Kdy jste se zapojila poprvé do otevřeného protestu proti Lukašenkovi?
V roce 2020 před prezidentskými volbami jsem dostala možnost pracovat pro kampaň Viktara Babaryka, který chtěl kandidovat proti Lukašenkovi. Jenomže se mi narodil syn, a i když jsem Babarykovu kampaň podpořila podpisem, sama jsem podpisy sbírat nemohla, řekla jsem, že na to nemám kapacitu. Ale mnoho mých přátel včetně těch od divadla, kterých si velmi vážím, se do sbírání podpisů pustilo, dělali to úplně dobrovolnicky, bez nároku na odměnu, prostě pro Bělorusko. Jenomže v červnu byl Babaryka zatčen, což bylo asi úplně poprvé v dějinách země, kdy zatkli někoho, kdo chtěl usilovat o prezidentské křeslo.
Co jste udělala?
Nechala jsem děti u babičky a šla jsem demonstrovat za jeho propuštění. Nikdy nezapomenu, jak jsem stála v Minsku na náměstí a křičela: „Propusťte Viťu!“ Zúčastnila jsem se i setkání se Světlanou Tichanovskou, která se po zatčení svého muže rozhodla kandidovat místo něho, naše štáby se spojily, aby její kandidaturu podpořily. Tichanovská navrhla, aby všichni její příznivci nosili bílé náramky, abychom se odlišili od příznivců Lukašenkova režimu. Zjistila jsem tehdy, že se poprvé v životě cítím jako skutečná Běloruska.
Jak to myslíte?
Byla jsem do té doby něčí dcera, matka, studentka, spisovatelka, přítelkyně, žena, manželka – ale nikdy jsem necítila, že jsem Běloruska. To, co se stalo ve volebním roce 2020, je pro mě srovnatelné s tak podstatnými momenty v mém životě, jako bylo například narození dětí nebo chvíle, kdy jsem měla zásadní úspěchy v práci. Mělo to pro mě obrovský význam, změnilo to, jak sama sebe vnímám v kontextu své země. Když si představíte sebe sama jako člověka v těle, připadáte si poměrně malá. Ale představte si sebe sama za volantem auta – rázem vnímáte, že jediný nepatrný pohyb rukou na volantu uvede do chodu soustavu, která zapříčiní pohyb celého vozu. Jediný nepatrný pohyb volantem může vést k tomu, že dojedete do cíle, nebo také k tomu, že havarujete nebo někoho srazíte. Hranice vašeho já se rozšíří na hranice vašeho automobilu. Když se živíte obchodem, vaše já se rozšíří na hranice vaší firmy a pak třeba na hranice vaší země, pokud je firma úspěšná. A takový pocit jsem měla na náměstích, když jsme se pravidelně scházeli k demonstracím, provolávali jsme hesla za svobodu a pochodovali jsme Minskem – jako by moje já najednou vyrostlo.
Jako spisovatelka a dramatička jste nikdy před tím neměla potřebu proti režimu nějak aktivně vystupovat?
Nikdy jsem ve svých dílech nijak zásadně proti režimu nevystupovala, přesto nějaké moje texty zakazovali. Když mi bylo o dvacet let méně, strašně ráda jsem psala o lásce a sexu, vztazích mezi mužem a ženou. A to bylo pro mého otce velmi trapné. Řekl: je lepší psát o vlasti. A když jsem začal psát o své vlasti, začal mě žádat, abych zase psala o sexu, protože mé myšlenky o mé vlasti byly pro můj blahobyt příliš nebezpečné. Když v té ideologii vyrostete, v nějakém slova smyslu ji skoro nevnímáte. Na jedné zahraniční stáži už před lety jsem ale dostala do ruky dotazník, kde jsem měla vyplnit, jak se běloruský režim a omezení s ním spojená odráží v mé práci. Nikdy dřív jsem tak nepřemýšlela – a nakonec jsem s údivem popsala čtyřicet stran textu. Najednou jsem viděla veškerou tu propagandu a nemohla uvěřit tomu, že jsem ji tak dlouho nevnímala. A došlo mi, že přestanu být sama sebou, když se jí budu podřizovat.
Jaký vliv to mělo na publikování vašich děl?
V Bělorusku jsem občas vydávala knihy a měla divadelní premiéry – jednu nebo dvě ročně. Byly to hry o vztazích mezi lidmi. Ale v podstatě všechny moje knihy vyšly v Moskvě v největším nakladatelství v Rusku – EKSMO. A hry se hrály v Rusku, na Ukrajině, v Polsku.
Když jste se začala veřejně angažovat v demonstracích za propuštění Babaryka a podporovala jste otevřeně Světlanu Tichanovskou, nebála jste se?
Brali jsme to nejprve velmi racionálně – jsme lidé, kteří nějak přemýšlejí, je nás hodně, máme jasný cíl, přejeme si, aby Lukašenko odstoupil a on by nás měl vyslyšet nebo s námi vést nějakou diskusi. Jenomže nám vůbec nedošlo, že on není běžný člověk s normálním rozumným uvažováním, ale maniak, že je psychicky narušený. Strach rostl postupně. Prvně byl malinký, protože to, co jsme dělali, bylo kvalifikované jen jako přestupky. Věděla jsem, že dostanu maximálně pokutu, že vězení nám nehrozí. O tom jsem byla upřímně přesvědčená. Byla jsem dokonce připravená pokuty platit, protože jsem to brala jako daň za možnost říct svůj názor, mít hlas.
Kdy se to změnilo?
Když přestalo platit pravidlo dvou měsíců – když jste spáchali přestupek tím, že jste šli šestnáctého dubna na demonstraci, věděli jste, že šestnáctého června, tedy přesně po dvou měsících, máte čistý rejstřík a můžete zase demonstrovat, šlo jen o to, si hlídat ty dva měsíce a během nich třeba nepotkat policii, vyhýbat se strážníkům. Jenomže pak, během léta, se začalo zatýkat, policie vás už nestíhala kvůli účasti na demonstracích, ale třeba za to, že jste neměli správně přihlášeného psa nebo za to, co jste lajkovali na sociálních sítích. Pak zatkli mého muže, byl ve vězení třináct dní a nocí. Nevěděla jsem, v jaké je věznici, kdy ho pustí, z čeho je obviněn. Když ho pustili, nepřestali nás sledovat. Zlom pro mě byla jedna další událost: pronajímali jsme jednomu muži byt, kde měl manžel nahlášený trvalý pobyt, žili jsme ale společně s dětmi a manželem v mém bytě. Do toho bytu, kde žil nájemník, vtrhla policie, nájemníka zbili, vymlátili mu zuby, protože chtěli najít mého muže. On ale nevěděl, kde přesně žijeme.
Jak jste se to dozvěděli?
Telefonoval nám, byl v hrozném stavu, nadával, že to není jeho válka, že do toho nechce být zatažený. Manželovi došlo, že ani u nás to není bezpečné, že další cesta policie logicky povede do našeho domu. Ujeli jsme k mým rodičům. Další den přišla policie paradoxně znovu k nájemníkovi a znovu ho zbili, aby nás prozradil. Nevěděl, kde jsme. Ale nám bylo jasné, že musíme zmizet. Manželovi se podařilo odletět do Kyjeva, já jsem s dětmi zůstala a vyřizovala různé úřední záležitosti – manžel měl totiž policií odstavený řidičský průkaz a já jsem musela sehnat auto, které bych převezla na Ukrajinu. Za měsíc jsme se setkali v Kyjevě, to bylo v květnu 2021. Za necelý rok přišla válka.
Jak jste reagovali?
Bylo jasné, že musíme pryč. Zažili jsme pět strašných dní. Já s manželem, naše dvě děti a ještě dva lidé jsme se vydali na cestu na západ. Měli jsme v Kyjevě dvě auta, proto jsme mohli vzít manželova kolegu z práce a moji kamarádku z divadla. Měli jsme nabrat ještě jednoho známého v Buči, ale v době, kdy jsme tam dojeli, už se kolem tak intenzivně bojovalo, že jsme se pro něj nedostali přes frontu.
Jak to prožívala dcera se synem?
Řekla jsem dětem: bereme s sebou co nejméně věcí, důležití jsou lidé. Na věcech nezáleží, na lidském životě ano. Plakaly, že si smí sbalit jen jeden kufr. Dcera mi říkala: „Vždycky jsi mi tvrdila, že mám dávat přednost sobě před ostatními, že mám znát svoji cenu. A teď po mně chceš, abych dala přednost jiným lidem před sebou!“
Jak jste jí odpovídala?
Že je stále na prvním místě. Že v našem autě je předně místo pro ni, jejího bratra, otce a mě. Ale že ona je ona jako člověk, že její hodnota se neodvíjí od jejího kufru s oblečením a s hračkami. Že i cizí člověk musí dostat přednost před jejími věcmi. Učila jsem ji, že priority jsou jasné: lidé, zvířata, věci. V našem případě šest lidí, dvě kočky – a pak až nějaké kufry.
Bylo to těžké?
Pro ni? Když je vám osm, musí to být strašně těžké, ale hlavně v tu chvíli, pro život je to zásadní pozitivní zkušenost, že lidský život má větší hodnotu než věc. To je přece důležitá informace o lidských hodnotách!
Jak jste v Kyjevě před válkou pracovala?
To bylo velmi složité! Mnoho mých přátel bylo ve vězení, mnoho z nich přišlo v Bělorusku o pas a nemohli nikam odjet, sledovali je, vyslýchali, týrali – a my jsme byli v relativním bezpečí! Cítila jsem se hrozně, styděla jsem se, že se nám podařilo emigrovat na Ukrajinu, a ty pocity byly tak paralyzující, že jsem začala trpět depresemi. Dostávala jsem pozvání od ředitelů divadel, měla jsem možnost účastnit se uměleckých projektů, ale často jsem zavolala, že jsem onemocněla a že se ozvu, a už jsem se neozvala. Nedokázala jsem to, byla jsem plná jen toho pocitu, že jsem zaprodala Bělorusko tím, že jsem ho opustila. Měli jsme dvě auta, měli jsme kde bydlet a co jíst – a já jsem se styděla. Nejsem Světlana Tichanovská, nejsem žádná velká statečná hrdinka, neumím bojovat tak statečně jako jiní lidé. Trvalo mi skoro rok, než jsem se s tím vědomím naučila žít. Vlastně do té chvíle, než přišla válka.
Máte mimo jiné vzdělání v psychologii – to vám v tu chvíli nepomohlo ty pocity překlenout?
Veškerý můj výcvik spočívá v pozitivně orientované psychologii, která pomáhá v době míru, když se máte o co opřít. Když se setkáváte s psychopaty, sociopaty a maniaky, s násilím a brutalitou, psychologie nestačí. Osobnostní růst nebo práce na sobě se těžko vědomě ordinuje za války nebo ve výjimečném stavu, v jakém jsme se v Kyjevě nacházeli. Přesto se ten růst odehrává – velmi bolestně, skrze slzy, zoufalství, strádání. V určitou chvíli mi došlo, že jsem živá jen díky té bolesti. Že jsem vděčná za to, jak mě život bolí, protože to znamená, že jsem ještě nezemřela.
Byl moment, kdy jste si řekla, že už nemáte sílu jít dál?
Když jsme jeli z Kyjeva do Lvova, málem nás zastřelili, protože naše auta měla běloruské poznávací značky a Bělorusko je nepřítel. Manžel vysvětloval ukrajinskému vojákovi, že jsme na Ukrajině právě proto, že jsme museli utéct z Minsku a že jsme proti Lukašenkovi, on ho ale praštil pažbou zbraně do břicha a řekl mu: „To můžeš vykládat bohu, kdo je proti Lukašenkovi!“ Na útěku z Kyjeva jsme viděli padat bomby, dcera se strašně bála. Těch pět dní jsem se snažila skoro nepít, abychom nemuseli zastavovat na záchod a zbytečně vystupovat z auta. Nic z toho ale nebylo tak hrozné jako ten permanentní ničivý strach uvnitř Běloruska před naší emigrací. Ráno jsem se probouzela a bála jsem se jít do sprchy.
Proč?
Protože zatýkání v Minsku probíhalo vždycky brzy ráno. Mám takovou strašnou představu, že tajná policie vylomí dveře, chytí mě za mokré vlasy a potáhne mě chodbou ven z domu. Takže jsem se sprchovala přesně dvě minuty, ani o vteřinu déle. Se sousedy jsme měli domluvu, že když někoho z nás zatknou, vzkáže tomu druhému něco, co obsahuje slovo „churma“. Víte, co je churma?
Ovoce? U nás se mu říká kaki churma.
Ano, ovoce churma. Vybrali jsme to proto, že churma a ťurma, což je rusky vězení, zní podobně. Jeden den ráno na mě volal soused: „Vezmi moje děti do školy, jdu „za churmoj“, vy byste řekli: Jdu koupit nějaké kaki.“ Jeho byt právě prohledávali a jeho zatkli. Chystal se odvézt dceru do školy, během pěti minut bylo všechno jinak a odvedli ho do vězení. Naložila jsem ji a moje děti, vezla je do školy a třásla jsem se jen tím vědomím, že nevíte, kdy zavřou vás, odkud se vynoří policie, co se stane. Když chcete zaparkovat u domu, nejprve ten dům třikrát objedete, abyste se přesvědčila, že je čistý vzduch. Žijete v permanentním strachu. Že vás zatknou, že děti odvedou do dětského domova. Každý den, každou minutu. Stále mě bolela hlava, měla jsem zalehlé uši, necítila jsem pachy, měla jsem mnoho psychosomatických problémů z toho permanentního stresu. Když mi celník na ukrajinských hranicích vloni v květnu podal pas a řekl „Můžete jet dál“, ve vteřině mě ta hlava přestala bolet a uši i nos se vrátily do normálu. Strach je jako alergie, působí postupně a zabíjí vás pomalu. Můj otec říká: „Každý den mám jediný úkol – nezešílet.“
Otec zůstal v Minsku?
Ano, on i matka jsou stále v Minsku, bratr utekl do Polska.
Jak jste zakotvili v Česku?
Nejprve jsme jeli do Polska, protože jsme se doslechli, že Bělorusy přijímá Polsko lépe. Když jsme emigrovali na Ukrajinu, odstavili nám běloruské bankovní účty, v první den války zablokovali ty ukrajinské, takže jsme neměli ani moc peněz. Mám sice ještě účet v Rusku, protože mi tam vycházely knihy, ale na území Evropské unie ruský účet nefunguje. Takže jsem rozeslala životopisy na mnoho stran s prosbou o rezidenci pro spisovatele. Nejprve jsem dostala nabídku z Prahy, kde mi dali stipendium a možnost ubytování od Národního divadla.
Měla jste radost?
Na jednu stranu ano. Hodně nám pomohli lidé z Národního divadla. Rychle se však ukázalo, že české úřady ale nemají Bělorusy rádi. Nemáme nárok na stejná práva jako ukrajinští uprchlíci. V Bělorusku navíc není válka, takže vám čeští úředníci řeknou, že se máte vrátit na území Běloruska, že nemusíte na Ukrajinu, kde se bojuje, ale do Minsku přece můžete. Přitom jsem měla celý balík dokumentů o stíhání a manželově věznění v Bělorusku, fotky z demonstrací, rozhovory, které jsem dávala německým médiím o situaci za Lukašenkova režimu. Říkala jsem, že se nemůžeme vrátit, protože by nás hned zatkli. Nakonec jsme sice dostali vízum strpění, ale s omezenými právy oproti těm ukrajinským. Nesmíme opustit Českou republiku, nemáme nárok na dávky.
Jak to v Česku zvládají děti?
Z Prahy jsme přesídlili do Brna, protože jsem v Brně dostala místo v divadle, ale je to stáž jen na měsíc. A možnost v Brně bydlet. Když jsme do toho bytu vešli, řekl tříletý syn: „Tady se mi nelíbí, já chci zpátky domů!“ Jenomže co je pro něj doma? Které z těch čtyř nebo pěti míst, kde jsme za poslední rok byli, vnímá jako doma? V Bělorusku jsme žili v bytě, který byl podle mě docela prostorný, ale dcera mi říkala: „Proč nežijeme v domě, jako rodina mé kamarádky, proč nemáme dvě patra a na každém patře koupelnu?“ Dnes říká: „Takový krásný byt jsme měli v Minsku, měla jsem knihovnu a v ní svoje knížky, měla jsem svoji vlastní skříň a vlastní pokoj!“ Ten pokoj, který jí připadal malý, jí ve vzpomínkách připadá velký, prostorný a milovaný.
Který moment pro vás byl ze všeho nejtěžší?
Když zavřeli manžela.
V čem?
Bála jsem se, že ho nepustí. Hledala jsem ho po několika věznicích v několika městech, neřekli mi, kde je, bylo to nejhorších třináct dní mého života. Pravidla pro politické vězně se mění ze dne na den, nikdy nevíte, jestli zítra bude platit to, co vám včera slíbili. Měli jsme ve vězení, kde byl i manžel, rodinného přítele, právníka, který byl před patnácti lety u psaní některých zákonů, které dodnes platí. Ale dnes je dávno nepohodlný. Přesto má konexe a z vězení ho po pár hodinách pustili, jenomže ti, kteří ho zadrželi, o konexích nic nevěděli. Takže ho zbyli tak, že měl místo obličeje jen krvavé maso. Vyšel z vězení, kontaktoval mě, měl mi předat dopis od mého manžela, že je v pořádku a živý. Před obličejem si držel ubrousek, abych se hned nelekla, jak vypadá. Strašně jsem se bála, že manžel se vrátí podobně zbitý. Když ho propustili a byl relativně v pořádku, ulevilo se mi.
Musíte se mít moc rádi.
Ó, to ano! Ale nevěděla jsem to tak hluboce, jak to vím dnes. Často jsem mu vyhrožovala, že se s ním rozvedu, hádali jsme se, jsem temperamentní. Když byl ve vězení, došlo mi, jak ho miluji a že bych obětovala sama sebe, abych ho zachránila, pokud by to bylo nutné.
Co byste si teď nejvíc přála?
Jediné přání mám: aby byl mír. A aby si Ukrajinci uvědomili, že je třeba jít dál, že na jejich hranicích to nekončí. Že je třeba osvobodit Bělorusko a Rusko. Že skutečný mír nenastane, dokud budou trvat dva zločinecké režimy: ruský a běloruský.
DIANA BALYKO (1979)
DIANA BALYKO (1979)
- Spisovatelka, dramatička, básnířka, patří k nejhranějším běloruským dramatikům na světě, její hry byly uvedeny ve čtyřech desítkách divadel. Napsala jich přes dvacet, a k tomu čtyři filmové scénáře a několik básnických sbírek.
- Mimo jiné je autorkou populárně naučných knih o vztahové psychologii, vydávala umělecky zaměřené magazíny.
- Z Minsku musela v roce 2021 uprchnout před Lukašenkovým režimem, s rodinou odjela do Kyjeva, odkud znovu uprchla se začátkem války.
- Má dvě děti, tříletého syna a devítiletou dceru.
ZDROJ: časopis Vlasta
