Může současné dění přispět k duševní nepohodě?

Samozřejmě. Již od začátku pandemie žijeme v nejistotě, ve strachu o zdraví vlastní i našich blízkých. Jen co jsme se začali dostávat z pandemie a zvykli si na novou normu, přijde další a větší hrozba. Opět něco napadá náš pocit bezpečí a je to situace, kterou nelze mít pod kontrolou a ani ji nemůžeme pořádně ovlivnit. Tato doba s sebou přináší pocity smutku, bezmoci a strachu.

Co by měl člověk dělat, aby v něm nenarůstala úzkost z války v nedaleké zemi?

Je dobré být informovaný. Nicméně si musíme dát pozor na zavalenost informacemi. Není zdravé ve zprávách neustále ležet a sledovat je celý den. Je důležité hledat odreagování a snažit se žít dál. Dovolit si smát se a zároveň mít dny, kdy je smutek a úzkost větší a my si ji musíme odžít. Pokud můžeme pomoci, pomozme. Ale pokud to nejde, nevadí. Zkusit si zajít na procházku, dát si vanu, sportovat, hrát hry. Dělat to, co vás baví.

Čtěte také

Angelina Karjakina

Čtěte také

Ukrajinská novinářka: Do války můžou být povolány i ženy. Mnohé se bojí o děti

Jak pomoci blízkému člověku, jehož se dění viditelně psychicky dotýká?

Určitě nepomůže zlehčování situace. Je dobré vyjádřit porozumění. Pokusit se najít něco, co je na situaci dobré. Například obrovská vlna solidarity nebo to, jak se část světa v této věci sjednotila. Také může pomoci, když si s takovým člověkem sedneme a společně uděláme plán: co dělat, kdyby. Najdeme nejbližší úkryt, napíšeme seznam věcí, které vzít s sebou, a tak. Tento plán si pak můžeme schovat. Uleví se už i tím, když vím, že nějaké možnosti a plány mám. Že jsem v rámci možností připraven. Pak si můžeme říct: „A teď když jsme ten plán sestavili, můžeme se jít projít, ne? Teď už víc nevymyslíme.”

Jak odpovědět někomu, kdo nyní ve strachu nevidí smysl v jakékoli činnosti, nechce třeba ani jít do práce? 

Že je to pochopitelné. Je pochopitelné, že ten pocit bezmoci a marnosti je velký. Nicméně když budu sedět doma, číst zprávy a vymýšlet katastrofické scénáře, ničemu tím nepomůžu. Zkuste tedy do té práce jít. Vyjít ven mezi lidi. Pokusit se vidět svět i mimo současnou situaci. Válka na Ukrajině nám ukazuje pomíjivost života a jistot v něm. To se dá vidět jako marnost. Nicméně se to dá uchopit i jako příležitost k tomu trávit více času s rodinou a přáteli. Příležitost k tomu nahlédnout na svoje hodnoty a priority a přehodnocovat je. Hledat ve svém životě smysl.

Má se nutkání k pláči potlačovat, nebo mu dát volný průchod?

Pokud cítíte přetlak a potřebu brečet, vybrečte se. Pláč není nic, čeho je potřeba se bát. Ventiluje nám emoce, často se po něm i uleví. Poplačte si. Pak se pořádně nadechněte a vydechněte. Vysmrkejte se. A jdeme dál.

Čtěte také

Královna Alžběta II. se ujala trůnu 6. února 1952. Slavnostní korunovace se odehrála o více než rok později 2. června 1953. Královna a její manžel, prince Philip, vévoda z Edinburgu, po ceremonii kynou davům z balkónu v Buckinghamském paláci.

Čtěte také

Královna Alžběta II. slaví 70 let na trůnu. Je nejdéle vládnoucí panovnicí

Kdy myslíte, že je třeba vyhledat odbornou pomoc?

Každý má hranici jinde. Je ale důležité vědět, že nemusíte čekat, až když už je vám tak špatně, že nemůžete nic. Neporovnáváme, kdo je na tom hůř a má „větší problém”. Jakmile máte pocit, že už sami nebo s pomocí blízkých situaci nezvládnete, řekněte si o pomoc. Pokud už cítíte smutek/úzkost/strach dlouho a nejsou hezké chvíle a dny. Pokud vám prostě přijde, že něco není v pořádku. Existují krizová centra, linky. Někdy jen stačí to mít komu říct. Rozhodně to není ostuda. Nedělá to z vás blázna. Nemusíte všechno zvládnout sami.

Vzrostl počet vašich klientů v poslední době?

Ano. Už v době pandemie jsme zaregistrovali větší poptávku po terapiích. Doba byla náročná. Od doby, kdy začala válka na Ukrajině, dostávám více e-mailů, SMS i telefonátů od svých pacientů. Také se mi svěřují přátelé, že na sobě pociťují úzkost a strach. Lidé, které by ani nenapadlo, že s nimi něco může takto zamávat. Je to přirozené. Také si myslím, že se o duševním zdraví více mluví. Není to již tak velké tabu. Což je moc dobře.

Myslíte, že se poslední dva roky podepíší na duševním zdraví lidí? Nejprve obavy kvůli covidu, nyní z války?

Myslím si, že to rozhodně otevírá konverzaci o duševním zdraví. O tom, že je v pořádku říct si o pomoc. Že terapie není nic, čeho se musíme bát. Na co také tato doba ukazuje, jsou hodnoty a priority. Jaké mám hodnoty, co je pro mě důležité, na čem doopravdy záleží. Přináší to s sebou otázky o smyslu. Myslím, že na duševním zdraví se určitě podepíší. Ale nemusí to být jen negativně.

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

Lze se úzkostných stavů zcela zbavit, nebo je k nim daný jedinec náchylnější?

Důležité je naučit se s nimi pracovat. Úzkosti a strachy jsou součástí našich životů. Není to nic divného. Je ale dobré o sobě vědět, že se do takových stavů dostávám a co v ten moment můžu dělat. Co se dá dělat předtím? Co mi tyto úzkosti spouští? Jaké jsou techniky v ten moment? Nemůžu říct, že se dá zbavit úzkosti. Protože jsme lidé a jsou momenty v našich životech, které jsou náročné a k nimž ta úzkost patří. Nemusí to být ale něco, co nás paralyzuje.

Pár tipů, jak zvládnout obavy

  • Omezit přísun zpráv – nekoukat na ně celý den. Podívat se ráno/večer a dost.
  • Pokud můžete, zkuste pomoct. Pomůže to s pocitem bezmoci.
  • Zkuste žít dál. Nevzdávat se každodenního režimu. Je v pořádku se smát, je v pořádku být smutný.
  • Mluvte i o něčem jiném, než je válka. Co vám dělá radost? Co hezkého jste zažili?
  • Jděte se projít, sportujte, vyražte za kulturou.
  • Nezapomínejte na sebe a opatrujte se. Buďte k sobě laskaví.