Proč? Protože jsem to řekla!

Co to je za argument: „Protože jsem to řekla!“ Dítě by si zasloužilo rozumné vysvětlení, proč mu něco zakazujete. Nežije přece v autoritativním, nebo dokonce totalitním režimu. Taky by se vám nelíbilo, kdybyste od šéfa na otázku: „Proč?“ dostala tuto odpověď. Často ještě rodiče nebo prarodiče říkají: „Tady mám poslední slovo já!“ či „A nediskutuj se mnou!“ Zkuste se zamyslet a dát si třeba malé předsevzetí, že dítě hned neumlčíte a vysvětlíte mu důvod svého počínání. Vyplatí se vám to i do budoucna.

Přestaň řvát, nebo ti jednu vrazím, abys měl/a důvod

Nevyhrožujte dětem. Touhle větou rozhodně nedocílíte, že přestanou plakat, možná se stane úplný opak. Přijde jim to líto a začnou brečet ještě víc. Jedno by měli rodiče a babičky vědět: děti nebrečí, nefňukají nebo nenatahují proto, aby vás naštvaly. A výhrůžka: „Přestaň, nebo ti jednu vrazím, abys měl/a důvod!“ jim v tu chvíli nepomůže. Ani věta: „Brečí jen mimina!“ Místo toho radí psychologové prostou věc: Neříkat nic a třeba dítě pohladit. „Emoce nemáme schválně. Nikdo nechce být smutný či nahněvaný, nikdo se schválně nebojí. Musíme se je naučit respektovat, u sebe samých stejně jako u dětí,“ radí psycholožka Pavla Koucká.

Co by za to děti v Africe daly?

Tahle věta většinou následuje, když nutíte děti dojíst jejich porci jídla. Když jsem byla malá, slyšela jsem ze strany babiček kázání o tom, že jsme nevděční a rozmazlení, když se šťouráme v jídle, zatímco někde děti hladoví. Jenže zamysleli jste se někdy nad tím, zda je správné nutit děti do jídla? A nenaložili jste jim toho náhodou na talíř moc? „Je dojídání běžné porce a dojídání všeho za každou cenu. Vždy je lepší dítěti naservírovat pro něj optimální porci než mu naložit plný talíř a pak jej nutit vše sníst,“ říká výživová poradkyně Karolína Hlavatá a dodává: „Nikdy dítě nenuťte dojídat přes sílu, mohli byste mu vytvořit i averzi vůči danému pokrmu.“ A pokud toužíte pomáhat dětem v Africe, je spoustu možností – třeba Člověk v tísni nabízí poukazy na obživu i pitnou vodu.

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

Další oblíbená hláška zejména prarodičů nebo učitelů. Jak já ji nesnášela, a navíc mi přišla nelogická. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, vždycky mi vyšlo, že jeden je za osmnáct a druhý za dvaadvacet. A dává mi za pravdu i jazykovědec Jan Králík z Ústavu pro jazyk český. „Všetečný pohled mladé generace zde však objevil skrytou možnost dvojího chápání, a tím logického popření původního významu,“ vysvětlil pro časopis Naše řeč a dokázal to pomocí matematického vzorce: „Dvojí výklad původního rčení pomohou naznačit závorky – v prvním čtení: (druhý bez dvou) ~ za dvacet lze přepsat jako (d–2) = 20, odtud d = 22; v druhém čtení: druhý ~ (bez dvou za dvacet) lze přepsat jako d = (–2 + 20), odtud d = 18.“ Rozumíte? Zkrátka výsledek 22 je také možný. „Pokud by odpověď dvacet dva byla předmětem sázky, její autor by vyhrál i před soudem,“ tvrdí jazykovědec. Vy se však nevsázejte, ale ani děti nesrovnávejte (nebo neházejte do jednoho pytle).