Jelikož nás už tolik nepotřebují, doufala jsem, že začneme mít na sebe víc času, který budeme moci věnovat koníčkům, přátelům a třeba cestování. Zároveň by nám mohlo zbývat každý měsíc více peněz, které bychom mohli dát do oprav našeho bytu. Po letech rodinního života by mu to prospělo.

Muž se tvářil, že souhlasí, ale nezdál se mi moc přesvědčený. Pak z něj vypadlo, že si náš další život představuje trochu jinak. Chce koupit chatu, kterou bychom zvelebovali, kam bychom jezdili o víkendech a časem se třeba i přestěhovali. A hned začal nějakou shánět.

Čtěte také

Čtěte také

Bez alkoholu nevydržím ani den, stydím se s někým poradit

Někomu to možná nepřijde jako špatný nápad, nebo dokonce drama, ale já začínám být zoufalá. Sama jsem v dětství musela každý víkend jezdit na rodinnou chatu, kde se navíc neustále dřelo a nikdy to nebylo hotové. Vím, jak si máma stěžovala, že má dvě domácnosti, a jak se jí ulevilo, když s tátou nakonec chatu prodali příbuzným.

Můj muž ale na podobné stesky a obavy neslyší. Tvrdí mi, že se nám časem nebude chtít cestovat pokaždé jinam a že budeme rádi, že máme jedno stále místo na venkově. Já přitom po venkovském životě netoužím ani v nejmenším, vyhovuje mi to v Plzni, kde žiju celý život, a představa chalupy někde u lesa se mi příčí. Co tam budu dělat se svou láskou k výstavám, divadlům a knihovnám, proboha?

Jak muže přesvědčit, že o chatu nebo chalupu nestojím, nebo jak zorganizovat náš další život, abychom byli oba spokojení?

Blanka, 48 let, Plzeň 

Čtěte také

Mirka Vopavová, novinářka a scénáristka

Čtěte také

Glosa Mirky Zlatníkové: Odrostly vám děti? Dejte si pohov!

Odpovídá Mgr. Jana Divoká, psychoterapeutka, www.janadivoka.cz

Období, kdy – metaforicky řečeno – vylétají dospělé děti z hnízda, je pro partnerský vztah velkou zkouškou. Ne nadarmo odborníci v tomto kontextu mluví o „syndromu prázdného hnízda“. Každý z partnerů volí pro jeho překonání jinou strategii. Myslím, že něco v tomto smyslu se může dít i v situaci čtenářky.

V hlavě mi běží představa dvou manželů sedících v obývacím pokoji jejich společného bytu a každého to táhne na jinou stranu. Manžel čtenářky svou budoucnost upíná k budování chaty a možnosti odstěhování se. Čtenářka by pak ráda více investovala do stávajícího bytu a užívala si kulturního života ve městě. Jako by táhl každý za jiný provaz, což určitě není pro překonání nastalého období příliš výhodná strategie.

Jako možná cesta k řešení se mi tedy jeví si společně pojmenovat, uvědomit si životní období, kterým manželé prochází, a snažit se najít nějakou „společnou cestu“ k jeho zvládnutí. Napadá mě například pořídit si chatku v zahrádkářské osadě poblíž města? Pokud manželé budou chtít dojít ke kompromisu, věřím, že najdou i další řešení. Obávám se, že pokud nedojde ke konsensu, může to znamenat odcizení ve vztahu nebo vést k tomu, že jeden z partnerů podlehne řešení druhého a bude nešťastný.

Pokud by pár chtěl v tomto ohledu vyhledat pomoc, určitě se lze obrátit na manželského poradce, rodinného terapeuta nebo mediátora.