Některé babičky uvádějí, že není pravdou, že by neměly rády své děti a upřednostňovaly vnoučata, ale stále v sobě mají zafixovaný pocit z doby, kdy se staraly o své děti, když byly malé. Vnoučata jsou nyní opět ti malí drobečkové a ony mají potřebu je více rozmazlovat, ne vychovávat. Uvědomují si, že v sobě mají pocit, že něco nestihly, a mají tím na mysli dostatečnou péči a přítomnost u svých dětí, které bylo pochopitelně mnohem méně kvůli zaměstnání v jejich produktivním věku, než by si představovaly. Nyní si vynahrazují dřívější nepřítomnost. A tak si teď maximálně užívají dětské aktivity s vnoučaty. Nejenže mají více času, ale vidí vše s odstupem, dívají se na svět jinýma očima a někdy nevědomky zanedbávají své vlastní děti. Se synem či dcerou řeší pouze provozní věci, nezbývá prostor na hlubší popovídání a vzdalují se. Možná mají také pocit, že jejich synové a dcery je už nepotřebují, jsou samostatní, a tak jim nedávají svoji lásku najevo.
Narušená citová vazba
V případech, kdy nedokážeme otevřeně komunikovat, mohlo dojít v minulosti k narušení naší schopnosti komunikace, případně ani nedošlo k jejímu vytvoření. Častou příčinou vzniku bývá narušená citová vazba mezi jednotlivými členy rodiny, kteří pak nejsou schopni naplňovat přirozené vztahové, citové a komunikační potřeby svých potomků, a to u nové generace omezuje vznik bazální sebedůvěry, důvěry v nejbližší vztahy, ale i důvěry v okolní svět. Tím klesá i schopnost komunikace a sdílnosti. Je důležité zůstávat v kontaktu, sdílet své pocity a dojmy. Můžeme tak předejít problémům a nedorozuměním, kterých se podvědomě bojíme.
Komunikujte, nekritizujte, odpouštějte…
Prarodiče si však mnohdy skutečně nejsou jisti tím, co od nich jejich vlastní děti očekávají, případně co si nepřejí. Proto by rodiče měli svým rodičům dopřát pocit, že jsou pro ně důležití, potřební, a hlavně umět vhodně vyjádřit svá přání. Přitom jedno z důležitých komunikačních zásad je nekritizovat a neshazovat ostatní. Důležitá je také schopnost usmiřovat se a umět odpouštět. Pokud nás druhý kritizuje nebo odsuzuje, začneme se bránit a většinou se uzavřeme do sebe. Měli bychom si naslouchat a zaměřit se na pozitivní věci společně. Jako vhodné se jeví např. společná návštěva mimoškolní činnosti dítěte nebo lékaře. Prarodiče si tak mohou lépe uvědomit, že se doba od jejich rodičovství výrazně změnila, a naučit se, jak rodičům nabídnout správnou podporu. I to může pomoci vyřešit problémy a podpořit komunikaci mezi generacemi. Je také dobré, když si prarodiče udržují zájmy a cíle, aby jejich děti a vnoučata nemusely vyplňovat prázdná místa, která postupně během života mohou vznikat. Měli by se zbavit svých očekávání a těšit se z toho, jak je to nyní.
Tolerance
Jak rodiče, tak prarodiče jsou tu pro děti. A děti, aby jednou samy byly schopny efektivně komunikovat, potřebují správné vzory. Potřebují porozumět tomu, kdo jsou, naučit se zacházet se svými emocemi, odpovídajícím způsobem je vnímat i vyjadřovat. Tento způsob přejímají od svých rodičů i prarodičů. Dospělý by měl být proto schopen sebereflexe, nečekat, že za něj někdo problém vyřeší, přijímat za sebe odpovědnost a necítit vinu za to, co dělá nebo udělal. Doba se hodně změnila a to, co fungovalo před lety, dnes fungovat nemusí. Zdravé rodiny dnes otevřeně komunikují a neexistují pro ně zakázaná témata. Všichni se snaží o vzájemné přijímání bez podmínek, tolerují chyby své i druhých, ale snaží se je neopakovat. Podporují se a pomáhají si, umějí se ocenit a pochválit.
Tedy to, že prarodiče zahrnují svá vnoučata bezpodmínečnou láskou, je v pořádku, jen rodičům neztěžujme situaci a pomáhejme jim. A pokud se něco nevydaří podle našich představ, vždy se to dá napravit a vykomunikovat. Důležitá je snaha všech, aby to fungovalo, protože rodiče potřebují své rodiče a prarodiče potřebují své děti a vnoučata.
Autorka je psycholožka Mgr. et Mgr. Veronika Sedlecká z online psychologická poradna Mojra.cz
Kontakt: www.mojra.cz