Copak posezení nad kávou s kamarádkami, to je samozřejmě něco jiného. Ráda si popovídám. Ale nutit se do debaty s někým, kdo mi není sympatický, protože mi to nadřízení nařídí? To mi připadalo úchylné. Tehdy se to tak ale dělalo, v jednom kuse nějaké večírky a soutěže. Když to šlo, vyhnula jsem se jim. Někdy se mi to ale nepodařilo. To jsem pak na večírku postála co nejkratší nutnou dobu někde v rohu a mazala domů. Ne, že bych neměla některé lidi z podniku ráda, ale organizovaná zábava není nic pro mě. A to nejhorší mě teprve čekalo.
„Naši vážení kolegové, rádi bychom ještě víc prohloubili naši spolupráci, a proto jsme pro vás vymysleli speciální překvapení. Rozdělili jsme všechny zaměstnance na dvě skupiny a losováním k sobě přiřadili ty, kdo spolu půjdou na večeři, kterou zaplatíme.“ To byla zpráva, na kterou jsem v poště nevěřícně zírala. Jako že se budu muset celý večer dívat na někoho, kdo se mnou nechce být o nic víc než já s ním? Ve zprávě se pak ještě psalo, že se při losování bral ohled na to, aby se nesetkali lidé ze stejných oddělení, kteří se už znají. No to je super. Takže si ani nebudeme mít o čem povídat. Byla jsem naštvaná, protože o tom, co dělám večer, jsem si ráda rozhodovala sama. Podle mě byla pracovní doba do pěti, nanejvýš do šesti, nehodlala jsem nikde trávit večer, už proto, že bych o něj okrádala svého syna. Už mu bylo dvanáct, mohl být večer sám, ale měl jenom mě, jeho otec o něj nestál, a tak jsem mu chtěla věnovat každou chvilku.
Takže teď jsme tu měli tuhle „báječnou“ společenskou poznávací hru pro zaměstnance a kupodivu se na ni spousta lidí těšila. „Co blbneš, víš, kolik je tady svobodných chlapů?“ ptala se mě kolegyně Marta, když jsem protahovala obličej. „Třeba narazíš na někoho, s kým odejdete rovnou do zapadajícího slunce,“ smála se a myslela to vlastně vážně, protože mě měla ráda. Já se ale bála okamžiku, kdy se dozvíme, s kým se budeme při večeři trýznit. Modlila jsem se, aby to byla nějaká žena, to by bylo míň trapné. „No tak se aspoň dobře najíš,“ povzbuzovala mě Marta, ale když jsem se dozvěděla, s kým mám jít, bylo mi jasné, že se ani nenajím. Los mi podle zveřejněného seznamu přiřadil rovnou majitele firmy. „Ty si děláš srandu!“ smála se mi Marta, když jsem zbledla a prohlásila, že nikam nejdu. „Prý je docela fajn, já ho v životě neviděla, ten snad ani nebydlí v Česku. A prý se nedávno rozvedl,“ hlásila mi drby a mně bylo jasné, že si musím hledat jinou práci. Pokud na tu večeři nepůjdu, vyhodí mě rovnou, a pokud půjdu, bude to tak trapné, že mě nechá vyhodit hned druhý den.
V mailu se mi pak od něj objevily čtyři návrhy termínů té večeře a čtyři jména restaurací, kam můžeme jít. Ani v jedné jsem nikdy nebyla, ale bylo mi jasné, že nevyklouznu. Tak jsem si nechala poradit, která z nich je nejnormálnější, abych se neztrapnila ještě nevhodným oblečením nebo tím, že bych nějaké exotické jídlo ani neuměla přečíst a pak jíst. Ne, že by to na výsledku něco zásadního změnilo, ale nerada jsem ještě za větší trubku, než je nutné. A termín jsem vybrala ten poslední, až za měsíc, abych aspoň tenhle měsíc měla práci jistou, než mě vyhodí.
Pak už se nedalo vycouvat. Většina kolegů měla tu hloupou akci už za sebou a vlastně si to docela pochvalovali. Marta měla štěstí, strávila večer s kolegyní z „lidských zdrojů“, a tak se dozvěděla spoustu detailů o firmě, které její zvědavá dušička chtěla vědět. „A představ si, šéf je opravdu rozvedený, a navíc nikoho nemá a je jenom o sedm let starší než ty! A je prý slušný a povídavý, tak se aspoň postará o zábavu on,“ uklidňovala mě. Pak ten den nastal. Normální úterý, večer jsem se převlékla do slavnostnějšího, lehce se namalovala a vyčesala si vlasy. Třeba mě nevyhodí, když nebudu moc mluvit, řekla jsem si a vydala se na místo. Už tam byl, vstal, přivítal mě a přisunul mi židli, když jsem si sedala. No páni, v těch školách, co má, je učí navíc slušné vychování, řekla jsem si v duchu a potěšilo mě. To by udělal málokterý z kolegů. A byl navíc sympatický, i když mi bylo jasné, že i to se v těch školách učí. „Chovejte se tak, aby lidem bylo příjemné s vámi být.“ – to je určitě hlavní pravidlo, kromě „Vyhoďte každého, kdo nesplňuje nejpřísnější požadavky.“ Ale překvapilo mě, že mi potom připadal stejně zakřiknutý jako já. Tedy aspoň skoro stejně nemluvný. Nedá se říct, že by konverzace plynula úplně bez zádrhelů. On vždycky začal nějakou větou o počasí nebo restauraci a já nějak navázala, ale pak vznikla pauza. Nedá se přitom říct, že by to bylo nějak zvlášť nepříjemné, neměla jsem pocit, že se musí něco povídat za každou cenu. Hezky se usmíval a já se postupně uklidňovala. Zdálo se, že on taky, a když jsme překonali studený a teplý předkrm, docela jsme se spolu na hlavní chod těšili. Ukázalo se dokonce, že jsme oba vegetariáni, a tak jsme najednou měli o čem mluvit. Vlastně jsem se začala cítit čím dál tím líp a měla jsem pocit, že to už nějak ke konci dovedeme. Po dezertu mi objednal taxík a poděkoval za čas, který jsme spolu strávili, a já zjistila, že je mi docela líto, že to byla jen firemní společenská povinnost, že už se neuvidíme. Ale pracovní místo jsem si nejspíš zachovala, takže je všechno v pohodě.
Související články
Jaké bylo moje překvapení, když mi příští týden dorazila na stůl bonboniéra s obálkou a pozváním: „Byl bych rád, kdybychom se ještě viděli. Rád bych vám něco vysvětlil.“ Místo podpisu jen iniciály. Tentokrát to nebyla restaurace, jen kavárna, a tam seděl, celý nesvůj, muž, se kterým jsem strávila večer. Jen jsme se usadili, spustil: „Děkuju, že jste přišla. Musím to říct hned, jinak to neřeknu. Já nejsem David. Jsme spolužáci, tak jsem ho poprosil, aby se se mnou vyměnil, když vás dva dali k sobě. Takže mi to, prosím vás, promiňte.“ Trvalo mi skoro přes celé cappuccino, než jsem to vstřebala. Tak já se bála zbytečně! Ale odpustila jsem mu, když přiznal, že se prostě se mnou chtěl setkat a bál se, že bych jinak nepřišla. Byl to kolega, kterého jsem prý už rok přehlížela jak rodné lány. No asi ano, když jsem ho nepoznala, i když pracoval ve stejné budově. A risk se mu vyplatil, dneska už spolu žijeme a asi se budeme brát.
ZDROJ: časopis Vlasta
