Láska k matce je na mraky vzdálená té, kterou cítí dcera k tátovi. Není ale o nic menší, naopak. Já se svým tátou sdílela spoustu věcí, které jsem s mamkou sdílet nemohla. Byl to on, kdo mě bral tajně na zmrzlinu, na řetízkový kolotoč, kdo mě učil jezdit na kole a kdo mě posadil tajně do větroně. Nikdy mi neřekl „tohle nedělej, to nedokážeš“, ale vždycky říkal „zkus to, neboj se“. Dodával mi odvahu, když mě přemohl strach, a jen s ním jsem měla pocit, že všechno bude v pořádku. Podporoval mě ve všech mých ztřeštěných projektech, ale zároveň nastavoval hranice. Poradil, když jsem potřebovala, a hlavně mi dával svobodu zvolit si to, co jsem chtěla. Dodnes jsem mu za to vděčná.

Čtěte také

Věřte si! Nejlepší rada, kterou potřebujete

Čtěte také

Ženy po čtyřicítce ztrácejí sebevědomí. Proč se to stává a jak to změnit?

Otcové a sebevědomí dcer

Výzkumy naznačují mnohé výhody pro dívky, které mají v dětství a pubertě silné vazby s otci. Pokud jsou tátové v životě svých dcer pozitivně přítomni, vyrůstají z nich později ženy se zdravou sebedůvěrou. Jsou také mnohem sebejistější, pokud jde o představu, co v životě chtějí. Výzkumy taky ukazují, že dcery, které mají s otcem bezpečný a láskyplný vztah, jsou asertivnější, aniž by byly agresivní. Je také pravděpodobnější, že ve škole budou mít lepší známky a v budoucnu absolvují vysokou školu. Otec v životě ženy je v ideálním případě nositelem mužských norem, poskytuje dceři jakožto „ženě v malém provedení“ uznání a ocenění, mužskou podporu na cestě životem. Jak říká psycholožka Jitka Douchová, otec má v rámci rodičovského páru jinou roli než matka, alespoň v klasickém rodinném modelu. „Je tím silnějším, mužskou autoritou, je vzorem a ilustrací toho, co reprezentuje mužský svět, ale zároveň tím, kdo její ženství reflektuje.

Čtěte také

Bojíte se předem? Možná potřebujete péči odborníka

Čtěte také

Jak se vyrovnat se strachem ze smrti blízkého. Nebojte se dopředu!

Dcery bývají často „tatínkovy princezny“, které jsou vychovávány odlišně než synové. Mnoho žen v dětství tuto ideální podobu nezažívá a její deficit se pak odráží jak v nedostatečné ženské sebedůvěře, tak v partnerských vztazích,“ vysvětluje psycholožka. Dobrý otec je podle ní ten, který své dceři v dětství projevuje svůj zájem o ni tak, že jí ukazuje možné směry v životě, vychovává ji důsledně, ale s láskou, vede ji a rozvíjí, ale nechová se jako nedostižný vzor, umí jí včas předat vlastní zodpovědnost a samostatnost, je rádcem už jen na vyžádání, respektuje její osobní svobodu a právo na vlastní rozhodnutí v životě. „Žena, která tohle zažila, dostala velký dar a vyroste z ní harmonická osobnost s přirozenou ženskou sebedůvěrou,“ domnívá se Jitka Douchová. Ovšem někdy se stává (a bohužel dost často), že otec chybí. „Tam, kde otec nefunguje, je v rodině celkově málo přítomný nebo je pasivní, může přebrat roli vzoru jiný silný a výrazný muž, buď dědeček nebo strýc.

Prostě muž, který je rodinou uznávaný a je přirozenou autoritou pro její členy,“ dodává psycholožka.

Otcem po celý život

Dobrý táta se snaží s dcerou sdílet společné chvíle už od okamžiku, kdy se narodila. Čím více času s ní stráví, tím snazší bude později pokračovat v budování oboustranného vztahu. Tátům se často doporučuje, aby byli ochránci a záchranáři. Ale tátové nemají být jen Supermani, kteří dceru zachraňují. Někdy je to sice fajn, ale měli by se snažit vychovávat dcery, aby byly ochotné řešit vlastní problémy vlastními silami, a třeba i riskovat. Je dobré říkat dcerám, že jsou schopné dělat cokoli, a podporovat je. Měli by je učit také věci, které společnost může považovat za „chlapské“, jako je kontrola oleje v autě, jak nahodit rybářský háček nebo jak vzít do ruky kladivo.

Čtěte také

Jak neopakovat stále stejné chyby?

Čtěte také

Proč opakujeme ve vztazích stále ty samé chyby a jak se tomu vyhnout

„Tyto dovednosti dodají dívkám sebevědomí, které potřebují k řešení čehokoli. Bez ohledu na to, co dceru otec učí, to všechno bude mít dopad na její sebeúctu,“ říká psycholožka Linda Nielsen, autorka několika knih zabývajících se vztahem otců a dcer. Domněnka, že dívky potřebují matky víc než své otce, není podle Nielsenové pravdivá. „Ve skutečnosti může být tento mýtus dokonce nebezpečný, pokud ho otcové přijmou jako fakt. Pak se nebudou snažit vybudovat vztah se svými dcerami. Oba rodiče jsou stejně důležití a mají stejný vliv na život svých dcer. Silný vztah s otcem připraví dívku na to, aby se stala teenagerkou a později ženou, která lépe zvládá stres. A tento vztah nemusí skončit tím, že dcera vyroste a vdá se. Dcery své otce potřebují, i když jim je třicet, čtyřicet nebo padesát. Tento vztah nemá žádné datum exspirace. Užitek z něj mají dcery v jakémkoli věku,“ dodává psycholožka Nielsen.

Vliv na partnerský život

Tátové mají silný vliv i na to, jak si jednou dcera bude vybírat budoucího životního partnera. Možná jen podvědomě, ale bude. Jediný muž podle odborníků, který bude nastavovat standard pro partnerské vztahy, je dceřin otec (nebo někdo, kdo jej zastupuje). Výzkumy ukazují, že od dětství si dívky utvářejí podvědomě závěry o mužích. To, jak se táta chová k jiným ženám, má velký vliv na to, jak bude dcera jednou vnímat muže. Jestli je laskavý, uctivý, velkorysý, milující, takového bude jednou hledat. První vztah, který dcera zažívá mezi mužem a ženou, je ten, jehož je svědkem mezi otcem a matkou. Když uvidí, že otec matku emocionálně nebo jinak zneužívá, dospěje k přesvědčení, že zneužívání je běžnou součástí vztahu. Pro budoucí romantický vztah je tedy vztah otce a dcery skutečně téměř zásadní.

Čtěte také

Bude to klapat i v posteli?

Čtěte také

Jak poznáte muže, který bude skvělý v posteli? Rozhodující je číslo 180

To potvrzuje i psycholožka Jitka Douchová. „Partnera si často vybíráme podvědomě a intuitivně jakožto našeho otce. Buď hledáme jeho opakování, nebo jeho protipól – muže, který je naprosto odlišnou osobností. Zatímco otce si nevybíráme, partnera ano. Ze své praxe partnersky specializovaného psychologa znám mnoho příběhů klientek, které otec svou výchovou, svým nepřijetím, respektive podmínečným přijetím, poškodil. Některé mají problém se svou ženskostí, svým sebepřijetím, protože se nikdy necítily oceňované, chválené, pro svého otce dost výjimečné a hodné lásky. Mají tak pocit, že žena je něco méně než muž, a svou ženskost, své ženské emoce potlačují. Hledání vhodného partnera je obtížné, pokud je primárním cílem potkat někoho, kdo nám dá to, co jsme od Zdroj: Archiv Dity otce nedostaly. Pak hledáme vlastně v muži zastupujícího otce, ale jestliže se nechováme jako ženy, protože to neumíme, je to problém. Takto vytvořený vztah nemůže být vyrovnaný a vyvážený,“ říká.

Příběh č. 1: Táta mi moc chybí

Nebyla jsem „tatínkova holčička“ v tom pravém slova smyslu. Můj tatínek chválou šetřil, neprojevoval moc city, ale i když mi to chybělo, cítila jsem, že mě miluje. Má celoživotní láska ke psaní rozhodla, že jsem odešla z rodné Moravy do Prahy. Pomalými krůčky jsem se dostala k vysněné práci. Když jsem tatinovi posílala své články, myslím, že byl na mě i pyšný, i když do očí to neřekl. V únoru 2015 se mi narodil vytoužený syn. Ještě z porodnice jsem tátovi nechala poslat první fotografii vnoučka, protože na jeho starém mobilu nešlo přijímat MMS. Ještě že jsem to udělala. V dubnu jsme měli v plánu přijet na Moravu i se synem. Pět dnů před odjezdem jsme byli ale na očkování a lékařka doporučila zůstat týden doma. Intuice mi ale říkala, ať jedu, ale jako vylekaná prvorodička jsem poslechla lékařku. Třetí den jsem tatínkovi volala, že přijedeme o pár dnů později. Telefon byl ale vypnutý. Druhý den také, a já najednou věděla, že se něco stalo. Protože žili rodiče odděleně, zavolala jsem mamce, aby se jela do jeho bytu podívat. Tatínka našli mrtvého. Svého jediného vnuka viděl jen na několika fotkách. Dlouho jsem se tím trápila, ale pak jsem pochopila, že nic nezměním. Cítím, že děda někde na svého vnuka dohlíží tam nahoře a je pyšný i na něj. Chybí mi pořád a moc, chybí mi jeho lamentování nad mými rudě nalakovanými nehty, pozdními příchody v pubertě, chybí mi jeho „ovládej se“, protože on byl kliďas a já nervák. Chybí mi vůně tabáku z dýmky, kterým byl cítit. Chybí mi jeho šetřivost, které až dnes rozumím. Ale úplně nejvíc mi chybí doba, kdy jsme spolu mohli být, a nebyli a neřekli si věci, které zůstaly nevyřčené.

Dita, 41 let

Čtěte také

Jaké jsou nejčastější příčiny rozchodů?

Čtěte také

Hádky, nevěra, odcizení. Tři nejčastější důvody rozvodů, kterým se dá předejít

Zdroj: Archiv Ivy Příběh č. 2: Vím, že mi vždycky pomůže

Se svým tátou mám ambivalentní vztah a vím, že si to nezaslouží. Mám pocit, že mu musím pořád něco dokazovat. Táta je poctivý řemeslník a vždycky pracoval fyzicky. Já jsem spíše humanitní typ. Nikdy se nepočítalo s tím, že půjdu studovat. Maturitu jsem udělala s odřenýma ušima a raději jsem odjela pracovat jako au-pair. Po krátké přestávce jsem plánovala jet zase dál, ale začala jsem pracovat a už jsem nikam neodjela. Moje sestra je na rozdíl ode mě technický typ, a tak nějak se počítalo, že po střední půjde na vysokou. V jednu chvíli jsem stále slyšela: Tvoje sestra bude mít vysokou. A já se naštvala a našla jsem si fakultu, kam jsem nemusela dělat přijímací zkoušky z matematiky a dala se dělat dálkově. Táta můj obor nechápal a vlastně mou práci nechápe dodnes. S tátou máme pořád rozepře, oba jsme tvrdohlaví. Táta mě příliš nechválí, respektive osobně mi to neřekne, ale od svých kamarádů a lidí kolem něj vím, že je na mě pyšný. Ale kdykoli, opravdu kdykoli, potřebuji pomoc, tak vím, že stačí říct a táta všeho nechá a přijede. Sblížily nás trochu víc moje děti, především druhorozený syn, kterého jsme pojmenovali po něm.

Iva, 39 let

Čtěte také

Jaké jsou vaše představy o životě?

Čtěte také

Kudy dál? Otázky, které si máte položit, když se ocitnete na životní křižovatce


Příběh č. 3: Jsme úplně stejní Zdroj: Archiv Simony

Po tátovi jsem podědila trošku drsnější smysl pro humor, výbušný temperament a horkou hlavu, taky ale urputnost, zodpovědnost a smysl pro spravedlnost. Když spolu diskutujeme nebo se o něčem dohadujeme, zbytek rodiny raději mizí z dohledu, umíme to pěkně „rozjet“. Můj táta pro mě je (a odjakživa byl) oporou, pomocnou rukou, respektovaným „strážcem“, člověkem s neskutečně dobrým srdcem a otevřenou myslí. To na mamku jsem si jako dospívající puberťačka dovolila otvírat pusu nebo smlouvat o hodině návratu domů, škemrat, jestli můžu na diskotéku, protože jsem tušila, že nakonec možná povolí, u táty stačil jediný pohled, abych věděla, že jsem bez šance. Obdivuji na něm jeho nadšení pro všechno a zapálení pro věc. Čím jsme oba starší, tím víc si všímám a dokážu ocenit některé vlastnosti, které mi v mládí lezly neuvěřitelným způsobem na nervy. Třeba jeho bohorovný klid ve vypjatých okamžicích, jak nekompromisně si dokázal stát za svým. Nikdy mi do ničeho nemluvil, nepřesvědčoval mě o svých názorech, nemoralizoval, měl ve mě důvěru a za to jsem mu vděčná. Klidně mě nechal rozbít si pusu, abych si na určité životní pravdy přišla sama. Zároveň jsem ale věděla, že mě jistí zpovzdálí, a i kdyby se stalo cokoli, při sebevětším maléru, je tu pro mě. Bez podmínek.

Simona, 44 let

Čtěte také

Oddanost je v partnerském vztahu důležitá, má ale své hranice

Čtěte také

Slepé vzhlížení k partnerovi a popírání vlastních přání je cestou do pekla

Příběh č. 4: Můj táta je silná osobnost

Zdroj: Archiv Kláry Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, kolik pro mě můj táta znamená, a jak moc mě v mém životě ovlivňoval a ovlivňuje. I když s ním už dvacet let nežiju, protože jsem v devatenácti odešla studovat do Prahy a už jsem tam zůstala. Můj táta je extrémně silná osobnost, a vyrůstat vedle něj bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Mohla jsem mu absolutně důvěřovat a byla jsem si stoprocentně jistá, že bude vždy stát při mně. Vždy jsem si ho vážila za pracovitost a vzdělanost. Zároveň mi nastavil do života vysokou laťku ve vnímání mužů, že jsem se jí vlastně nikdy nemohla přiblížit. Zpočátku jsem se o to ani nesnažila, spíše naopak. Paradoxně mě přitahovali muži nestabilní, nejistí nebo „zlí kluci“, ale ona vás ta horská dráha jednou taky přestane bavit. A zatoužíte po tom, co tak dobře znáte „z domu“. Když se mi před lety rozpadlo manželství a já se začala rozhlížet po novém partnerovi, nastaly problémy. Zpočátku jsem měla tendenci zase spadnout do kontroverzního vztahu plného nejistot, ale brzo jsem zjistila, že tohle už ne. A že o svém budoucím muži přemýšlím čím dál víc ve stejných kategoriích jako o svém otci. Aby byl spolehlivý, stabilní, aby mi dal jistotu. A aby mě miloval bez podmínek i s chybami. Můj táta často opakoval „životní pravdy“. Smála jsem se jim, protože jsem za nimi nic neviděla. Dnes vím, že je za nimi celý život a všechny zkušenosti. Jedno z těch úsloví mi rezonuje právě teď: Ne slovy, ale činy se vyjadřuje láska. Díky, tati!

Klára, 39 let

Škodí nezájem i přílišný obdiv. Říká Jitka Douchová, psycholožka a psychoterapeutka, www.jitkadouchova.cz 

Důležitost existence otce pro sebedůvěru a vyrovnanost ženy je viditelná tam, kde otec v jejím životě chyběl. Nemám na mysli model rozvedených rodičů, kteří se v péči o dceru střídají, a otec se jí věnuje, ale ženy, které otce nezažily nebo zažívaly jeho manifestní nezájem o ně. Jsou to ženy citově deprivované, nevěřící, že si lásku muže zaslouží. Opakem jsou ženy, které vyrostly v modelu nedostižně skvělého otce. Ty marně hledají stejně nedostižného a úžasného partnera, protože žádný se nemůže až adorovanému otci vyrovnat. Muž, který žije s takovou ženou, je ve stínu jejího otce a nemůže být v roli čísla 2 spokojený.

Čtěte také

Jaký je váš sen? Zahrádka nebo spíše cestování?

Čtěte také

Opravdu šťastné páry mají společné sny. Otestujte se a zjistěte, kam směřuje