Bylo mi šestnáct, když táta umřel. Věděli jsme, že má potíže se srdcem, lékaři si s tím poradit neuměli. Dneska by možná udělali transplantaci, ale nemá smysl přemýšlet, co by bylo dneska. Tenkrát se šel jednoho večera vykoupat, a když dlouho nešel, chtěla se máma podívat, jestli v té vaně neusnul. „Vždyť už to musí mít studený,“ říkala a ťukala na dveře koupelny. Když se nic neozývalo, vešla dovnitř s napjatým výrazem ve tváři a pak už křičela. Vyskočila jsem od stolu, ale já ani ona už jsme nic udělat nemohly. Ani sanitka už nepomohla, pořád jsme doufaly, plakaly, že záchranáři udělají zázrak, ale nedokázali to. V noci jsme pak seděly u stolu a čekaly, až se vrátí můj starší bratr od kamaráda. Přišel s veselou, ale okamžitě vystřízlivěl. Všichni jsme tátu milovali, byl báječný. Stokrát jsme se zbytečně ptali osudu, proč právě on, usměvavý, společenský, spolehlivý? Nemá smysl se ptát, odpovědi nepřišly. Nevěděli jsme, jak žít dál, ale máma našla sílu: „Uděláme, co musíme a co by si přál. Zvládneme to, on věděl, že to zvládneme, mluvili jsme spolu o tom, že možná umře, a tohle vám vzkazuje.“ Každé ráno jsme si museli všichni znovu uvědomit bolestnou pravdu a přitom žít dál, učit se, odmaturovat. Dlouho jsme se nemohli odhodlat k tomu, abychom z koupelny odnesli jeho věci, abychom někomu věnovali jeho oblečení, jeho boty. Ale i to jsme dokázali, věděli jsme, že by řekl:

Čtěte také

Někdy láska nevydrží

Čtěte také

Bratr si našel zlatokopku, která jej vyždímala. Teď má další. Jak mu to říct?

„Koukejte to zařídit, víte, že nemám rád zbytečný krámy v baráku.“ Máma zhubla snad patnáct kilo, byla jak věchýtek, až jsme se o ni s bráchou báli, ale ona v sobě opravdu našla elán k tomu, aby se o nás starala a plánovala budoucnost. I na dovolenou jsme ten rok jeli. Sice nám táta strašně chyběl, ale aspoň jsme byli v jiném prostředí.

A pak uběhlo dvacet let. Za takovou dobu se stane fůra věcí, já se vdala, brácha se oženil, oba máme děti a z mámy se stala babička. Vím, že kamarádky jí často radily, ať si ještě najde někoho jiného, ale ona nechtěla. Nebo snad nepotkala nikoho, kdo by se tátovi vyrovnal, kdo ví. Naučila se žít sama a babičkou byla perfektní, vždycky k dispozici, vždycky usměvavá. Pak jí lékař doporučil lázně, spíš na celkové zotavení než na něco konkrétního. Přispěli jsme jí s bráchou na pobyt, a tak tam měla zůstat tři týdny. „Jak to bez nás vydržíš?“ smála jsem se jí. „Když tak přijeď aspoň na otočku,“ nabízela jsem jí. A ona kývala, že ano, že to možná bude zapotřebí, vždyť takhle dlouho jsme od sebe vlastně ještě nikdy nebyli.

Čtěte také

Rodinné vztahy jsou někdy složité

Čtěte také

Už tě chápu, mami. Nechtěla jsem ti ničit štěstí

Vyprovodili jsme ji na nádraží, odjela elegantně vlakem v novém kostýmku, který si na ten pobyt pořídila, a my si říkali, jak dlouho bude trvat, než se ozve. Zavolala samozřejmě už ten večer a pak každý den a hned taky přišel pohled. Ale pak jeden den nevolala! S bráchou jsme se lekli, proč se neozývá, ale naštěstí zatelefonovala hned ráno. „Promiň, Haničko, já večer byla tady v divadle a nějak jsem to nestihla,“ omlouvala se a já byla spokojená, že se tam má dobře. Ale večer zase nevolala, až ráno. „Já byla na koncertě, víš, mají tady orchestr,“ pochvalovala si. No, proč ne, to je dobře, ať si to užije. A další den byla na výletě ve Varech a pak zase koncert... „Já ji nepoznávám,“ říkala jsem bráchovi. „Doma nevytáhne paty a tam snad ani nespí.“ On na to, že si určitě našla chlapa. „Naše máma, jo? Tos mě pobavil,“ odmítla jsem tu představu. Od smrti táty celý život sama a teď si najde nějakého lázeňského frajírka. „Proč ne, vypadá dobře,“ trval brácha na svém a mně to přesto přišlo jako hloupost. Pak ale máma zavolala, že tam zůstane ještě o týden déle! „Není ti dobře? Nemáme za tebou zajet?“ strachovala jsem se. „Ale kdepak, Haničko, mám se skvěle a nikam nejezděte,“ ujišťovala nás. Po návratu potom pozvala mě i bráchu k sobě na oběd, rozdala nám lázeňské oplatky a u kávy nám oznámila radostnou novinu. Tedy podle ní radostnou: „Milé děti, seznámila jsem se s moc milým mužem a chci se za něj provdat. Žádat o moji ruku vás nebude, ale ráda bych vám ho představila. Hodí se vám to příští neděli?“

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra

Já byla jak opařená, brácha se strašně smál: „Vidíš, já ti to říkal, že si našla chlapa!“ Odsouhlasili jsme společný oběd v neděli, ale já se s tím nemohla smířit. Hned druhý den jsem naklusala k bratrovi a chtěla to s ním probírat. „Prosím tě, koho asi tak může sbalit v lázních! Nějakýho podvodníka, co má doma manželku a z ní chce jenom tahat peníze. To jí musíme rozmluvit,“ tvrdila jsem, ale bratr nesouhlasil. Je to její věc a on jí to přeje. Nakonec souhlasil aspoň s tím, že kdyby se v neděli ukázalo, že je to nějaká divná partie, tak mi pomůže mámu přesvědčit. „Ale to by musel být fakt hnusák.“

Hnusák nebyl, ale o deset let mladší ano. A navíc číšník z hotelového domu, kde máma bydlela. Tvářil se mile, ale mě nepřesvědčil. Konverzace u jídla dost vázla. Nakonec si Fanda, to bylo jeho jméno, nachystal proslov: „Je mi jasné, že si myslíte, že chci vaši mámu jenom zneužívat. Ale doufám, že vás přesvědčím, že ne. Je to úžasná ženská a zaslouží si štěstí.“ Pokývala jsem hlavou a doufala, že máma rychle vystřízliví a k svatbě snad ani nedojde. Ale došlo. Na svatební cestu jeli do Řecka a máma se vrátila celá zářící. Na jednu stranu jsem jí to přála, ale na druhou mě píchalo u srdce: to tak jednoduše zapomněla na tátu? Marně mě bratr přesvědčoval, že je to dvacet let, co táta odešel. Vždyť ona dokonce sundala jeho fotku, co visela v obývacím pokoji.

Čtěte také

Maminka a dcera

Čtěte také

Bez šťastného konce. Zmizel mi manžel, od jeho rodiny jsem s dcerkou utekla

Nezapomněla jsem se jí na to zeptat, taková jsem byla kráva. „Víš, Haničko, já žila dlouho jen pro vás, tak jsem si řekla, že snad mám právo ještě taky na něco svého, když vy už máte vlastní rodiny,“ řekla mi tehdy vlídně, i když mě měla poslat někam. Stalo se ještě hodněkrát, že jsem jí nějakou nepříjemnou poznámkou zkazila náladu. Kdybyste věděli, jak mě to teď mrzí.

Když se jí pak po pár letech začalo náhle zhoršovat zdraví, Fanda ukázal, co v něm je. Nemohla mít láskyplnějšího pečovatele. Teprve tehdy jsem si naplno uvědomila, jak hodně pro ni udělal, že ji po dvaceti letech vlastně probudil jak Šípkovou Růženku k životu. Teď ho potřebovala opravdu hodně, vozil ji na vyšetření, po nemocnicích, znovu do lázní. Ani nevím, jak bychom to pro ni stíhali udělat my s bráchou. Ale až teď, kdy už máma není mezi námi a já jsem ve věku, kdy se ona seznámila s Fandou, konečně chápu, proč si ho tehdy vzala. Není nad to mít někoho, kdo vás má rád, ať je vám dvacet, nebo pětašedesát.


ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Rodinné vztahy jsou někdy složité

Čtěte také

Už tě chápu, mami. Nechtěla jsem ti ničit štěstí

Čtěte také

Někdy láska vyprchá

Čtěte také

Plány bez manžela: Kdysi jsem k němu vzhlížela, teď zestárnul a mně ujíždí vlak

Čtěte také

Někdy si důležitých věcí nevšímáme

Čtěte také

Srdcervoucí prozření. Nepoznala jsem, že moji malou dcerku sžírá samota a strach