Anastasija žila s manželem a jejich čtyřletou dcerou pár kilometrů za Poltavou. V Poltavě spoluprovozovala dvě taneční studia a vedla svoji značku oblečení nazvanou Cozclos: navrhovala modely, vytvářela střihy, zaměstnávala švadleny. A prodávala nejenom na Ukrajině, ale i jinde v Evropě. Soustředila se na sportovní oblečení, zejména na úbory na pole dance, legíny, topy, plavky a také na dresy na akrobatické cirkusové umění, které má na Ukrajině hlubší kořeny než u nás a cvičí ho víc lidí.

Sama Nasťa je sportovkyně, věnuje se mnoho let pole dance a vzdušné akrobacii, a tak dobře ví, jak má správný sportovní úbor vypadat: „Musí být pohodlný, kvalitní a mít krásný design. Když tyhle tři věci splníte, máte vyhráno,“ směje se s tím, že tahle poučka je přenositelná všude po světě. Zní to jako velký byznys. „Tak velký zase ne, ale rychle jsme se rozvíjeli. Nejprve jsem měla taneční studio, kde jsem tančila, a začala jsem si šít sama své oblečení. Chodili za mnou ostatní a chtěli, abych něco ušila i jim. Založila jsem si značku, ale brzy jsem sama nestíhala šít zakázky a musela přijmout první švadleny, které šily podle mých návrhů,“ popisuje Nasťa. Odmlčí se a dodá: „A pak, jednoho krásného dne, ve čtvrtek na konci února nad ránem, můj život, jak ho znám, skončil.“

Nikdo z jejích známých si neuměl představit, že přijde válka, všichni kolem ní se shodovali, že jde o záležitost politiků, ti si to taky vyřeší a oni v Poltavě budou dál rozšiřovat firmu a investovat do ní. „Peníze jsme dávali do nových šicích strojů. Koupili jsme starší dům a opravili ho. Tři měsíce zpátky jsme investovali do modernizace jednoho z tanečních studií. Nikdo nedělal zásoby, neskupoval benzín, nechystal se k odjezdu,“ vzpomíná Nasťa.

Každý člověk jeden kufr

Ve středu 23. února večer zavřela dílnu, odešla domů za manželem a dcerou, ve zprávách si vyslechli informace o rozložení vojenských ruských sil a šli spát. „Ráno mi volala jedna z mých švadlen a ptala se: ‚Máme chodit do práce?‘ A já jsem jí říkala: ‚Jistě, proč byste neměla jít do práce?‘“ Hlas se jí zlomí. „Už půl hodiny byla válka. Všechno se sesypalo. Ano, měla pravdu, už nemělo smysl chodit do práce. Od toho středečního večera, kdy jsem dílnu zavřela, jsem tam nebyla,“ vypráví dál.

Nevrátila se ani pro střihy, když se rozhodla odjet z Ukrajiny. „Města kolem bombardovali, nebylo bezpečné tam jezdit, báli jsme se. Všechnu práci mám ve své hlavě, tak jsem si řekla, že to mi stačí. Přemýšlela jsem, že si vezmu jeden overlock, stroj na šití úpletu, ale mám malé auto a přednost dostaly věci pro děti, ne velký šicí stroj. Jeli jsme v zimních věcech. Každý člověk jeden kufr. Když mě pak v Brně pozvali do pole dance studia, neměla jsem v čem jít. Přestože mě roky živí šití modelů na pole dance,“ dodává s rezignovaným úsměvem. Slovo čemodan, kufr, tak ruské, že ruštější si snad ze základní školy nepamatuju. Ptám se Nasti, jestli jí nevadí, že mluvíme rusky, jestli nechce přejít do angličtiny. Směje se, že rusky umí na Ukrajině všichni a že u některých slovíček si nejsou jistí, jestli jsou součástí ukrajinské nebo ruské slovní zásoby.

Ve čtvrtek 24. února bylo ale ještě brzy myslet na odjezd z domu, když žijete blízko Poltavy, na malé vsi, dostatečně daleko od města. Koho by zajímala taková vesnička jako cíl bombardování?! „Deset domů, jinak nic. Kdo by chtěl ničit vesnici, kde není žádný strategický cíl?“ ptá se mě Nasťa, jako by pořád nechápala, že v téhle válce nejde o strategické cíle a na životy civilistů nikdo nehledí. Hned první den se k nim do domu na vsi přistěhovala rodina přátel z města, právě proto, že odlehlou vesnici s několika zahrádkami nechají tanky i letadla na pokoji. Týden sledovali společně zprávy. Neslyšeli sirény, neviděli tanky ani válečná letadla. „Pak se to stalo v Irpini. Bylo jasné, že ostřelují civilní koridory. Že rovnají Charkov se zemí. Charkov je od nás sto dvacet kilometrů. Každý měsíc jsem tam jezdívala pro látky. Poslední kapka byla, když jsem ve zpravodajství uviděla rozervaná těla civilistů z Charkova. To jsme se rozhodli, že nemůžeme čekat, až válka přijde i k nám domů.“

Z Poltavy do Brna

Nasťa a její kamarádka Táňa sbalily své děti, staršímu jsou čtyři, mladšímu dva roky. Nasedly do dvou aut, jejich manželé pojedou s nimi. Aspoň část cesty. Balili se celý den, věděli, že cesta může být dlouhá. Bylo těžké sehnat zásoby jídla a benzínu. Nakonec ale vyrazili. Den a půl jeli v kolonách k hranicím. A nakonec své muže poslaly zpátky. „Cestou ostřelovali i kolony civilistů, bylo to čím dál nebezpečnější, viděli jsme bojové vrtulníky, které shodily bomby na vesnici brzy poté, co jsme jí projeli. Bylo třeba, aby se muži vrátili co nejdřív aspoň do relativního bezpečí – i když rukují,“ vysvětluje Nasťa.

Polská hranice. Zima, hlad, únava. Nebylo možné spát, v koloně se popojíždělo po pár metrech co půl hodiny nebo hodinu, ženy se navzájem hlídaly, aby ta, která zrovna řídí, neusnula, pečovaly společně o unavené děti. Ve strachu, že jim dojde benzín. Konečně. Přemyšl. Přespaly. A ráno se vypravily do Brna.

Proč do Brna? „To je zajímavý příběh!“ rozzáří se Nasťa. „Jedno z našich tanečních studií v Poltavě je moc krásné a docela žádané, jezdí tam trénovat i lidé z jiných zemí. No a před pár lety přijel na kurz i muž z Brna. Nepamatuji si každého, kdo studii projde. Zapomínám tváře! A tak jsem zapomněla i na něj. Jenomže když začala válka, ozval se, jestli jsme v pořádku a nepotřebujeme pomoc. To byl ještě ten první týden, kdy jsem všem odpovídala, že velmi děkujeme, ale že přečkáme válku doma. Z cesty jsem se mu ozvala, že se situace horší a jestli může v Brně ubytovat dvě ženy a dvě děti. Okamžitě napsal, že ano. Ale nevěděla jsem, kam přesně jedeme, neznala jsem jeho ani jeho rodinu, ženu, syna, naše setkání v Poltavě bylo velmi zběžné,“ líčí Nasťa.

Už první večer v nové rodině oznámila, že nebude sedět a čekat, jak všechno dopadne, že potřebuje urychleně najít práci. „Vystudovala jsem architekturu, takže mohu pracovat v architektonickém studiu, cokoli rýsovat, počítat, navrhovat. Nebo mohu pracovat jako švadlena, protože to jsem sice nevystudovala, ale živím se tím už mnoho let. Taky umím dobře vařit, mohu tedy nastoupit někde v kuchyni. Mohu uklízet. A manželé, u kterých bydlíme, dnes už naši přátelé, řekli: ‚V úvahu připadá architektka a švadlena.‘ Ráno se zeptali známých, rozhodili sítě, a už čtvrtý den jsem měla domluvené dva přijímací pohovory.“

Kolekce za čtyři dny

První přijímací pohovor absolvovala ve firmě GoldBee, která šije sportovní oblečení. Domluvili se hned, že ji vezmou jako švadlenu. Když ale šéf firmy viděl profil její ukrajinské značky na Instagramu, dostala Nasťa nabídku – až druhý den přijde do práce, ušije dva topy, a když se budou líbit, uvidí se dál. „A líbily se?“ ptám se, i když už předem vím, že Nasťa zabodovala. „Jak by se mohly nelíbit? Mám za sebou dvanáct let uměleckého vzdělání a osm let praxe v šití sportovního oblečení,“ říká bez známky falešné skromnosti. V GoldBee ale nikdo nečekal, že během pár hodin za první den v práci, u nových strojů, které nezná, v prostředí, ve kterém nikdy nebyla, obklopená cizím jazykem, ušije dva topy ve špičkové kvalitě.

Ptám se, co řekl šéf. „Chvíli neříkal vůbec nic,“ směje se Nasťa. „A pak se ptal, jestli dokážu za den ušít i tři topy. To už ale bylo jasné, že se v naší spolupráci posuneme. Spadl ze mě stres. Čtvrtý den už jsem navrhovala kolekci sportovního oblečení pro ženy, která nese moje jméno – Anastasiia. Jsem velmi vděčná Janu Kočařovi, že mě nechal pracovat přesně tak, jak jsem chtěla – na všech strojích, které jsem potřebovala, se všemi materiály, které jsem si vyžádala. Taky mi moc pomohly švadleny, které mi ukázaly specifické věci, které jsem třeba neznala na strojích ve výrobě, nastavení švů a podobně. Některé šicí stroje máte tady lepší, než mám já doma v Poltavě, tak jsem potřebovala poradit. Když ale vím přesně, co dělám, mám kvalitní materiál a dobrý stroj, není žádný další problém.“

Co teď? ptám se. Úspěch za dva týdny – kam dál? „Dnes jsem začala dělat mužskou kolekci. Ale není to jen tak, že si něco vymyslíte v hlavě a uděláte pár obrázků. Je to velká práce. Každý střih musíte nakreslit ve všech žádaných velikostech, udělat technické karty všech modelů a velikostí, aby podle nich mohla pracovat jakákoli švadlena, musíte zadat výrobu prvních modelů, kontrolovat, jestli všechno sedí. Ale kolekce už je k objednání na webu, už šijeme.“

Úspěch a slzy

Vyprávět o práci, to je pro Nasťu radost. Je vidět, jak to má srovnané, jak ví, co dělá, co chce a že si věří. Radost ale brzy střídají slzy, když se zeptám, co bylo za ty tři týdny, které strávila mimo domov, nejtěžší. „Opustit muže. V den, kdy jsme se rozloučili, jsme slavili dvanáct let výročí, co jsme spolu. Věci, dům, práce – když jsem to dokázala vybudovat jednou, dokážu to znovu. Mám um, svoji hlavu. Ale mám i naději. Zatím je všechno v pořádku. Můj muž žije a je s námi v kontaktu.“

Nastin příběh je trochu jako americký sen, jako hollywoodský příběh silné odhodlané ženy, která odmítla být obětí války. Na první pohled úspěch a slzy. Za tím je ale to všechno, co není snadné uvidět: ne každá žena, která přijde z Ukrajiny, má tak přenositelné know how jako Nasťa. Ne každá má postaráno o malé dítě – spíš málokterá. Všechny včetně Nasti si válku nesou s sebou. A ta může kdykoli zaútočit. V podobě psychických propadů, somatizací, výkyvů nálad, útlumů, depresí. Za týden, za rok. Nastin velký úspěch jistě bere dech – přesto je spíš než hollywoodským filmem dokumentem o tragédii.