Angelina Karjakina každé ráno vstane a jde do práce. Tak jako jindy. Beze změn. Šestatřicetiletá novinářka přitom pracuje v Kyjevě, v metropoli Ukrajiny, která se podle alarmujících mezinárodních zpráv z poslední doby chystá na válku. Na hranicích s Ukrajinou stojí už několik měsíců desítky tisíc těžce ozbrojených ruských vojáků. Vyčkávají.


 „Je to trochu matoucí,“ říká Karjakina. „Celý svět se nás teď ptá, kdy začne válka, ale pravda je taková, že my v té tísnivé situaci žijeme posledních osm let,“ pokračuje a připomene počátky ukrajinské krize. Na podzim roku 2013 se na kyjevském Majdanu začali scházet zprvu studenti, kteří pokojně demonstrovali proti vládě tehdejšího proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Ten proti svým odpůrcům tvrdě zasáhl, což vyvolalo protesty v řadě ukrajinských měst, jež se táhly řadu týdnů. Po několika měsících, na jaře 2014, Moskva vyslala ruské vojáky na Krym. Ruský prezident Vladimír Putin anexi poloostrova vysvětloval jako obranu ruských obyvatel před novou kyjevskou vládou. Západní svět v čele s EU a USA varoval, že jde o narušení ukrajinské suverenity. Na Donbase, ve východní Ukrajině, odstartovala válka, která de facto trvá dodnes.

Čtěte také

Hana Macíčková

Čtěte také

Hana Macíčková Cahová: I ženy vědkyně chtějí mít děti, je potřeba jim pomoct

Je to válka uprostřed války


„Je to válka uprostřed války, jen jí svět nevěnuje mnoho pozornosti. Každý týden, téměř každý den dostáváme zprávy o lidech, kteří byli zabiti nebo zemřeli v přední linii. Ruskými vojáky jsme obklopeni už docela dlouho, není to pro nás novinka, že chtějí zaútočit. Trvá to dlouho. Hodně dětí za tu dobu vychodilo základní školu, hodně se jich narodilo. Naše vláda hlásí – zůstaňte v klidu, svět kolem nás ale bije na poplach,“ popisuje s tím, že v Kyjevě roste napětí, byť každodenní život se příliš nezměnil. 


Obchody jsou otevřené, regály plné, nikdo neskupuje zboží a nedělá zásoby. U benzinek se fronty netvoří ani na letištích, železnicích či na hranicích. Jediné změny či opatření, která Ukrajinci mají, jsou stejná jako u nás – ta covidová. „Teď se můžeme připravit jen vojensky. Přesto se vzájemně pořád ptáme svých blízkých a známých, jak bychom si mohli pomoct, i když není mnoho způsobů. Ani nevíme, jak by nás mohli napadnout. Může to být odkudkoli – ze vzduchu, z moře, ze země. Nevíme, jestli to budou raketové střely, jaderné zbraně nebo běžné zbraně,“ vypráví klidným, vyrovnaným hlasem. 

Čtěte také

Marie Rottrová

Čtěte také

Marie Rottrová: Nesmíme padat na ústa a musíme věřit, že to bude zase dobré


„Čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím větší má obavy. Většina z nás se proto snaží pokračovat v práci, dělat jakoby nic, být v klidu,“ vysvětluje každodenní tichý boj obyčejných Ukrajinců s vlastními myšlenkami. V poslední době však místní tlačí na svou vládu, aby toho řekla víc. I proto, že oficiální informace ukrajinské vlády se liší od těch, které přicházejí ze Spojených států nebo z Velké Británie. 


Ukrajinská vláda nepopírá, že by Rusko mohlo zemi napadnout, ale zdůrazňuje, že se tak mohlo stát kdykoli v průběhu uplynulých osmi let. Američané a Britové oznámili, že dočasně stáhnou některé zaměstnance ze svých ambasád, většina ostatních zastupitelství však funguje jako dřív, ani mezinárodní obchodní společnosti v zemi zatím nebalí kufry.


14 tisíc obětí konfliktu

Když Angelina chodila na univerzitu, netušila, jak bude vypadat její život za pár let. Ostatně ani nestudovala novinařinu, i když k psaní měla vždycky blízko. Vybrala si anglickou a německou literaturu, je vystudovaná lingvistka. „S touto profesí toho ale vlastně příliš mnoho neuděláte, tak jsem nastoupila do novin.“ 


Zpočátku byla překvapená, práce s textem jí nikdy potíže nedělala, ale najednou zjistila, že udělat prostou zprávu – srozumitelnou, stručnou, se vším podstatným – není jen tak. Nejméně rok s otevřenýma očima nasávala všechno kolem. 

Čtěte také

Zleva V. Malý, R. Klímová, A. Dubček a V. Havel 24. listopadu na tiskové konferenci Občanského fóra v Laterně magice

Čtěte také

Sametová revoluce: I když ženy plnily klíčové role, vzpomíná se jen na muže


Talent mladé novinářky se brzy ukázal, po čase ji oslovili z televize, v následujících letech spolupracovala jako zpravodajka pro pan evropskou televizní stanici Euronews a sbírala další novinářské zkušenosti, než si řekla dost a vydala se na dráhu dokumentaristky. To bylo kolem roku 2014, kdy východ země procházel tvrdými boji o setrvání na Ukrajině. Karjakina si koupila kameru a zprvu o dovolených a volných víkendech začala jezdit na východ, dokumentovala dění ve Slavjansku. Více než stotisícové město v Doněcké oblasti patřilo k místům nejtvrdších střetů v takzvané protiteroristické operaci s proruskými separatisty. 


Karjakina nedokumentovala vojenské zásahy, ale policejní aktivity přímo ve městě. Pak ji však přesvědčila kamarádka a novinářka Natalija Gumenjuk, aby s ní nastoupila do nově založené nezávislé internetové televizní stanice Hromadske TV. Karjakina to udělala a v roce 2017 stanula na postu šéfredaktorky. 

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Podpatky ve válce?

Angelina Karjakina slyšela mnohokrát otázku, proč dělá svou práci, zvlášť v bojových zónách. „Žena je v této profesi mnohem více vystavená otázkám – proč tam jezdí, jestli si chce najít vojáka,“ říká. Na Ukrajině přitom o válce píše mnoho žen, ne proto, že by si toto téma samy vybraly, ale protože zkrátka dělají svoji práci. Má však za to, že v uplynulých osmi letech se Ukrajina hodně změnila. Mnoho žen pracuje v pozicích, kde by je dříve nikdo nehledal, dělají dobrovolnice, vstupují do armády. Přesto nedosáhnou na určité vojenské pozice. 


Leccos se ale mění. Dokazuje to například aféra z vojenských oslav 30 let ukrajinské nezávislosti. Při nacvičování pochodů před novináři měly dle nařízení z vysokých míst ministerstva obrany pochodovat na vysokých podpatcích. To vyvolalo poprask, protože vojačky si samozřejmě stěžovaly na nepohodlí a špatnou vizitku svého působení v armádě, pokud ho mají reprezentovat v lodičkách. Uspěly a pochodovaly ve vojenských botách.


Stanice Hromadske TV tehdy vstoupila do éry své dosud největší slávy. „Své lidi“ ve východní Ukrajině však novinářka sledovat nepřestala. „I tam se lidé pořád snaží žít běžným životem. Stejně jako v jiných ukrajinských městech nedaleko válečných zón. Ukrajinci si zkrátka zvykli žít s válkou v sousední vesnici,“ popisuje Karjakina. 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Petr Pavel: Čistě mužské prostředí není ideální ani v armádě. Vede k deformaci


Například Charkov – víceméně hlavní město východní části země s více než milionem obyvatel, který leží velice blízko oblastí okupovaných ruskými bojovníky a místními separatisty – působí jako jindy, jsou v něm zahraniční studenti i pracovníci. Přesto je těžké, či spíše nemožné si zvyknout. Zvlášť ženy žijí s každodenním vědomím, že jejich manžel, bratr nebo syn může být povolán do války. Také Angelina před časem zvedla telefon své zaskočené matce, jejíž manžel – pilot, který létá s komerční dopravní společností – řekl, že by do války šel raději on než tam poslat syna, Angelinina bratra. „Náhle jsme s matkou čelily hrozné představě, koho vybrat. Jak si ale můžete vybrat? To nejde,“ popisuje Angelina pocity, jež na Ukrajině zažívají miliony žen roky. 


V její rodině jsou dosud naštěstí všichni v pořádku. Mnoho dalších ztratilo blízké. Konflikt si vyžádal přes 14 000 obětí, vojáků i civilistů. To je obrovské číslo pro Evropu 21. století.


Ženy na seznamu vojáků

Ukrajinská vláda navíc nedávno přijala nový zákon, který rozšiřuje seznam, ze kterého může ministerstvo obrany povolávat do války, o celou řadu ženských profesí. Mnohé to překvapilo, jiní jsou zmatení. Vláda nepředstavila žádné bližší detaily. Některé Angeliny kamarádky a známé zákon přivítaly, protože chtějí něco dělat. Objevila se i řada vtipů, že Ukrajina bude mít konečně ty pravé vojáky. Další ženy se ale bojí, mají děti, často jsou na ně samy, jsou nervózní a čekají na detailnější informace z ministerstva obrany. 

Nový zákon každopádně ukazuje, že situace je kritická, uznává Karjakina, která v roce 2020 opustila vedení Hromadske TV a nastoupila do veřejnoprávního vysílání Suspilne jako vedoucí televizního zpravodajství Newsroom 2.0 Project. „Když mě povolají, tak půjdu, je to moje povinnost a nikde se schovávat nebudu, to je jasné,“ říká Karjakina s tím, že seznam se vztahuje i na média. 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Ztracený: Za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Rád ji vidím šťastnou


Vlastní rodinu ještě nemá. Rodiče jsou už zvyklí se o ni bát, i když ji to netěší. Přece jen s novinařinou začínala při protestech na Majdanu. Ostatně jednou, když tam ozbrojenci násilně potlačovali demonstraci, její rodiče nevydrželi u televize a vyběhli na náměstí, aby ji zkontrolovali. Bohužel zrovna viděli, jak byl zraněn její kameraman. „Řekli – a dost, to stačí, jdeme domů,“ vzpomíná Karjakina na dojemnou scénu. 


Bylo jí tehdy líto, že to viděli, že přišli, ale poslala je domů se slovy, že to je její práce. „A také je, vnímám to jako povinnost, jako něco, co musím dělat. Člověk nemůže přestat informovat o tom, co se děje,“ říká pevně. Časem si zvykli, přijali její volbu a podporují ji, ale pořád jsou to hlavně rodiče. „Když mě mamka nedávno viděla v televizi, jak pro britskou stanici BBC World dělám vstup o ruských vojácích na hranicích, hned po skončení mi volala a říkala – Proč nemáš čepici? Vezmi si čepici, je zima! A to je mi šestatřicet let a žiju na Ukrajině.“

ANGELINA KARJAKINA (1985)

• Narodila se v Kyjevě.

• Vystudovala Kyjevskou národní univerzitu.

• 2012-2015 korespondentka Euronews v Kyjevě.

• 2015-2020 redaktorka a šéfredaktorka v Hromadske TV.

• Za sérii „Po stopách revoluce“ o Majdanu získala s kolegyní Nasťou Staňko cenu Grand Prix na festivalu investigativní žurnalistiky Mezhyhirya Fest.

• Od roku 2020 vede televizní zpravodajství ve veřejnoprávním vysílání Suspilne.

• Je rozvedená, bezdětná.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Rostya Gordon Smith: Ženy dovedou změnit svět