Jak jste se sžil s postavou zpěváka ve středních letech, který má tvůrčí i životní trable?
Skvěle! I proto, že se s postavou Pavla Krajíčka dost ztotožňuji. Na některé věci jsem přišel dřív než on, na některé díky němu. Užívám si paralely s vlastním životem. Nejvíc mě ale baví lidé, s nimiž to dělám.
Jak jste se dostal k muzikálu?
Byl jsem osloven. S Honzou se znám od natáčení Tří bratrů. Potkali jsme se v době mého největšího hippíkovství a myslím, že ho to trochu fascinovalo, protože Honza je v dobrém slova smyslu mým protipólem, je racionální a pragmatický, což zase fascinovalo mě. A jednoho dne mi zavolal a říkal, že psal film, ale najednou zjistil, že píše divadelní hru a vychází mu z toho muzikál a ptal se, jestli bych neudělal hudbu. Ani vteřinu jsem neváhal a jsem šťastný, že jsem do toho šel, protože celý proces byl velmi přínosný.
V čem?
Jednak lidsky – potkal jsem skvělé lidi – a pak v disciplíně, kterou mě Honza naučil. Vždy jsem skládal, když to zkrátka přišlo, teď to bylo jiné. Honza mi to ale ulehčil, vytvořil mi takové tvůrčí akvárko – řekl, o čem písničky chce mít.
Bylo pro vás snadné, vejít se do „akvárka“?
Dal mi volnou ruku, ale upřímně, moc mi to nešlo. Později mi ke každé písni napsal několik odstavců – pevný rámec, což mě paradoxně osvobodilo. Byl to ale také kontakt s muzikantským egem. Když jsem odevzdal první věc a myslel si, že je nejlepší na světě, tak mi Honza poslal čtyři A4 poznámek a otázek typu – co je to za slovo a proč tam je. A já říkal pché, to je básnický obrat přece. Žena se naší výměně smála, že prý jsme jak Bouvard a Pécuchet, ale nakonec jsem si tuto formu spolupráce oblíbil a teď dělám písničky pro audioknihu pohádek své ženy.
Jak jste se cítil v činoherní části hry?
Zjistil jsem, že to miluju. Dlouho jsem divadlo nehrál. Po škole jsem hrál v Ypsilonce, pak jako host v ABC a najednou tohle.
Navíc u Svěráka.
Navíc u Svěráka. Ten nám ale dal velkou volnost, nebyl typ režiséra, který říká, co přesně máte dělat. Nechal nás být a pak to jen ořezával. Našel jsem hereckou jistotu a cítím, že přichází moje nová éra, chci hrát. I proto, že jsem zjistil, že – snad to nebude znít, že se moc pýřím – ale že mi to jde, čemuž jsem nevěřil. Také v tom je pro mě Branický zázrak opravdu zázrak, protože já se nikdy neuměl moc pochválit. Napsal jsem písničku a hotovo, jedeme dál. Tady byl kolektiv, který mě povzbuzoval a chválil a asi jsem si díky tomu dořešil něco z dětství a uvědomil si, že nejsem tak marnej, že jsem docela šikovnej kluk.
Co jste řešil?
Nikdy jsem si nijak zvlášť nevěřil. Měl jsem pocit, tím jak jsem brzy přišel o tátu, že bez něj v životě pořád klopýtám. Často jsem cítil, že mě kvůli tomu, co se doma stalo, že mi umřela ségra a táta, pořád nějak zohledňují a měl jsem tendenci dokazovat okolí, že na mě nemusejí brát ohled, že sám o sobě taky za něco stojím. A vlastně až Branický zázrak mi dopřál vidět, že to tak je.
Opravdu? Vždyť odmala sbíráte ceny, ve sportu, v hudbě, skoro kdekoli...
Asi jsem to nepotřeboval dokazovat okolí, ale sám sobě a pan šaman Svěrák poskládal tým lidí, díky nimž jsem tomu uvěřil. Kolektiv lidí, kteří vám řeknou do očí, že jsou šťastní, že to s vámi mohou zpívat. Jsem za to vděčný.
Jaké jste byl dítě?
Šťastné! Přes všechny trable, které se nám staly. I proto, že můj táta mi stačil předat všechno, co táta předat má. On se mi intenzivně věnoval, byl takové velké dítě, které mi všichni kamarádi záviděli, protože byl pořád s námi a vymýšlel kraviny. Byl nejzlobivější dítě kolektivu.
Čím se živil?
Nejdřív dělal v železárnách, potom začal podnikat, dělal cesty. Byl pánem svého času, hodně jsme cestovali s naší stodvacítkou po Evropě a bylo to hezký.
Muselo to být hodně těžké pro vaši maminku.
To ano. Moje máma je fantastický člověk, který tohle zvládl. Je statečná, hrdá a na to, jak působí fyzicky křehce, je neskutečně silná. Když táta zemřel, měla dvě práce, někdy tři, protože já se rozhodl, že budu sportovat. Několikrát jsem moderoval Maminku roku a vždy jsem si u těch smutných osudů a silných příběhů maminek říkal, že moje máma by to s přehledem vyhrála. Dokázala překonat smrt dcery a dva roky na to nečekanou ztrátu manžela.
Co pomáhalo vám? Sport?
Určitě. Sport mi pomáhal, protože mi trenéři suplovali roli otce a já se k nim hodně upínal. Díky tomu jsem poměrně brzy nosil domů medaile. Chtěl jsem ukázat, že za něco stojím i sám, a odvděčit se mámě, protože jsem viděl, jak je pyšná, když o mě psali v regionálním tisku. Odmala jsem byl zvyklý na roli celebrity, protože u nás v Třinci byly dvoje noviny Hutník a Horizont a každou chvíli se tam o mě psalo. Tu, že jsem vyhrál pohár desetiletých, tam, že jsem úspěšně recitoval.
To vás museli mít spolužáci hodně rádi…
Ale docela jo. Nikdy jsem nebyl samožer. Nechci žádné medaile. V patnácti letech jsem pochopil, že to není důležité. Zásadní je žít a pracovat s myslí tak, abych byl dobrý člověk, abych byl prospěšný společnosti. To jsem v sobě měl odjakživa, ale až ve třiceti jsem to pochopil a začal to více budovat jako svou skutečnou přednost.
Přesto, když jste vyhrával medaile, tak jste musel vědět, že nejste zohledňován, že jste si je vybojoval sám.
To jo, ale já ty medaile asi nikdy nebral jako něco, co by mělo takovou cenu. Samozřejmě jsem ve sportu chtěl jít výš, když jsem vyhrál oblastní přebor, chtěl jsem vyhrát krajský. Neusínal jsem na vavřínech, naopak. Co jsem si ale opravdu užíval, to byly rozhovory, mě bavila sláva. To mám dodnes. Když mě někdo v restauraci zvedne od jídla, protože chce fotku, mohla byste říct, to je hrozný, co, ale ono není. Já to miluju! Vím, že tím někomu udělám radost třeba na celý den, protože pak jde domů, a ještě to někomu ukáže. Těší mě, že mohu někoho potěšit třeba v nemocnici. To je pozice, které si vážím, a nikoli proto, že bych z ní měl benefity. Nemám. Zvlášť s internetem je často spíš nepříjemné být známý. Leckdo si na vás může vybíjet svou frustraci, občas dostávám návody, jak by se mě někdo chtěl zbavit. Beru to ale tak, že právě díky tomu, že jsem známější a svítí na mě ten reflektor, že ho mohu vzít a nasvěcovat témata, která mě zajímají.
Kdyby vám někdo před patnácti lety řekl, že v tuto dobu budete bydlet v domě, za Prahou, u lesa, budete ženatý, s třemi dětmi, budete mít slepice a psa, co byste na to řekl.
Máme dva psy! Nevím, asi bych se smál, dopil to víno před sebou a objednal si další. Asi bych ale nikomu neřekl, že se zbláznil, protože rodinu jsem chtěl, dům jsem chtěl, už jsem byl v Praze, tak jsem věděl, že tady někde zůstanu. Takže bych připíjel na budoucnost, která by se mi líbila.
Byl jste nadějný sportovec, mluvilo se o olympiádě, a najednou jste sport opustil a dal se k divadlu. To muselo být pro mnohé nepochopitelné.
Asi ano, ale před pár dny jsem zažil krásný moment. Na jednom z posledních představení byl můj reprezentační trenér z Dukly Praha Jiří Adam, kterému jsem v sedmnácti řekl, že končím s pětibojem. Bylo mu to líto, měl jsem poměrně našlápnuto. Po představení jsem mu volal a ptal se, jak se mu to líbilo, a on mi řekl – konečně jsem rád, že jsi skončil. To mě potěšilo. Pamatuji si ten moment, kdy jsem ucítil, že by bylo nefér vůči lidem z Dukly, trenérům a sparing partnerům, v tom setrvávat, protože už jsem tam hlavou nebyl.
Co se stalo?
Poznal jsem lidi od divadla. Totiž já si předtím zlomil ruku na koni, měl jsem sádru na tři měsíce, a tak jsem začal chodit víc ven, na pivo. Nezpíjel jsem se do němoty, ale začal jsem se bavit s lidmi, kteří řešili úplně jiné věci, než jsem byl zvyklý. Zvlášť divadelníci. Moje první angažmá bylo v divadle Bez zábran, divadle gayů, leseb a transvestitů. Máma měla radost, když jsem při vysvětlování, proč končím, uvedl i tohle divadlo...
Co říkala?
Ona nikdy neměla nějaké předsudky, jen se bála, abych nepropadl nějakým svodům, alkoholu nebo drogám. Ona mi už v těch patnácti, kdy jsem dostal nabídku z Dukly, dala tu nejlepší investici, kterou rodič může do dítěte vložit – a to je důvěra. Věřila mi a pustila mě.
Připomínají vám vaše děti vás jako malého?
Ano a docela mě to dojímá. A poslední, co bych chtěl, je, aby naplňovaly nějaká moje očekávání, kým by měly být, protože ony jsou jako všechny děti, mají plný potenciál šťastné bytosti a jediné, co jim může stát v cestě, jsou ambice jejich rodičů nebo okolí, z nichž se postupně stanou jejich vlastní ambice.
Neprocházel jste vy sám něčím podobným?
Právě, a také to byla jedna z věcí, která mě donutila ukončit sportovní kariéru. Všichni počítali s tím, že budu mistr světa, pak pojedu na olympiádu a pak, až budu starý, tak budu trénovat, a já si řekl ne, a zvolil jsem tu nejvíce vzdálenou cestu a místo na Fakultu tělesné výchovy a sportu jsem šel na DAMU. Už jsem nechtěl dělat, co se ode mě očekává. Jsem šťastný, že jsem tehdy tu odvahu našel, a svým dětem bych přál, aby ji nikdy neztratily.
Maminka je na vás asi pyšná, viďte?
Je, teď byla na premiéře a znovu mi to řekla. Neměla moc slov, byla uplakaná, líbilo se jí to. Pravidelně se navštěvujeme, každé dva tři měsíce. Poté, co jsme dostavěli dům, tak jezdila spíš k nám, máme takový domek na zahradě, kde měla své pohodlíčko. Teď tedy ne, protože tam máme kamarády z Ukrajiny, ale ti se budou začátkem července stěhovat.
Jaké to bylo mít doma ukrajinskou rodinu? Přijeli k vám na začátku války?
Jojo, hned v prvních dnech. Měli jsme velké štěstí. Žádný národ není ideální, nikde nejsou ideální lidé. Mám pár vlastních zkušeností s některými, které jsem převezl od hranic ke strýci. My jsme ale měli velké štěstí, našli jsme si přátele na celý život a asi mluvím za nás za všechny. Přijelo k nám takové zrcadélko, pár podobného věku se třemi dětmi. Vova byl osvětlovač u filmu, pak s Julií začal podnikat, byli malí developeři a s jejich největším projektem přišla válka. Jsou z předměstí Kyjeva, velmi poevropštělí, oba měli už za dva týdny práci.
Chtějí se vrátit domů?
Chtěli by, ale v tuto chvíli ne. Okolí Kyjeva je podminované, nevědí, kdy, jak a jestli to vůbec půjde.
To je trochu smutný závěr našeho povídání.
To jo, ale počkejte, vy tam musíte napsat, že o Vlastě zpívám hned v první písničce našeho muzikálu, jak Pavlovi Krajíčkovi vykradou garáž.
Opravdu?
Jojo... počkejte, jak to je: Natáhnu dráty s napětím, policie bezradná, ztracená ve vyhláškách, kolo, sekačka, kufr s nářadím, dvě baterky a výtisky Vlasty, když ne vy, tak sám si s tím poradím, nastražím pasti.
Hezký! Jak jste přišel na Vlastu?
My jsme měli doma Vlastu vždycky. Vyrůstal jsem s mámou a babičkou v ženské domácnosti, takže u nás byla Vlasta a Burda. To byly dvě věci, které jsem jako kluk četl.
Ani mě to nepřekvapuje, působíte, že znáte dobře ženský svět.
Určitě mě ovlivnilo, že jsem vyrůstal mezi ženami. Zaplaťpánbůh za ten sport, který ve mně probudil i tu druhou stránku. Pravda je, že na chlapa jsem možná až moc citlivý, děti se občas stydí. Myslím ale, že to je pro chlapy téma – přijmout svou citlivou stránku. Stále ještě neexistuje rovnost mezi mužem a ženou. Jsou sice nějaké kvóty, příkazy, ale to je k ničemu, dokud to není přirozené. Ve chvíli, kdy muži nedají ženě příležitost se realizovat stejně jako oni, rovnováha nenastane. Pochopil jsem – poté, co jsme s ženou přestáli mé pochybení, a když jsem zažil porod svých dětí – že my nejsme silnějším pohlavím, jak se říká. Ani fyzicky, ani mentálně. Můžeme být maximálně na stejné úrovni, i když neumím si představit chlapa, který by zvládl porod.
Pro ženu s dětmi, je ale docela těžké se realizovat.
Já to vím, proto jsem několikrát své ženě řekl, že když bude cítit, že tu možnost nemá, že se v rámci našeho vztahu a péče o děti cítí svázaná, ať řekne, jsem kdykoli připravený jít domů k dětem. Máme to tak od začátku. Už když jsme měli malou Josefínu, neexistovalo, že bych přijel z práce, lehl si na gauč. Mateřská není žádná dovolená, být doma s dětmi je náročnější než zahrát koncert pro 3000 lidí. Rovnost začíná tím, že přijmete napůl domácí povinnosti, nejen péči o děti, ale i o domácnost. Mně není blbý uklízet, baví mě to. Obecně jde o rovnováhu v partnerství.
Jak to myslíte?
Partnerství nemůže fungovat, když jeden dává moc a druhý málo, když se jeden cítí vysátý a druhý na koni. Jen když máte v pořádku vztahy, tak můžete být šťastná nehledě na to, kolik máte peněz nebo dětí.
Proto jste přiznal nevěru, to je to pochybení, o němž jste mluvil?
Ano. Zaprvé chci být pravdivý. Hodně lidí mě vidělo jako dokonalého člověka, muže, tátu, jenže já vůbec nejsem dokonalý, nikdy nebudu. Psali nám, jak máme krásný vztah a proč ten můj Pepík není jako vy, a já to nesnesl, protože to nebyla pravda. My už to měli dávno vyřešené, když jsem ženě řekl, že s tím chci jít ven.
Proč, když už jste to spolu zpracovali?
Říkal jsem si, že by to mohlo pomoci lidem, kteří to řeší. Tamara mi odpustila, mohlo třeba dojít k dalším odpuštěním, protože někdy jde skutečně o selhání na základě hloupého pudu nebo alkoholu a nestojí za to, všechno skončit. Stojí za to bojovat, protože ten vedle vás může být ten pravý, ta pravá. Vztah není jen ten první půlrok, ta neustálá vůně, kdy jste jak ve snu. Vztah je práce, láska je práce. Cítil jsem to jako společenskou odpovědnost a ta hana, kterou jsem za to dostal a byla zasloužená, mě osvobodila.
Nepřehodil jste ale tu tíži přiznáním a svým osvobozením tak trochu na vaši ženu?
Jistě, a samozřejmě jsem řešil, že já udělal chybu, a teď to hodím na ni. Přemýšlel jsem, jestli to říct, ale věděl jsem, že žiju vedle člověka, kterého miluji a vedle kterého chci být po zbytek života. Ona je můj nejbližší člověk, moje děti jsou mi blízko, ale ty si najdou svoje partnery, moje máma má svého partnera, ale Tamara je můj nejbližší člověk a já s ní nemohl žít ve lži a strachu, že něco praskne. Když člověk zalže, upravuje skutečnost, vždy se pak už musí chovat trochu jinak. Já už nic netajím, takže se ničeho nebojím. Může mě ohrozit Putin, válka, obecně nemoc, ale to jsou věci, které jsou mimo mě, sám sobě už nemohu ublížit. A to je velmi osvobozující.
TOMÁŠ KLUS (36)
- Pochází z Třince.
- Od dětství se věnoval atletice, plavání a později modernímu pětiboji.
- V roce 2002 získal zlatou medaili (družstva) na dorosteneckém mistrovství Evropy.
- Vystudoval DAMU.
- Držitel řady hudebních cen.
ZDROJ: časopis Vlasta