Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

V osmdesátých letech pro mě byla právnická fakulta zklamáním, protože tam byly skutečně cítit mocenské vlivy. Potkala jsem tam ale několik úžasných učitelů, s nimiž se vídám doteď – třeba můj současný kolega, profesor Jan Filip, u kterého jsem tehdy působila jako pomocná vědecká síla na katedře ústavního práva. Jako studentka jsem byla naivní a vychovaná k tomu učit se co nejvíc a co nejlíp. Asi jsem byla jedna z největších šprtů v ročníku. Jenže režim byl takový, že červený diplom ani úspěchy ve vědeckých soutěžích nestačily. Když jsem v roce 1988 školu skončila, žádnou zajímavou práci jsem nedostala a jen díky známosti mě zaměstnali jako řadovou úřednici na hygienické stanici. Hned půl roku po revoluci jsem ale dostala nabídky práce na katedře ústavního práva i v několika advokátních firmách. Ve svobodné společnosti moje úsilí a pečlivost najednou začala dávat smysl.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Když se vrátíme až do dětství – jak fungovala vaše rodina po genderové stránce?

Pro mě byla základní rodina maminka a její rodiče, naši se rozvedli, když jsem byla malá. Ale babička s dědečkem měli úžasné manželství. Babička byla velká osobnost – vzdělaná středoškolská profesorka, sportovkyně, profesně velmi aktivní. A dědeček to na ní obdivoval. Moje maminka byla psychiatryně, dá se říct, že jsem velkou část dětství strávila v blázinci. Působila i na dětském oddělení, což mě strašně obohatilo. Nechápu odpor k inkluzi – velké množství svých sociálních dovedností jsem získala právě díky hrám s dětmi s mentálním postižením. Všechno tohle bylo důležité pro rozhodování o mé budoucnosti. Pochopila jsem, že všichni lidé jsou si rovni a že ženy mají dělat důležitou práci, být sebevědomé a silné, protože kvůli tomu je muži milují.

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Platí to i ve vašem manželství?

Můj muž je hodně podobný mému dědečkovi. I v manželově rodině bylo samozřejmé, že ženy jsou pracovně aktivní a nesnižuje to jejich atraktivitu. Ve všem mě podporuje a nezažíváme to, co se občas objevuje v manželství našich známých – že přílišný úspěch jednoho znamená žárlivost toho druhého. Když se mi v práci něco podaří, má pocit, že je to z poloviny jeho úspěch. Píše knihy a má řadu zajímavých aktivit. Když je v nich dobrý, i já zažívám pocit, že jsem se na tom podílela. Když jsem na začátku mluvila o podpoře mezi ženami, o sesterství – důležité je to i v páru, v manželství. Aby partneři cítili úspěch toho druhého jako svůj vlastní. Vzpomínám si, jak spisovatelka Petra Hůlová říkala, že nám feminismus moc nepomůže, dokud si ženy nebudou vybírat za manžele hodné a citlivé muže.

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Vlasta, který je teď na stáncích:

Vlasta, číslo 35 Zdroj: Redakce Vlasta / VLM