která za pultem a za katedrou musí rozdávat tolik ochoty, úsměvů a porozumění, že jí pak pro ty nejmilejší doma zbydou jen střípky…
A ještě jednou věcí jsem zaskočena. Leckdo si písňové příběhy ztotožňuje s mým soukromím. Ale já jsem pouhý interpret textů, nepíšu obrazy ze svého života, nezpívám jen to, co jsem sama prožila. Pod dojmem textu písně mi píší lidé nemocní nebo zklamaní, svěřují se mi, radí, jak se s podobným osudem a problémem sami vyrovnali, dodávají mi odvahu. Nevím někdy dost dobře jak se zachovat. Seriózní by bylo vyvést pisatele z omylu, ale někdy v sobě nenajdu dost odvahy vzít jim iluze, a tak jen poděkuji za upřímné psaní.
Máš kam utéct před tím nepříjemným, co s sebou popularita nese?
Mám. Do lesa. Jezdím do Slovenského Rudohoří mezi myslivce a nimrody, mezi lidi, kteří nesledují televizi a nevědí nic o mém „veřejném životě“. Objevila jsem ranní rozbřesk v lese, čtyřhodinové čekání na posedu, chytila jsem prvního pstruha na klacek, běhám bez zadýchání do kopců… Už tři roky jezdíme na jelena, ale potkali jsme zatím jenom stádo srnek a laní. Mít vedle sebe člověka, který dokáže v pravou chvíli vzít za ruku – teď se zastav a koukej kolem sebe – to je veliké štěstí.
Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz
