Vladimír Dvořák ale napsal i další krásné texty – třeba Píseň pro Kristýnku, kterou známe v podání Josefa Zímy a Waldemara Matušky, nebo jeden z největších hitů Judity Čeřovské Je po dešti. Karel Gott zpíval jeho slova v písni Tam, kde šumí proud a Rudolf Cortés od něj měl hned několik textů, třeba Váš dům šel spát. Hudba byla pro Vladimíra důležitá, proto se později věnoval televizním hudebním soutěžím. Tak se zrodily Písničky na zítra nebo oblíbený pořad Zpívá celá rodina. To byla ale jenom jedna z mnoha aktivit muže, kterého políbilo hned několik múz. Původně se dokonce chtěl stát malířem.

Čtěte také

Růžena Šlemrová s chutí hrála nafrněné paničky a tchyně s ostrým jazykem.

Čtěte také

Růžena Šlemrová: Proslavily ji paničky s nosem nahoru a zlé tchyně

Kluk z nádraží

Narodil se 14. května 1925 v rodině výpravčího v Písku. Když dostal tatínek za úkol vypravovat vlaky z pražského hlavního nádraží, přestěhovala se rodina do jeho blízkosti. A tak se Vladimír odmalička díval na vlaky, aniž by zatoužil po práci svého otce. Chtěl malovat anebo psát. Z kapesného si ušetřil už asi v jedenácti letech na psací stroj a naťukal na něm první fejeton, který mu otiskli v novinách. Po gymnáziu proto pokračoval ve studiích na Fakultě žurnalistiky a čtyři semestry pobyl také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ani jednu ze škol však nedokončil, protože ho plně pohltila práce.

V pouhých jednadvaceti letech se stal redaktorem Československého rozhlasu. Bylo krátce po válce a lidé se chtěli bavit. Vladimír proto spolu s kamarádem Petrem Poustkou napsal scénář ke kabaretu Nuda útočí a obsadil do něj členy svého vlastního amatérského souboru. Ostatně divadlo ho moc bavilo a také se stalo jeho další štací. V rozhlase ho totiž mezitím přiměli vstoupit do strany, aby ho z ní zakrátko zase vyhodili pro jeho nekonformní názory. Měl vždycky svou hlavu a nedokázal se podrobit nařízením, která se mu nelíbila. A tak musel z rozhlasu odejít.

Čtěte také

Čtěte také

Osudové rozhodnutí Elizabeth Joice: Dala život dítěti a ztratila ten svůj

Klaunem v šapitó

Naštěstí měl tolik talentů, že se osvědčil i v Divadle estrády (později Divadlo ABC) po boku Vlastimila Brodského, Josefa Hlinomaze, Jana Wericha či Stelly Zázvorkové. Vyzkoušel si ale i cirkusové šapitó. Pamětníci si možná ještě vybaví cirkus Praga na Karlově náměstí, který nabízel celoročně zábavný program, kde se Vladimír proměňoval v klauna. Jezdil ale také po venkovských štacích a nebyl přitom sám, kdo se počátkem padesátých let živil estrádami. Vystupoval v nich i někdejší král komiků Vlasta Burian nebo prvorepubliková hvězda Hana Vítová. V té době dostal také možnost skládat texty pro zpěváky orchestru Karla Vlacha, všechny se dají poslouchat i dnes, jsou poetické a vynikají krásnou češtinou. Dvořák se stal jakýmsi průkopníkem moderní textařské školy, v níž pak úspěšně pokračoval Jiří Suchý nebo Zdeněk Borovec.

Čtěte také

V jednu chvílí se musíte začít řídit vlastním rozumem

Čtěte také

Tereza (55): Matka mě kvůli rozvodu zavrhla. Psycholog radí nebrat na ni ohledy

Setkání s Bohdalkou

Již v polovině padesátých let se začal podílet na vysílání právě zrozené Československé televize. A opět po něm chtěli kabarety a estrády. Hledal k sobě ženský protějšek, s nímž by tyto pořady uváděl, a shodou náhod se na mejdanu, kterého se měla účastnit úplně jiná dívka, seznámil s Jiřinou Bohdalovou. Prý byl okamžitě přesvědčený, že ona je ta pravá! Poprvé spolu uvedli v roce 1956 kabaret Černá hodinka a jejich spolupráce pak trvala až do roku 1998, kdy Vladimír na obrazovce vystoupil naposledy. Mezi diváky se stal nejoblíbenější jejich pravidelný pořad Televarieté, který vznikl v roce 1977. S Jiřinou ho nejen uváděli, vyprávěli různé vtipy, ale také hráli komické scénky. I když na jevišti působili nenuceně, každou repliku měli pečlivě nazkoušenou a ověřenou během zájezdů. Dvořák věděl přesně, na které slovo publikum zareaguje, kdy se ozve smích. Mohl si dovolit i lehké politické narážky, i když za ně kolikrát musel k vedení „na kobereček“. Režisér František Polák k tomu řekl: „Vladimír byl perfekcionista. Psal chytrý humor, pravda, ne moc intelektuální, ale pro všechny lidi. A nikdy nepoužil žádné vulgarismy, to nesnášel.“

Mezitím se v roce 1968, v uvolněné atmosféře pražského jara, stal šéfredaktorem redakce televizní zábavy, kterou už beztak řadu let dělal. Byl autorem většiny tehdejších silvestrovských pořadů a většinu z nich i konferoval. V polovině sedmdesátých let ho jako nestraníka z vedoucí funkce sesadili a stal se řadovým dramaturgem. Zábavu ale mohl dělat dál, ono ji totiž v televizi moc lidí vymýšlet nedokázalo.

Čtěte také

V jednu chvílí se musíte začít řídit vlastním rozumem

Čtěte také

Tereza (55): Matka mě kvůli rozvodu zavrhla. Psycholog radí nebrat na ni ohledy

Jídla rekonstruoval

V soukromí byl docela jiný než před kamerami. Působil uzavřeně, samotářsky, měl rád klidnou domácí pohodu. Většinu života strávil se svou druhou ženou Hanou, která si do manželství přivedla dceru Janu Pehrovou (dnes Krausovou) a s Vladimírem pak měla dvě děti – Vladimírka a Hanku. Lásku rozdával spravedlivě všem, stejně jako teplé večeře, které denně připravoval. Říkal, že vaření odkoukal už od své písecké babičky, vídeňské Češky, která prý byla „óbrkuchařka“. Rád experimentoval. Od mládí navštěvoval restaurace, zvlášť ty národní – čínskou, bulharskou, italskou, indickou či francouzskou, které vznikaly v Praze na přelomu padesátých a šedesátých let. Jídla, která mu v nich zachutnala, pak doma „rekonstruoval“ a vařil po svém. Z cest po světě si namísto suvenýrů vozil různá dochucovadla, bujóny, majonézy, octy, nudle a další přísady. „Byly časy, kdy jsem vařil z nutnosti, protože moje první žena vařit neuměla. Moje druhá žena to u plotny vzdala v můj prospěch, protože viděla, že bez toho nemůžu být,“ vyprávěl Vladimír Dvořák v roce 1990 své kolegyni Jiřině Bohdalové, když ho přišla vyzpovídat do knížky Hádej, kam půjdem na večeři?. Vařením se zároveň odreagovával od stresů, které zažíval v práci. Jen na jediném trval: aby se celá rodina sešla u stolu denně v sedm večer. Ohřívání neuznával.

Čtěte také

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Neměl rád silvestry

Přes rok neměl na děti moc čas, zato o prázdninách jim ho věnoval co nejvíc. Jezdili na chatu do Senohrab. Svou ženu poslal za odměnu za celoroční starání k moři. On sám zatím na chatě bez elektřiny, na sporáčku, v němž se topilo dřívím, kuchtil svíčkovou a spoustu dalších dobrot. Na nákupy se chodilo pěšky s vozíkem – Vladimír neměl auto a neřídil. Když se mu narodila dcera, do porodnice ho vezla Jiřina Bohdalová. Uměl být okouzlující, přesvědčit kohokoli, aby mu pomohl. Řeznici i zelinářce odvyprávěl vtipy, zalaškoval a dostal podpultové zboží. Podobně sháněl i dárky na Vánoce. Když se pak pod stromečkem rozdávaly, on si ty svoje odnesl do pracovny se slovy, že si je rozbalí později. Nechtěl dát najevo své city, dojetí umně skrýval i při sledování smutného filmu v televizi. Když mu vyhrkly slzy, vytratil se z pokoje. Silvestry neměl moc rád, stačilo mu, že je celý rok vymýšlel. Poslední den roku nepovažoval za nijak výjimečný.

Ke konci života pobýval často v nemocnicích. Když ho na ulici porazilo auto, zlomenina nohy se mu špatně hojila. Pak se přidaly problémy se srdcem. Doktoři zakázali cigarety a alkohol. Poslechl je, ale bylo už pozdě. Zemřel v 74 letech.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka