Máte za sebou náročnou divadelní sezonu…

… a to jsem nakonec nehrála tolik, jako jsem hrát měla, a i tak to byl fičák! Začalo to Čechovovým Rackem, kterého jsme nazkoušeli během pandemie a hráli jsme ho mnohokrát pro prázdné hlediště. A až v září se hrál poprvé pro publikum.

Je to výhoda?

V něčem ano. Představení už bylo vyhrané, v luxusním stavu. Na druhou stranu hrát bez lidí, to není žádný adrenalin.

V Rackovi hrajete Arkadinu, to je jednak velká role, ale hlavně je to, s prominutím, role pro starší ženu, než jste vy.

Našla jsem pro ni pochopení, ale strašně nerada bych dopadla jako ona. Arkadina miluje především svůj sebeobraz v divadle, které je pro ni vším, a její syn jí vlastně překáží. Utíká před banalitou mateřské lásky, není schopná objevit sílu toho vztahu. Nehne se ani o píď – její syn se nakonec zabije, protože není schopný se matce přiblížit. Ona je stárnoucí hvězda první velikosti, on si připadá nedoceněný.

Ptala jsem se na ten věk.

To jsme samozřejmě řešili, jestli nejsem na tu postavu moc mladá! Jenomže já jsem nikdy neměla na divadle fázi takové té mladické roztomilosti, nikdy jsem nebyla kráska na první dobrou. Na druhou stranu ale bylo jasné, že budu dost dlouho použitelná na „středňačky“. Už v roce 2008 jsem hrála Medeu v divadle v Uherském Hradišti, to jsem byla čerstvě po škole a Medea je matka, zralá žena, ne žádná mladice. Naopak v září mě čeká televizní film, kde je napsané, že mojí roli je padesát – a bude mi čtyřicet. Zachovalé -cátnice zkrátka už skoro dvě desítky let hraju a snad ještě nějakou dobu budu.

Čtěte také

Tunisko

Čtěte také

Tunisko: Čisté pláže a tyrkysové moře aneb bezpečná exotika za humny

Jak se v tom cítíte?

Říkala jsem, že je mi čtyřicet. Když odečtete dvacet let, vrátíte se do věku, kdy jste úplné tele. Když těch dvacet naopak přidáte, jste na šedesátce – a to začínáte končit. Jsem šťastná, že jsem se dočkala čtyřicítky v poměrně zachovalém stavu. Že hraju to, co hraju. A že můžu přemýšlet i o tom, kam napnout sílu dál. Čas se krátí. Žiju teď a tady, ale právě s tím vědomím začátku konce jsem se rozhodla odejít z divadla na volnou nohu.

Nebojíte se?

Ne. Nechávám si navíc v brněnském Národním divadle tři letošní role. Kromě Arkadiny ještě Olivii z Večera tříkrálového. Ta se během prvního dějství beznadějně zamiluje do převlečené Violy a pak už do konce představení jenom touží být milovaná. Je prostě intoxikovaná láskou a je jí celkem jedno, že ji Viola nemůže milovat, a užívá si tu zamilovanost. Po Arkadině to bylo takové hezké, zahrát si Olivii.

A ta třetí role?

Tuhle pro mě skutečně vrcholnou poslední sezonu v Národním divadle Brno jsem zakončila Almou v divadelní hře Lenky Lagronové Chytání Vídně. Tuhle roli vnímám jako dárek. Hra vznikla přímo pro náš soubor, uvedli jsme ji ve světové premiéře a reflektuje mimo jiné padesátá léta a Brno. Zkoušet tuhle hru pro mě bylo někdy až terapeutické.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Osamělost a vyhoření. Mileniálové jsou generací s nejhoršími depresemi

V čem?

Vyšla jsem z Brna, vrátila jsem se do něj, takže jednak jsem si díky té hře v sobě srovnala vztah k městu, které je moje, ale opouštím ho. Další, co rezonovalo, je vztah dcery a otce, který v dětství nějakým způsobem chyběl. Fyzicky nebo mentálně. Tady je otec postava, která je přítomná a zároveň není, komunisté ho poslali do Jáchymova. Má historii, která zásadně ovlivnila život jeho dcery, ale ta ji postupně odhaluje až roky po jeho smrti. Děti pamětníků nám potvrdily, že se o tom, jak otcové mizeli na nucené práce do jáchymovských dolů, doma nikdy nemluvilo, protože dospělí nechtěli, aby tím děti trpěly, chtěli je ochránit. Dědičné trauma se dlouhé roky neřešilo. Děti se rodily dál, do nových vztahů, ale generační traumata svých otců nebo dědů si nesou dál, protože v rodinách se o historii mlčí. Ale jen zvědomění traumatu může pomoci se s ním vyrovnat. „Moje“ Alma je malířka a miluje Antarktidu. Předobrazem pro ni byla malířka Zaria Forman, která skutečně žije a kreslí ledovce v monumentální velikosti. Ledovec jako masa milion let starého ledu je symbolická: jednak v rovině klimatické změny, se kterou se musíme vyrovnávat, ale jednak ve vztahové rovině. Co je v tom ledu zamrzlé? Co se obnaží? Co z něho na nás vybafne? Je to obraz lidského nevědomí, vzpomínek. Je bezpečnější nechat to všechno zamrzlé. Ale když ten led roztaje, najdeme možná sílu něco změnit.

Cítíte strach o stav planety?

Ano, velmi silně. Ustát to, to chce spoustu odvahy. Když nad tím mávnete rukou a zavřete před klimatickou změnou oči, bude vám líp, ale budete žít s vědomím, že to jednou budou muset řešit vaše děti. Nebo můžete každý svůj krok poměřovat klimatickou změnou, řešit ji třeba v každém nákupu. To je druhý extrém – a došla jsem k tomu, že by mě to zničilo, že bych třeba opravdu nebyla schopná koupit například banány pro dceru. V určitou chvíli jsem si řekla, že jsou některé věci, které v ten moment neovlivním, a pouštím to. Nemám na to kapacitu. Jsem unavená, dítě má hlad a já prostě nemůžu každý den vařit pohanku. Nevyčítám si to. Ale k tomu neobviňování se vedla dlouhá cesta.

Čtěte také

Ocet pomáhá nejen s trávením

Čtěte také

Ocet na obličej, tělo, vlasy, píchnutí od hmyzu, ale i jako aperitiv

O vás se říká, že jste velkomoravská herečka. Proč?

Protože jsem vystudovala v Brně, ale nenastoupila jsem do stálého angažmá, i když nějaké nabídky tehdy před skoro dvaceti lety byly.

Proč jste nekývla?

Z totální mladické nerozvážnosti. Mám dobrodružnou povahu, mám ráda výzvy a překážky a nastoupit do trvalého angažmá mi přišlo příliš snadné, umetené. Měla jsem pocit, že co je snadné a pohodlné, není dobré. Dneska už si to nemyslím. V pětadvaceti jsem to nevěděla, chtěla jsem změnit svět a dělat angažované politické divadlo. Takže jsem šla na volnou nohu, což je čerstvě po škole docela těžké. Živila jsem se kromě divadla ještě psaním a moderováním. A hodně jsem hostovala. V HaDivadle, v Divadle Letí, v Huse na provázku, v Polárce, v Divadle Feste, v divadle v Uherském Hradišti. Z Brna jsem nakonec po dvou letech odešla na pět sezon do angažmá do Olomouce, pak na dva roky do Ostravy, hostovala jsem i v Opavě. To je právě ten velkomoravský oblouk. A teď se vracíme do Prahy.

A do Prahy jdete s někým nebo za někým?

Řeknu jen, že mám v Praze láskyplné zázemí, stačí to tak?

Jistě! Ale zajímá mě, jak vycházíte s otcem svého dítěte, režisérem Štěpánem Páclem, který vás zároveň režíruje v divadle.

Jsme schopní spolu mluvit i pracovat a já jsem za to vděčná. Racka i Večer tříkrálový Štěpán režíroval a to, jak ta představení dopadla, mluví samo za sebe – neflákali jsme to. I když náročné to občas bylo, to zas ne že ne.

Divadlo kloubíte s natáčením seriálu Šéfka a s moderováním Dobrého rána. Jak to zvládáte?

V Praze jsem natáčela Šéfku už od zimy, to jsem žila hlavně ve vlaku mezi Prahou a Brnem. Někdy se to sešlo tak, že jsem vstala v půl čtvrté, od šesti do devíti jsem moderovala živý přenos Dobrého rána, v deset už jsem byla na zkoušce v divadle, večer jsem ještě občas měla představení a další den třeba jela na natáčení do Prahy. Ve dvaceti by to člověk zvládal asi líp, ale je mi těch zmiňovaných čtyřicet. Už nejsem gumová a natahovací. Tělo pak nefunguje, mentálně to zvládám, ale s dítětem a čtyřicetiletým tělem prostě potřebujete občas i spát. Vědomě už se musím krotit, ordinuju si odpočinek. Miluju kvas, rychlost, živost, neumím být dlouho na jednom místě, ale už jsem vděčná i za to, že můžu být chvíli doma. To jsem ale zjistila až v covidu, kdy jsem měla volné večery, protože se jen zkoušelo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Němec: Mám radost z každého diváka

Vaše dcera s vámi občas tráví čas na zkouškách, hlavně když během pandemie nefungovaly školky…

Emily je divadelní dítě. Viděla třeba celou Lucernu. I Večer tříkrálový viděla, protože v něm mám dlouhé světlé vlasy a ji fascinuje moje proměna na jevišti. Ve školce se jí ale teď ptali, čím bude, a ona řekla, že chce být kadeřnicí. Takže naděje, že divadlu unikne, tu je.

Na to, jak jste dobrá v divadle a jak to umíte s kamerou díky televizi, jste hrála v poměrně málo seriálech. Česká produkce vás příliš neangažuje, na rozdíl od zahraničních. Jak si to vysvětlujete?

Seriálové role začaly přicházet až ve chvíli, kdy mi na tom, jestli chodí, přestalo záležet. Přestala jsem to řešit a odvozovat svoji hodnotu od množství práce, kterou vykonám. První byli Zrádci, volná tvorba s Viktorem Taušem. To mě moc bavilo. Pak přišlo Shadowplay, německo-americko-kanadská koprodukce, hvězdně obsazený seriál pro Netflix. Zažila jsem díky tomu seriálu „hollywoodské“ natáčení se vším všudy.

Jak to vypadalo?

Karavan, mísa s ovocem, servis, v praxi vidíte to, že víc peněz znamená lepší výsledek. Točila jsem obrovskou akční scénu se spoustou výbuchů a kaskadérů a měli jsme na to celý den ve fantasticky postavené replice poválečného Berlína. Bylo to úžasné, zahrát si s Ninou Hoss, hrdinkou filmu Bílá masajka, hvězdou první velikosti. Během takové práce zjistíte, že lidé, kteří něco umějí, jsou skromní a totálně koncentrovaní.

Čtěte také

Koupel je na zánět močového měchýře skvělá

Čtěte také

Trpíte na zánět močového měchýře? Pomůže čaj, koupel a tyhle bylinky

Musíte být pro takovou práci jazykově vybavená.

Umím anglicky a německy. Studovala jsem ve Skotsku, v Edinburghu. Došlo mi tam mimo jiné, jak skvělé u nás máme školy. Vyprávěla jsem jim, že mívám v Brně na JAMU individuální hodiny. To tady neznali, v Británii je třeba třicet lidí na pedagoga a musíte se prosadit. Už na škole si musíte najít agenta a platíte za něj, i když vám ještě žádnou práci nenašel, ten systém je o dost drsnější. Taky mám moc ráda němčinu, na divadle je fantastická. Ale miluju angličtinu, když hraji v angličtině, přemýšlím v ní a zdají se mi v tom jazyce sny. Chodila jsem i na hodiny různých akcentů. Ale platí, že si musíte věřit v cizím jazyce, abyste vůbec mohla uvažovat o tom, že vezmete cizojazyčnou produkci. Na place se prostě mluví anglicky a hotovo. Nebo německy. V němčině jsem hrála v seriálu Decision game roli policejní šéfové. Mého podřízeného se osobně dotýkal jeden případ, jeho dítě drželi jako rukojmí a on to musel hrát na obě strany. Já jako jeho jinak velmi prozíravá šéfová jsem nic nepoznala, i když to bylo o fous. To mě moc bavilo.

A co Šéfka na Nově?

Šéfka má natočenou první sérii a vrací se na obrazovky. Hrát patoložku v kriminálce byla práce snů. Procházíte celým seriálem, ale natáčení vás úplně „neschlamstne“ jako hlavní postavy, které točí každý den. V Německu má Šéfka asi jedenáct sérií. Patoložka Hana Skoumalová je podle mě skvělá ženská, která má mně sympatický humor a nadhled a moc ráda bych se s ní i s ostatními ještě potkala.

Roky moderujete Dobré ráno. Jaké to je, být v šest ráno živá a vzhůru?

Naštěstí máme v televizi skvělé maskérky, které dají do kupy každého!

Bojíte se, že zaspíte?

To se vám nestane, adrenalin dělá svoje! Ale musíte být disciplinovaná. Žádné pivo po představení a rovnou do postele. Když se pak v televizi spustí znělka, má to zázračnou moc. Zapomenete na únavu, na bolest, na cokoli, jen jedete na kameru. Jsem navíc naučená z jeviště se koncentrovat. Skvělé je to v tom, jak je to pestrá práce. Navíc máme perfektní dramaturgy, kteří nám dělají přípravy na rozhovory, ale je to na mě a na Alešovi, na co se ve finále zeptáme a na co ne. Pořád je to pro mě nepochopitelné, jak to funguje – ještě vteřinu před tím, než se rozjedou kamery, někdo někam běží, přemalovává vám pusu, upravuje šaty, přepíná mikrofony. A pak střih – a jede to.

Čtěte také

Každé džíny sedí jinak

Čtěte také

Není špatného zadku, ale jen špatně padnoucích kalhot! A taky trochu cvičte

Co se stane v půl deváté ráno?

Vypadá to, že je konec, ale není. Začíná příprava na zítřejší vysílání, která pak průběžně trvá celý zbytek dne. Ale jakmile to jde – odpadnu! Záleží, jaké další povinnosti ten den mám. Někdy odpadnu na pět minut a utíkám do divadla. Ale vždycky se jdu odlíčit, protože v civilu chodím nenamalovaná. A když nemám zkoušku, dovolím si nejdřív normální věci dělat pomalu, protože od šesti do půl deváté musím být rychlá a pohotová. Pomalu si dojdu na tramvaj a pomalu si vyberu jídlo, které pomalu uvařím k obědu a na nic jiného v tu chvíli nemyslím.

Taky už nám není těch dvacet!

Naštěstí!

Nechtěla byste to zpátky?

Ani za nic! Čas je jediná spravedlnost, která na světě panuje. Mám svoje zkušenosti. Jsem za ně vděčná. Všechno někam vede a posouvá člověka dopředu. Byly doby, kdy jsem v práci rozpouštěla traumata nebo obavy, ale nechápala jsem doopravdy svoje postavy. Dnes když je postava dobře napsaná, jí rozumím. Chodím na terapii, dloubám se v sobě, krajina uvnitř mě fascinuje. Kdo chodí na terapii, není nutně blázen, pro mě je to důležitá forma sebepéče. A vnitřní svoboda, která je odměnou za to bolestné, co si v terapii řešíte, je k nezaplacení.

TEREZA RICHTROVÁ (1982)

  • Vystudovala brněnskou JAMU. Během studia absolvovala stáž na edinburské Queen Margareth University College a byla stipendistkou prestižní divadelní přehlídky Theatertreffen v Berlíně. 
  • Hrála v divadlech v Brně, Uherském Hradišti, Olomouci, Opavě, Ostravě a v Praze. Za roli Médey ve stejnojmenné inscenaci Slováckého divadla získala v roce 2008 cenu Českého divadla za nejlepší ženský herecký výkon. Za roli Anny v Langerově Periferii v Olomouci získala širší nominaci na Cenu Thálie. 
  • Věnuje se práci pro rozhlas. Moderuje pořad Dobré ráno České televize.
  • Natáčí pro televizi i film. Zahrála si například v diskutované kriminální sérii Zrádci Viktora Tauše.
  • Spolupracuje se zahraničními produkcemi, v seriálu Shadowplay hrála po boku hvězd jako Nina Hoss, Sebastian Koch nebo Taylor Kitsch. 
  • V produkci televize Nova hraje v seriálu Šéfka.

 ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Když je vedro k padnutí, pomůže vám správný materiál u oblečení

Čtěte také

To je ale vedro! Oblečení ovlivňuje pocení. Máte šaty ze správného materiálu?