Zdroj: Shutterstock
Utečte z ponorky: Jak nezabít všechny, se kterými jste doma zavření kvůli covidu
Jsou všude. Na záchodě, kam jste se chtěli na chvíli zavřít. Ve vaně, do které jste se chtěli schovat. Dokonce i ve vaší posteli, kam jinak leze jen kočka a občas manžel. Mluvíme o členech rodiny, kteří po týdnech těsného soužití vypadají jako lákavý terč pro cvičnou střelbu čímkoliv. Bude nutné se podívat, jak se s ponorkovou nemocí správně vyrovnat, než dojde na oběti.
Pamatujete si, jak jste vloni na podzim koukali z okna a dumali, jak přežijete ty dlouhé měsíce doma, aniž by někdo z rodiny došel úhony? A taky se tomu teď smějete? Jo, nikdo z nás nečekal, že budeme jednou profíci v symptomech ponorkové nemoci a budeme s ní bojovat o dost déle, než kolik trvá středoevropská parodie na zimu.
Kapitán Nemo by koukal
Americký server RestLess sepsal obecně uznávané příznaky ponorkové nemoci, kterou sice v žádné učebnici nenajdete, ale která teď bydlí s víc rodinami po celém světě častěji než liché ponožky. Lidé v karanténě a izolaci nebo prostě jen na home office trápí nespavost v noci a časté pospávání během dne, porucha soustředěnosti, podrážděnost, pocity beznaděje, nedostatek motivace, úzkosti až deprese, neschopnost zvládat stres, nepravidelné jídlo, příliš malé porce nebo naopak přejídání.
Nejsme v tom poprvé – je čas vrátit se k základům, které jsme se naučili na jaře, a vyjít z toho, co vám funguje. První a nejdůležitější je to říct. Povězte rodině, kdy vám společná izolace začne přerůstat přes hlavu. Klidným hlasem, v předstihu, než vám začne cukat oko a vy budete otvírat šuplík s noži se zlověstným úsměvem. Na jednotlivé členy domácnosti to zaplať pánbůh sedá střídavě, a když budete mít přehled, kdo je zrovna natlakovaný a kdo celkem v pohodě, můžete vytvářet kooperační aliance.
Druhá věc – vymezte si každý svůj záchranný kout, kam za vámi nikdo nepoleze. Bohužel kromě malých dětí, jejichž konstantní přítomnost s vámi na záchodě, v koupelně i pod postelí je jedním ze zářných momentů rodičovství a covid to nemůže nijak zhoršit. Ale pro rodiny s většími dětmi i bez dětí je tohle způsob, jak si zachovat duševní zdraví. Svoje útočiště si vymezte a navzájem respektujte. Ne, ani mluvit tam na vás nikdo nesmí. Je to dospělá obdoba vašeho dětského bunkru. Ostatně – bude-li nejhůř – klidně si ten bunkr z deky a dvou židlí postavte. Není čas na hrdinství.
Lednička – moje jednička
Ještě nikdy nevpadlo kulturně posvěcené přejídání, tedy vánoční čas, do zad populace, která už týdny žije doma v úzkém vztahu se špajzem a lednicí. Jsme zvyklí koncem listopadu hodit za hlavu všechny zásady zdravé výživy a s výkřikem: „Kdy, když ne teď!“ se vrhnout po hlavě do másla a cukru. V izolaci je ale problém, že nadbytečná energie může zvýšit vaši krvelačnost třeba při debatě o volbě večerního televizního programu nebo o vlastnictví počítače, který najednou potřebují minimálně tři lidé. Zdravá a rozumná výživa nám letos nezachrání jenom oblíbené džíny, ale i duševní zdraví. Takže třetí zásada zní: Jezte pravidelně a vyváženě.
A čtvrtá je mírně protistátní, ale my už s tím umíme zacházet. Choďte ven. V rámci předpisů, možností a všech omezení. Aspoň na chvilku a ne na obecně oblíbená místa. Choďte, i když je ošklivo, choďte v noci, choďte na dvůr nebo na balkon. Nastavte obličej směrem, kde by mělo být slunce, a čerpejte déčko a kyslík.
Ponorkovou nemocí mohou trpět i lidé, kteří s nikým nežijí a lezou na nervy sami sobě. U těch je nejdůležitější, aby udrželi kontakt s vnějším světem a nevynořili se po covidu v hábitu poustevníka a se šíleným pohledem nad ještě šílenějším vousem. Ale upřímně řečeno, ti tak moc poradit nepotřebují. Jsou doma v klidu, tichu, pohodě… no nic, jdu hledat deku na bunkr, aby na mě konečně chvíli nikdo nemluvil!
