Jarka se na začátku svého mateřství zařekla, že sama to bude dělat jinak, že bude s dětmi kamarád a že v rodině bude panovat důvěra. Dlouho se jí zdálo, že to funguje, ale poslední roky má pocit, že se všechno bortí jako domeček z karet.

„Máme s mužem tři děti – dvanáctiletou dceru, patnáctiletého a sedmnáctiletého syna. Holka je tak trochu vytoužené dítě, moc jsem chtěla holčičku, tatínka má omotaného kolem prstu, na mě je hlavně drzá, ale to k věku nějak patří a doufám, že z toho vyroste,“ popisuje situaci.

Trápí ji hlavně chování synů. Ten starší jí nedávno oznámil, že jakmile mu bude osmnáct, odchází ze školy, že ho nějaká maturita nezajímá, že když ji bude potřebovat, dodělá si ji později. Už dneska pracuje ve firmě u jednoho svého známého, dělají různé kšefty s auty a motorkami. Jarce se to moc nelíbí. Peníze si vydělá, dávno jich má snad víc než ona, ale Jarka se bojí, aby to nebyla nějaká levárna. „Když s mužem chceme, aby nám k tomu řekl něco víc, odmítá to, že nám do toho nic není, a tvrdí, že jakmile bude dospělý, najde si svoje bydlení někde jinde, a že beztak bude mít svůj život,“ pokračuje vyprávění o svých starostech.

Mladší teď dokončil základní školu, známky má slušné, jde na průmyslovku u nás ve městě. Ale málem to nevyšlo, protože mu chtěli dát sníženou známku z chování – udělali s kamarády hrozný průšvih v zimě na lyžařském zájezdu se školou. Dovezli si alkohol, opili se… „Naštěstí už to bylo ve druhém pololetí, tak se to pak kvůli koroně moc neřešilo. Kluk do pololetí doma nějak doklepal, ale docela se toulá, kouří, občas pije, lže nám,“ vypráví Jarka. S manželem se snažili klukům utáhnout opratě s tím, že dokud je živíme jako mladšího nebo dokud žijou pod naší střechou, platí naše pravidla, ale dost se jim vysmívají. „Mám snad dát klukům o hlavu vyšším než já facku, když jsem je nikdy moc nebila a od doby, co povyrostli, už vůbec?“ zoufá si bezradná Jarka.

Pohled terapeuta, odpovídá Mgr. Jana Divoká – psychoterapeutka, www.janadivoka.cz

Pohled terapeuta, odpovídá Mgr. Jana Divoká – psychoterapeutka, www.janadivoka.cz

Puberta je velmi problematické období, a to jak pro rodiče, tak pro děti. Rodiči nás nikdo nenaučil být. Někteří z nás se ve výchově vydávají šlépějemi našich rodičů, nebo naopak zvolíme způsoby zcela jiné – nezřídka zcela opačné. Otázka zní: Co je vlastně dobře? S příliš volnými hranicemi si děti v mnoha případech neví rady, což přináší do života komplikace. Ale upřímně, nejsou na tom podobně děti, které jsou pod tlakem přísných ambiciózních rodičů?

Ideální by bylo volit ve výchově „zlatou střední cestu“. Ale vzhledem k tomu, že každé dítě je jedinečné, bývá hledání oné zlaté střední cesty velmi problematické a vyžaduje nebát se metody „pokus-omyl“. 

Jak čtenářka popisuje situaci, její děti zkouší, kam až mohou hranice posouvat, a jsou z toho někdy maléry. Pro rodiče je to velmi nepříjemné, ale můžeme to brát i tak, že jsou to pro vaše děti určité životní zkoušky. Mám zkušenost, že rozhodnutí pro „benevolentnější – kamarádskou“ výchovu s sebou nese i takové riziko. Děti si musí osahat hranice samy. My, rodiče, jim v tom můžeme pomoci tím, že vhodně zasáhneme ve chvíli, kdy je to třeba. Takovou chvílí je, dle mého názoru, situace, kdy dítě ubližuje sobě či druhým nebo páchá trestnou činnost. Musíme k nim zaujmout jednoznačný, pokud možno racionální postoj a setrvat v něm, i když se budou děti snažit všemožně protestovat nebo „citově vydírat“.

Co se týče dcery, myslím, že drzosti a vymezování k tomuto věku patří, ale také bych doporučovala je nezlehčovat a nepřijímat. Dávala bych jí ze strany rodičů jasný signál ve chvíli, kdy překročí určitou mez.

U prostředního syna bylo možná škoda, že z daného incidentu nebyl vyvozen žádný závěr – prošlo mu to. Doporučovala bych mu jasně z vaší strany říci, co bude, pokud by se podobná věc opakovala. A pokud se tak stane, stát si za svým a situaci vyřešit tak, jak jste deklarovali.

U nejstaršího syna, bohužel, bude muset asi nastat okamžik, kdy v životě „narazí“. Někdy nezbývá než děti – sice s bolestí v srdci a strachem – pustit do světa, ať se předvedou, co dokáží.

Sama mám dvacetiletého syna a byly chvíle, které jsem jako matka těžce nesla, ale věděla jsem, že mu negativní zkušenost musím jaksi „dopřát“, aby pochopil. Jak s oblibou říkám: Jsem matka a prudím… je to moje povinnost!