Místo abychom poslední týdny před svatbou trávili v sedmém nebi, jen jsme se hádali. O všechno. Kde byl on včera večer, co jsem já myslela tím vyptáváním, jestli on má právo si chodit, kam chce, jestli já se chovám jak u výslechu. „Je úplně šílené, že se máme brát,“ napadalo mě čím dál častěji. Všechno kolem běželo samospádem, termín svatby byl objednaný, stejně jako rezervovaná hospoda na oslavu, šaty jsem měla po mámě, takže hotové, neměla bych mít stres, ale místo toho to bylo nejhorší období mého života. Hynek se mi měnil před očima, místo sebevědomého, ale milého kluka se z něj stával sebestředný idiot. Pořád měl pocit, že ho kontroluju, že mu řídím život, že ho nerespektuju. A já? Nic takového jsem v plánu neměla, ale on to tak vnímal. Tolik jsem asi přeháněla svoji potřebu o všem vědět a o všem rozhodovat spolu. Představovala jsem si, že svatbou lidé srostou, stane se z nich jeden, neměli by mít před sebou tajemství ani toužit někdy po samotě. Dneska už jsem moudřejší, ale tehdy mi bylo pětadvacet a představovala jsem si vztahy jak Hurvínek válku. Takže čím víc jsem tlačila na to, abychom si pořád povídali a všechno řešili spolu, tím víc byl Hynek naštvanější a odtažitější. A ano, choval se jak idiot. Dělal mi naschvály. Když šel s kolegy večer na jedno, vrátil se druhý den ráno a podobně. Začala jsem si představovat bůhvíco, protože takhle se nikdy nechoval. Vždycky byl zodpovědný, nedělalo mu problém mi říct, kam jde a kdy se vrátí, a dodržet to. „Nejseš, proboha, moje matka, abys mě hlídala jak haranta!“ dozvěděla jsem se, když jsem se večer předtím ptala, kdy se vrátí domů. „No, to nejsem, ale co je to za problém mi to říct?“ A jeho odpověď? „Ty seš ten problém!“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Osamělost a vyhoření. Mileniálové jsou generací s nejhoršími depresemi

Bylo čím dál víc jasné, že brát se je nesmysl. Přitom jsme předtím byli zamilovaní, všechno nám vycházelo, brzy jsme spolu i bydleli a vlastně jako manželé žili. Dneska si myslím, že jsme prostě začali s vážným vztahem příliš brzy, ani jeden jsme neměli žádné velké zkušenosti, žádný pořádný vztah před tím naším. Jako bychom vynechali nějakou životní fázi, ve které by lidé měli dostat rozum. Možná jsou takoví, kteří mají rozum napoprvé, ale my jsme ho neměli. U Hynka hrála jistě roli i touha poznat víc žen než jen mě. Nebyla jsem jeho první, ale zřejmě si připadal, že by se svatbou zavřel do klece a já se podle toho po pravdě řečeno chovala. Jako bych nežila s mužem, ale s dospívajícím klukem. Nedošlo mi, že se tím připravuju o potěšení mít dospělého muže za partnera. Krotila jsem ho a on se choval čím dál hůř. Byla jsem to já, kdo poprvé vyslovil nahlas, že svatbu zrušíme. On si to myslel taky, sice nejdřív nic neřekl, ale když jsem to další den zopakovala, souhlasil. Po dlouhé době jsme se na něčem shodli. Bylo jasné, že se všichni budou ptát proč, ale nic se nám vysvětlovat nechtělo.

A tak jsem zůstala v našem pronájmu bydlet já a Hynek se odstěhoval. Cítila jsem se zrazená a zklamaná, chvílemi jsem litovala, že jsme svatbu zrušili, a jindy prožívala vzdor a zpupnost, takové „já ti ukážu, že mi bez tebe bude líp“. Asi bylo. Ale přesto mě zranilo, když mi kamarádky už dvě měsíce po našem rozchodu donesly, že si Hynek našel přítelkyni a jsou pořád spolu. To mě rychle vyměnil… Najednou mu nevadí, když je s někým dnem i nocí. To mně trvalo rok, než jsem potkala někoho, s kým jsem si uměla představit, že žiju a spím. Byl úplně jiný než Hynek, tichý a laskavý a vůbec mu nevadilo, že bychom spolu začali žít. Já se ale do takového svazku tentokrát nehnala, neměla jsem důvěru, že to může vyjít. A byl to pak Vojta, kdo mě požádal o ruku, i když jsme spolu ještě ani nebydleli, a já tedy souhlasila. Cítila jsem k němu úplně jiný vztah než k Hynkovi a myslela jsem, že to je jenom dobře. Byl jako bezpečí, spolehlivý kamarád.

Čtěte také

Žena v klimakteriu

Čtěte také

Strašák jménem menopauza. Poradíme, jak si udržet krásné vlasy, pleť i nehty

Tak jsme se vzali, pronajatý byt koupili a měli děti a mohl by být pohádky konec. Život jako všichni ostatní, žádné velké starosti a zdálky pohled na Hynka, který se sice z našeho města odstěhoval, ale ne dost daleko na to, abych neměla pořád od známých zprávy o tom, jak se má. Měl se dobře, oženil se půl roku po mojí svatbě, vzal si tu slečnu, co s ní tehdy začal chodit. „Podle mě ti to udělal na vztek, že jsi se vdala,“ soudila kamarádka, ale já bych řekla, že už jsem mu byla úplně jedno, že kvůli mně by se do manželství nehrnul. My dvě děti, on dvě děti, směřovali jsme ke střednímu věku, ale moje idylka časem dostávala trhliny. Čím dál tím víc jsem cítila, že to, co mám, není v pořádku. Že se něco děje, ale já nevím, co. Trvalo neuvěřitelných šest let, než jsem se dozvěděla, že můj manžel má milenku. Když to pak vyšlo najevo, dostala jsem z něj, jak dlouho to trvá. Můj spolehlivý, věrný Vojta, moje tichá opora, který vždycky řekl, kam jde a kdy se vrátí, byl schopný mi zahýbat ve velkém. Šest let, to není šest týdnů ani šest měsíců. Ani jsem se nechtěla ptát, jestli s ní chce zůstat. Já jsem totiž stejně nechtěla zůstat s ním. A tak to nastalo znovu. Zas jsem zůstala ve stejném bytě, tentokrát ale se dvěma dětmi, a o dost starší. Když zazvonil zvonek u dveří, zrovna jsme večeřeli. Džíny a triko od rajské, vlasy jen tak sepnuté, šla jsem otevřít a tam Hynek. V ruce lahev a v obličeji obavy: „Nenapila by ses se mnou?“ Pozvala jsem ho dál, usadila v obýváku a odlifrovala děti do jejich pokoje. Převlékla jsem si tričko, sepnula vlasy líp a přešla do obýváku, zmatená a zvědavá: „Promiň, trvalo to dýl, tady jsou skleničky.“ Nic neříkal, nalil a jednu mi podal. „Nevím, proč jsem tady. Nějak mi to připadalo jako nejlepší nápad. Rozvádím se a co jsem slyšel, ty už to máš za sebou. Tak bysme to mohli zapít.“ Přiťukli jsme si a mlčeli. Nevěděla jsem, co bych měla říct. Až při další skleničce se rozmluvil. Prý mu manželství neklapalo už pár let, ale nechtěl si to přiznat. Byla by to prý prohra, nedokázat udržet další vztah. Stejně se to nepovedlo, nějak prý každý chtěl od života něco jiného. „Já chtěl domov, chápeš, kam se dá vracet. Ona chtěla být pořád volná.“ Nic jsem neříkala. Co taky. Každý máme svůj příběh. Dopili jsme lahev a on šel. Nezvala jsem ho, aby přišel zas, ale udělal to. Už se nám povídalo snáz. V dalších měsících se z toho stal každotýdenní rituál a pak jsem mu jednou nabídla, ať u nás zůstane spát. Teď máme před sebou další termín svatby. Nikomu jsme o něm neřekli, bude to jen náš zážitek, dvou lidí, kteří snad už přišli na to, jak vztahy fungují.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

I takové věci, jako nedoručený dopis, můžou změnit život

Čtěte také

Nedoručený dopis mi zachránil život