Zdroj: Shutterstock
Tajíte nevěru? Říkáte si o úzkost a depresi. Projeví se na spaní i zažívání
Lidi jsou nastavení tak, aby svá tajemství vyzrazovali, protože jim to poskytuje převahu nad ostatními. Vědí něco, co ostatní ne, a ve chvíli, kdy to prozradí, jsou v dominantní pozici. Naopak udržení tajemství je stresová situace, která se může ošklivě podepsat na vašem zdraví. Proto jde většina z nás cestou kompromisu. Asi ho znáte.
„Tři mohou zachovat tajemství, jsou-li dva z nich mrtví,“ řekl kdysi Benjamin Franklin, americký státník, diplomat, vydavatel, přírodovědec a spisovatel. Něco vykecat je základní lidská tendence, protože informace představuje moc. Čím víc informací člověk má, tím větší iluzi moci vytvoří. Majitel informace, strážce tajemství je privilegovaný a nadřazený.
Já to vím!
Mít tajemství spočívá v několika krocích. Zjistíte něco, co víte jen vy. Za prvé si to musíte nechat pro sebe a za druhé nesmíte nikomu říct, že něco víte. A tohle právě dokáže snad jen svatý. Jakmile se totiž dozvíme něco, co nikdo jiný neví, nafoukneme se jak balón, natlakujeme se, rozsvítíme, téměř nám píská z nosu a jde pára z uší. Máme moc! Víme něco výjimečného, tedy jsme výjimeční. Jenže pokud nikomu nedáme najevo svou výjimečnost, není dílo dokonáno. Nedokážeme myslet na nic jiného. Přijde nám, že se chováme podezřele, a každý hovor se podle nás týká onoho zakázaného tématu. Hrozně moc chceme najít někoho dalšího, kdo to ví, abychom si o tom mohli popovídat, ale zároveň nechceme přijít o výjimečnost. Řeknu vám, to je stresu jak na horské dráze.
Takže rádoby nenápadně naznačujeme, uměle vytváříme situace, ve kterých se nás snad konečně někdo přímo zeptá, nebo snad napůl uhodne, co víme, a my to budeme moci legitimně vypustit. A všichni na nás budou obdivně koukat a vyzvídat podrobnosti a my to vydojíme do maxima. Dojdeme úlevy, ocenění, obdivu, jsme citováni, zmiňováni a ctěni. Jaká to úleva. Která je člověku, co umí udržet tajemství, naprosto odepřena. Je div, že mu nebouchne hlava.
Nejvíc stresu? Nevěra?
Asi nejstresovější tajemství je nevěra. Musíte ho udržet před svým nejbližším člověkem, a tak se lež nabaluje na lež, výmluva na výmluvu, stres narůstá, úzkosti se vrší. Nevěrník, který v tom žije dlouhodobě, potřebuje nějaký ventil. Buď kamaráda, kterému se svěří, nebo alkohol či jinou drogu. S klidnou tváří a svědomím to duševně zdravý člověk nezvládne. Mezi následky držení takového tajemství patří špatný spánek nebo zažívání, deprese. V tomto případě zasloužené.
Zajímavým řešením je svěřit se úplnému cizinci. Všichni známe filmové scény z baru, kde netečnému muži za pultem vylévá srdce ten den už několikátý host. Jestli jste někdy byli takovým hostem, tak víte, že úleva je hmatatelná. Vina odplouvá a bere s sebou pocit studu. Tajemství jste odložili, a přitom není pravděpodobné, že by se nějak dostalo tam, kam nemá. Barman beztak neposlouchá, protože podobných příběhů už slyšel desítky.
Problém je, pokud jde o tajemství mezi kamarádkami. Jste tři a jedna vám řekne něco o druhé, ale zaváže vás slibem mlčenlivosti. Tak na tuhle hru absolutně nepřistupte, protože nemá vítězů, jen poražených. Při udržení tohoto tajemství vám deprese nehrozí, protože ho rozhodně neudržíte. Ne, ani minutu, na co si budeme hrát. Pokud se dál chcete kamarádit ve třech, vraťte míček na hřiště té, která se vám svěřila. Tohle jako tajemství neberu, nechci a neudržím. Buď to vykecáš ty, nebo já, a dávám ti pět minut. Protože tady jde o zdraví!
