Zuzana miluje svá tři vnoučata, ráda je hlídá, ale děsí ji debaty se snachami o jídle. Matka pětiletých dvojčat přísně dbá na to, aby kluci nejedli nic nezdravého, od hranolek přes lentilky až po snídaňové čokokuličky. Nutella? Zakázané slovo. Manželka druhého syna je zase v jídle hrozně benevolentní, nevadí jí, když její tříletá dcera něco odmítne, klidně jí dá něco jiného, stejně jako moc neřeší čas oběda či večeře. Ale za hlavní jídlo klidně považuje rohlík se sýrem, což je podle Zuzany špatně, myslí si, že děti mají mít teplé jídlo k obědu vždy a k večeři, když to jde.

„Ony jsou obě snachy moc fajn, ale z jejich přístupu k jídlu rostu. Myslím si, že by se nic nestalo, kdybych klukům jednou udělala normální palačinky se šlehačkou. A myslím si, že vnučce by prospěla trocha řádu v jídle – já prostě chci, aby dojedla jídlo, které jsem pro ni uvařila,“ stýská si sedmapadesátiletá Zuzana, která si proto například hlídání dětí nedokáže užít tak, jak si malovala.

Jedno je jisté, nemá smysl se pouštět do hádek s mladší generací, dokonce by to ani nebylo správné – za děti jsou zodpovědní rodiče, a to včetně toho, co jejich potomci jedí. Prarodiče by to měli respektovat. A pokud k tomu mají připomínky, měli by je s potomky a jejich partnery řešit bez přítomnosti vnoučat.

Ona mu ani to jídlo neuvaří

Na druhou stranu, možná by stálo za to zkusit se dohodnout na nějakém kompromisu v tom smyslu, že u babičky a dědečka platí trochu jiná pravidla než doma. Doporučuje to například Wolfgang Hantel-Quitmann, profesor klinické a rodinné psychologie z Vysoké školy aplikovaných věd v Hamburku. Podle něj není nic špatného na tom, aby dítě u prarodičů dostalo čokoládu, pokud se tak neděje za zády rodičů a je to jen výjimečné. Tvrdí, že rodičovská autorita tím rozhodně nijak neutrpí a že dítě velmi dobře pochopí, že co se smí u babičky, jindy by neprošlo.

To se týká třeba zmíněné vnučky, která není zvyklá jíst pravidelně v době, kdy jedí i ostatní. Odborníci na výživu a výchovu nicméně nedoporučují, aby někdo děti nutil dojídat všechno, co mají na talíři. A vzájemným vztahům také prospěje, když k jídlu bude něco, co všem zúčastněným chutná.

Samostatnou kapitolou je výživa nejmenších dětí, kdy babičky kroutí hlavou nad hotovými příkrmy z obchodu. „Ačkoli se dnes mnoho maminek snaží svým dětem vařit zdravě, volí pro první příkrmy právě ty z obchodu. Babičky nedokáží pochopit, jak toto můžete dítěti s čistým svědomím dát, obhajují se tím, že není nad domácí stravu, a všechny vaše argumenty odmítají. Stejně je tomu i v případě kašiček, já sama jsem neustále slyšela, že dávat miminku kaši z vody a ‚prášku‘ není zdravé, že kdysi se vařila obyčejná krupice z mléka, neřešil se lepek a podobně,“ uvádí příklad z praxe portál Mojra.cz, který sdružuje psychology nabízející například on-line poradenství.

Jenže matky nedělají žádnou chybu, protože pokud se vyhnou například dosolovaným pokrmům, dávají svým dětem vyvážené jídlo, které jim navíc zásadně šetří čas. Laboratorní testy opakovaně prokázaly, že jídlo ze skleniček je v pořádku, pokud jde například o dusičnany, což u kupované zeleniny nikdy úplně pod kontrolou člověk nemá.

Když ty vaříš ta jídla nějaká těžká

Některým dětem navíc babiččina kuchyně nechutná, protože je jiná než to, co dostávají k jídlu doma. „Jestliže byl někdo zvyklý dělat hutná těžká jídla pro manžela, který se vracel domů po dni plném těžké manuální práce, nemůže se divit, že tato jídla dnes nedělají dobře synovi nebo vnukovi, který sedí v kanceláři a snaží se udržovat se v kondici sportováním,“ říká odborník na výživu Petr Havlíček.

Prarodiče také často lpí na tom, že oběd má tvořit polévka a hlavní jídlo, jak tomu běžně je třeba i ve školních jídelnách. Ale ono to nutné vůbec není, v některém případě spíše naopak, protože hutná polévka a následně hutné jídlo nutně vedou k tomu, že se člověk přejí.