Byla jsem z toho velmi smutná, ale můj zlatý muž mě podržel, nikdy mi nic nevyčítal. Nakonec jsme se rozhodli, že poskytneme domov dítěti, kterého jeho rodiče nechtějí. A tak jsme se po dlouhých a náročných peripetiích stali rodiči tříletého, roztomilého, okatého blonďáčka Vojtíka. Konečně jsem zažila ten pocit být mámou. Když mi syn poprvé řekl: „Mami,“ vehnalo mi to slzy do očí.
Těžká puberta
S Vojtou v dětství nebyly žádné problémy, dobře se učil a měl spoustu koníčků. Dělal nám jen radost. Až v osmé třídě se něco zlomilo. Začal být značně náladový, někdy dost vzteklý, přičítali jsme to nastupující pubertě. A pak jsme zjistili, že kouří marihuanu. Dal se dohromady s nějakými staršími kluky z učiliště, a ti na něj měli špatný vliv. Stálo nás to dost sil, abychom Vojtovi vysvětlili, že drogy u něho nesneseme, a abychom ho uhlídali. Po skončení základní školy se Vojta rozhodl, že se půjde učit na truhláře. Jako táta. Odmala ho fascinovaly prkénka, hřebíky a kladívka, které vídal v tátově dílně. Manžela samozřejmě potěšilo, že je pro syna vzorem, ale Vojtu brzy učení omrzelo.
Koncem prvního ročníku nás šokoval tím, že chce skončit. „Chtěl bych se jít učit na kuchaře, budu mít větší možnosti vydělat peníze. Truhlář je moc velká dřina,“ rozumoval syn. Chápali jsme, že v necelých patnácti letech je těžké vybrat si celoživotní povolání, a tak jsme mu ustoupili. „Ale jestli s tím zase sekneš, půjdeš někam do práce a budeš se živit sám. Chceme, aby z tebe něco bylo a abys něco dokázal,“ řekl mu manžel.
S odřenýma ušima
Ani učební obor kuchař číšník Vojtu moc nebavil. Flinkal školu, kouřil, stýkal se s divnými lidmi. Nebyla s ním řeč, odsekával a nerespektoval nic z pravidel, která do té doby v naší rodině vládla. Tehdy poprvé zklamaný manžel jednoho večera pronesl: „Nevím, jestli jsme tenkrát udělali dobře, když jsme Vojtu vzali. Bůhví, po kom má geny, chtěli jsme mu dát zázemí a takhle to dopadlo…“ Ta slova mě ranila. Já pořád doufala, že to synovo „blbé“ období brzy skončí a syn se zase stane skvělým, spolehlivým klukem. Bylo mi z toho do pláče, tolik jsme se s mužem snažili, a nakonec jsme jako rodiče selhali… Ale říkala jsem si, že podobná trápení mají se svými dětmi v pubertě všichni rodiče, vlastní i nevlastní. Spadl mi kámen ze srdce, když uběhly tři roky a Vojta držel v ruce výuční list. Prošel sice s odřenýma ušima, ale dal to!
Za prací do Německa
V té době zemřel kamarádce otec a zůstala po něm garsonka. Kamila mi ji nabídla za odhadní cenu. O starého pána jsem se občas postarala, dovezla mu velký nákup, odvezla ho k lékaři, proto si na mě Kamila vzpomněla. „Karle, co kdybychom tu garsonku koupili? Cena je opravdu výhodná. Koneckonců, Vojta pořád říká, že se chce osamostatnit, tak mu to umožníme. Je dospělý, sehnal si práci, ať tedy ukáže, jak se umí o sebe postarat, když má silné řeči.“ Manžel nakonec souhlasil, vybrali jsme úspory, vzali si ještě půjčku a garsonku koupili. Vojta se odstěhoval a my s manželem doufali, že bude zodpovědný a že se o sebe postará. Jenže ani ne za půl roku přišel Vojta s tím, že se chce odstěhovat do zahraničí. „Chtěl bych jít dělat do Německa, našel jsem inzerát, že v jednom penzionu v německých Alpách hledají kuchaře,“ oznámil nám. Překvapilo nás to, ale nakonec jsme souhlasili. „Jen ať jde na zkušenou do světa,“ shodli jsme se s mužem.
Starší nevěsta
Vojtovi se v Německu líbilo, vydělal si slušné peníze. Domů přijížděl několikrát do roka a jednoho dne si s sebou přivezl Moniku. „Mami, tati, to je moje láska,“ představil nám ji. Dozvěděli jsme se, že slečna pracovala taky v Německu a teď se chce vrátit do Čech. „Vrátíme se spolu a budeme bydlet v mé garsonce,“ oznámil nám Vojta. Že je Monika těhotná, z nich vylezlo později. Moc se nám s Karlem nelíbilo, že je očividně starší než Vojta. O devět let starší! Vadilo mi, že o ní vůbec nic nevíme, jen to, že prý má dalších šest sourozenců. „Monika se se svou rodinou nestýká, zachovali se k ní hnusně,“ řekl mi Vojta, když jsem vyzvídala, odkud vlastně pochází. Nakonec se mi podařilo vyšpionit, kde má Monika příbuzné, a rozhodla jsem se, že se za nimi vypravím. Chtěla jsem vědět, s kým náš syn žije. Nikomu jsem se se svým plánem nezmínila. Věděla jsem, že by mě manžel od cesty zrazoval.
Šok na tajné výpravě
Vystoupila jsem z autobusu v malém městě. Ocitla jsem se ve špinavé ulici, rozpadlé, oprýskané domky, na ulici svinčík. Venku pobíhaly děti, házely po sobě kameny. Ukázaly mi dům, kde bydlí máma Moniky. Přišla jsem blíž, před domem vysedávalo na vyhozeném gauči několik žen. „Dobrý den, hledám maminku Moniky,“ oslovila jsem je slušně. „To jsem já, snad vás neposílá ona?“ ozvala se asi padesátiletá žena. „A kdo jste vůbec?“ pokračovala. Vysvětlila jsem jí, že její dcera žije s mým synem, vrátili se z Německa a Monika je těhotná. A že bych ráda poznala její rodiče… Ta žena mě vůbec nenechala domluvit. Začala sprostě na Moniku nadávat, ty výrazy nemůžu opakovat, jak jsou nechutné. Byla jsem v šoku, když jsem se mimo jiné dozvěděla, že přítelkyně mého syna pracovala v Německu v baru. „Vydělávala dost peněz, štětka jedna, ale dlouho už nic neposlala. Vykašlala se na mě, už to není moje dcera!“ nadávala ta ženská. „Podívejte se, musím živit malé fakany, na všechno jsem sama,“ ukázala na hlouček ušmudlaných dětí ve školním věku. „Manžel sedí v kriminále, kde mám asi ty peníze brát? Vy byste mi nepučila?“ vyjela na mě.
Šokovaná z celé té situace jsem vycouvala a pospíchala pryč k autobusu. Doma jsem všechno vyklopila manželovi. „To je hrůza, souhlasil se mnou. „Bůh ví, co je ona zač. Ale jsou dospělí, s námi nebydlí, tak je nech. Nic s tím nenaděláš a jen se trápíš,“ utěšoval mě. Byl vyděšený a zklamaný jako já.
Byt je fuč
Když jsem přišla na návštěvu k synovi, nestihla jsem se divit. Otevřít mi přišla Monika, jen v kalhotkách a s cigaretou v ruce. Vyčetla jsem jí, že kouří, když čeká dítě. „Kouřím od třinácti let a kvůli tomu teď nepřestanu,“ ukázala už na viditelné břicho. V bytě nebylo pomalu kam si sednout. Na jednom křesle se povalovalo nevyžehlené prádlo, na zemi špinavé, plná linka neumytého nádobí, všude plno krámů. Raději jsem hned odešla. Vojta se nám vůbec neozval. Když měl narozeniny, koupili jsme mu s Karlem dárek a čekali, že si s námi přijde připít. Nic. Tak jsem se za ním zase vypravila. Bylo mi divné, že na zvonku u bytu chybělo Vojtovo jméno. Otevřel mi cizí muž. „Já tady bydlím už tři týdny. Ten byt jsem koupil od jedné mladé dvojice,“ vysvětloval mi. Prožila jsem další šok! Tak Vojta prodal byt, který jsme s mužem ještě spláceli, bez našeho vědomí?
Kouř a binec
Nevěděli jsme, kde syna hledat, nebral nám telefony. Nakonec ho manžel vypátral. Vojta mu tvrdil, že byt prodali a koupili si s Monikou větší, když teď budou tři. Tušili jsme, že lže, kde by na větší byt vzali peníze? Když se narodil vnuk Péťa, šla jsem ho k mladým navštívit. Nesla jsem mu hračky a něco do výbavy. Monika mě pustila dál a já si neodpustila poznámku, že by neměla jako kojící máma kojence hulit. V bytě bylo totiž příšerně zakouřeno, navíc strašný binec. Bylo mi malého líto. „Víte co, starejte se o sebe, a jestli se vám u nás nelíbí, tak k nám nemusíte chodit. Já se bez vašich rad klidně obejdu,“ spustila na mě Monika. A tak jsem se sebrala a šla.
Holka od tyče
Uplynul nějaký čas, když u nás Monika zazvonila. Přes ramena velkou tašku, na rukou Petříka. Než jsem se nadála, vklouzla i do bytu. „Chvíli budu tady bydlet, nemáme kam jít, majitel nás vyhodil,“ dostalo se mi vysvětlení. „Majitel? Vždyť jste mi oba tvrdili, že jste si byt koupili?!“ „No jo, to jsme kecali, no… Vojta nemá na nájem, už tři měsíce neplatí,“ sváděla všechno na mého syna. Dozvěděla jsem se také, že Monika měla velké dluhy na zdravotním pojištění, proto kvůli ní musel Vojta prodat garsonku. Dluhy navýšené o penále ji dohnaly. V Německu pracovala načerno, tancovala v jednom nočním podniku u tyče a měla i zákazníky na pokoji. „Kdybych se kvůli Vojtovi nevrátila, peníze bych si vydělala,“ řekla mi Monika jako by nic. Spadla mi brada, když mi došlo, že můj syn si domů přivedl v podstatě prostitutku. A s ní si pořídil dítě?!
Já už ji nechci!
Soužití s mladými v našem malém bytě nebylo dlouhodobě možné. Monika se jen válela a nechala se ode mě obskakovat. Nevěděla jsem, kam dřív, starala jsem se i o malého, a to jsem ještě chodila do práce. Potřebovali jsme každou korunu. Vojta se domů vracel pozdě v noci, někdy i opilý, s Monikou se krutě hádali. Hrůza! Manžel je musel rovnat jako dvě malá děcka. „Já ji už nechci. Je stará!“ křičel a brečel Vojta po jedné takové noční hádce. „To, že je starší, jsi snad věděl, když jsi s ní lezl do postele ne?“ vyčítal mu manžel. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu. „Vojto, takhle to dál nejde. Ona se o dítě nedokáže postarat. Ty si necháš udělat test otcovství, a pokud malý bude tvůj, uděláme vše proto, abys ho dostal do své péče. Se vším ti pomůžeme, ale ona musí pryč! Pokud ten kluk není tvůj, tak ať se s ním odstěhuje ke své rodině,“ řekla jsem tvrdě. Chlapečka mi bylo líto, věděla jsem, že pokud nebude Vojtův, skončí bůhvíkde, ale v našem svém věku si nemůžeme dovolit adoptovat další dítě a postarat se o něho. Byli jsme s manželem u konce svých sil.
Ach, ty geny!
Testy prokázaly, že Péťa není Vojtův. Zřejmě si ho slečna Monika uhnala s nějakým kunčoftem a využila toho, že se do ní Vojta naivně zamiloval a slíbil jí, že se o ni i malého postará. Donutili jsme Moniku odejít, kde skončil malý, nevíme… Ještě teď, po několika letech, se z té polízanice já, manžel i Vojta nemůžeme docela vzpamatovat. Jde to pomalu. Vojta si našel zase práci, bydlí s námi a snaží se „sekat latinu“. Snad mu to vydrží, snad konečně dostal rozum a naučí se jednat zodpovědněji, jak jsme ho s mužem učili. I když … kdo ví, jaké geny v něm kolují. Pevně doufám, že se Vojtův život bude ubírat správným směrem. Další podobnou ránu osudu už bych nepřežila.
Alena
Zdroj: časopis Překvapení
