Tak to je začátek konce. Možná začátek začátku, ale určitě ne filmu, ve kterém hraju. „Nemůžeš hrát v něčem, čemu nerozumíš, čemu nevěříš, budeš pak špatná a film propadákem,“ dával mi radu do života Eduard Cupák. Pak jsme pracovali. Hrál mého milence, držel mě za ruku, díval se mi do očí a beze slov dokázal říci to největší vyznání lásky. Uměl to, rozuměl tomu, věřili mu všichni přítomní. Pan režisér byl spokojen, já se zamilovala. Na chvilinku, která se stala až do dnešního dne mým malým tajemstvím a bohatstvím, jako ostatně vše, co prožíváme. A nebyl to žádný propadák mého života ani nijaké houpnutí, pouze hezky, které nic nečekalo, a pocit, který zůstal. On měl tenkrát před sebou pár let života, mně bylo 22 let. Řešila jsem problémy úměrné věku, drobné starosti v čase, kdy nám svět leží u nohou, a měla pocit, že všechno, co se děje, je můj svět, můj velký film.
Často na něho myslím. Třeba letos na začátku roku, který byl časem přáníček, velkou oslavou další etapy našeho života a kily navíc. Tedy alespoň mými kily navíc… Ale naštěstí to nikomu nevadí, nikdo mě nenutí běhat po schodech ani navštěvovat nějaké z fitcenter v okolí a hlavně nenutím se já.
Chceme, co nemáme
Jsme divní, stále chceme, co nemáme. Má dcera slaví dospělost, i když už tuší, nebo spíš ví, že to není taková sranda, jak si myslela. Ti ještě menší by nejraději pár let rychle přeskočili, neb zatím netuší nic. To podle toho, v jak velké bavlnce jsme je vychovali.
A my, co jsme už chvíli dospělí, se snažíme vymyslet něco, aby čas běžel bez času, o což se ostatně snažili všichni před námi, pokud měli to štěstí a žili bez válek, diktatur a přírodních katastrof.
Já sedím, momentálně prosta jakýchkoliv katastrof, a to i těch vlastnoručně vyrobených, což považuji za veliký úspěch, na chalupě své přítelkyně. Venku je nasněženo, v kamnech oheň, stůl se prohýbá pod snídaní, kterou jsem nepřipravovala já. To je film, ve kterém děsně ráda hraji hlavní roli.
Začalo svítit sluníčko a na obzoru běží koně. Nádherný kýč. Vážně, nechápu, proč lidé jezdí za romantikou do dalekých krajů. Přitom kousek od Jilemnice je ráj.
Svetr s jelenem
Pozoruji ta nádherná těla a přemýšlím, kde jsme asi tak my v žebříčku přírodních krás. Návrat k přírodě je IN a pravý opak evidentně také. To dokazuje časopis položený na okenním parapetu. Na krásném křídovém papíře prezentuje vychrtlá dívenka, vlající na tenounkých nožkách v prostoru, model, který bych si mohla navléknout možná tak na jednu ruku. Následuje rozhovor s jinou slečnou, která právě šťastně překonala bulimii, už zase nosí šaty velikosti 36 a do nového života vstupuje s mladíkem se svaly jak z reklamy na anabolika hodnými Arnolda Schwarzeneggera v době, kdy byl Mr. Universe.
Další stránku zaplnila voňavá fotografie mého oblíbeného parfému, za ním se usmívá povědomá tvář. Až při bližším ohledání zjišťuji, že je to vlastně slavná Sharon Stone, pouze vypadající jako její vlastní, o patnáct let mladší klon. Následně dostanete pět rad, podle kterých zaručeně dojdete k orgasmu, dále přichází na řadu nový model Luis Vuitton tašky, bez které určitě nemůžete být, a vedle slibuje nejlepší plastický chirurg široko daleko nové poprsí, přesně takové, jakým se pyšní VIP krásky všude, kde je to jen trochu možné. Také jsou v módě vypolstrované zadečky à la Jennifer Lopez, a já jsem ráda, že zatím nikdo nenabízí její zářivý úsměv, to přijde třeba časem.
Vzpomínám, jak to bylo dříve. Každopádně jsme pletly svetry s jelenem. My s menším poprsím toužily po větším, netušíce, že nám kol padesátky stejně naroste. Frankofilní dívky s opačným problémem se chtěly toho, co mají, zbavit, neboť sexsymbol Francie, Jane Birkin, neměla žádné.
Svět byl blázen asi vlastně vždycky. A to ne pouze ten ženský, mužský má také své, ostatně i oni poměřují.
V době módy umělých řas však rozhodně nikdo neříkal, že ty nalepené jsou pravé, a nepsalo se o něm, jak je má krásné.
No jo, vlastně ať si každý dělá, co chce, nemusím všemu rozumět. Obléknu si svetr s jelenem a půjdu své tělo vyvětrat do přírody.
Tereza Herz Pokorná
• Herečka, tanečnice, choreografka, novinářka, spisovatelka.
• Vystudovala konzervatoř a ztvárnila desítky filmových, televizních, divadelních i tanečních postav.
• V roce 1987 emigrovala s manželem, režisérem Jurajem Herzem, do Německa. Rodina i s dcerou Annelií se vrátila do Prahy v roce 1999.
• Pravidelně ji můžete slyšet v Českém rozhlase, kde moderuje noční Mikrofórum.