Gabriela se s otcem zase tak moc nevídala, matka vzájemný vztah dcery s tátou po rozvodu s ním nepodporovala. Nemohla mu odpustit, že rodinu opustil kvůli jiné ženě. Jemu se nový vztah po čase zase rozpadl a pak už dlouhé roky žil sám. Když bylo Gabriele pětačtyřicet, její otec zemřel a ona s překvapením zjistila, že jí odkázal dům, v němž žil. I když to vlastně bylo docela logické, byla jeho jediným dítětem. Její o pár let mladší sestra nezískala nic, nebyla s ním příbuzná. To také dává smysl.

Jenže sedmdesátiletá matka obou žen kvůli tomu začala dělat scény. Nejdříve po dobrém, pak po zlém se snaží dosáhnout toho, aby Gabriela polovinu domu přepsala na sestru nebo jí dala peníze ve stejné hodnotě.

Čtěte také

Renatě začíná připadat druhé manželství stejně nepovedené jako první

Čtěte také

Renata (48): Krizi druhého manželství neustojím. Nechci už opakovat stejné chyby

Nemá nárok

Dům je v severních Čechách – v nádherném podhůří, je v dobrém stavu a svou hodnotu určitě má, minimálně jako chalupa. Klidně by se v něm dalo i trvale bydlet, ale to Gabriela udělat nehodlá, s rodinou mají kde žít, a proto ho chce využívat o dovolené či víkendech, případně ho pronajímat. Je ochotná umožnit sestře, aby na něj jezdila také, ale půlku jí věnovat nechce. Ostatně, ani její muž s tím nesouhlasí.

Zato její matka ji obviňuje z lakoty, pokud to neudělá – tvrdí jí například, že to Gabrielu nemusí nijak mrzet, když s podobným dědictvím nepočítala. A ještě více ji tlačí k tomu, aby mladší sestře dala nějaký finanční obnos odpovídající půlce hodnoty domu, protože by jí pomohly vyřešit otázku bydlení po rozvodu.

Napětí v rodině by se momentálně dalo krájet. Gabriela měla s matkou i sestrou vždycky dobré vztahy a teď je nešťastná z toho, jaký směr jejich vztahy nabraly. Ví, že právně sestra na nic nárok nemá, ale nechce být za tu, která se má dobře, zatímco její sestra ne.

Čtěte také

Dcera má s otcem společné zážitky, já jsem navíc

Čtěte také

Hedvika (47): Bojím se, že ztrácím dceru. Můj manžel si jí přivlastňuje

Pohled terapeuta, odpovídá Mgr. Jana Divoká – psychoterapeutka

Myslím, že zde z právního hlediska není co řešit a asi by spousty lidí potvrdily to samé. Avšak vím, že majetek bývá předmětem řady rodinných rozkolů. Osobně situaci Gabriele vůbec nezávidím, protože ji to staví před zodpovězení zásadních morálních otázek.

Reflektuji-li své pocity za Gabrielu, pak by mě velmi mrzel přístup matky. Gabriela si coby dítě prošla rozvodem svých rodičů a smířením s dalším vztahem maminky, ze kterého vzešla její sestra. Dům jí zanechal otec, který v jejím životě příliš nebyl. Má na něj ze zákona právo, a přesto je postavena před právo „morální“, kde je nucena být sama svým soudcem i obhájcem.

Nevím, jak se ale k situaci staví sestra. Z toho, co v příběhu zaznívá, vím, že jsou vztahy napjaté, mám však dojem, že větší tlak je vyvíjen ze strany matky, která má tendenci tímto pomoci k řešení bytové situace mladší dcery po rozvodu. Chápu také, že nejtěžší je možná přijmout pocit, že budu-li si stát za svým, zklamu svou matku, a navíc se budu cítit špatně, že se mám lépe než sestra.

Osobně bych radila Gabriele, aby si promluvila se sestrou a snažila se jí konstruktivně objasnit, do jaké morálně obtížné situace se tímto dostává. Pokud má být Gabriela citlivá vůči situaci sestry a je ochotná mluvit i o finanční pomoci, pak bych očekávala, že se sestra se stejnou empatií postaví i k morálnímu dilematu a ne příliš příjemné situaci, do které byla Gabriela postavena kvůli nátlaku maminky. 

Za sebe si myslím, že od čtenářky je vůči sestře velmi šlechetné, že ji nabízí možnost na chatu jezdit. Věřím, že jí tím může nabídnout útočiště k odpočinku, možnosti trávit dovolenou, víkendy a tak podobně a poskytnout tak místo pro načerpání sil k řešení její svízelné situace.

Dále bych pak soudila podle reakce sestry. Pokud bych cítila z její strany, že situaci vidí pouze ze svého pohledu, tlačí na vyplacení bez snahy k porozumění a kompromisu, hájila bych více svá práva.

Otázka je, zda by se podobný rozhovor mohl uskutečnit i s maminkou. Osobně si totiž myslím, že řešení jakékoli situace na úkor práv druhého nikdy stejně nevede k zdárnému řešení. Vztahy se naruší tak či tak. Jediným řešením je vzájemné pochopení a asertivní domluva zúčastněných, což chce velkou odvahu, trpělivost a umění cílení na kompromis.

Kontakt: www.janadivoka.cz