Jdu chodbou směrem ke schodům. Kyčelní klouby neohnu. Každou nohu mám mnohem těžší než obvykle. V rukou skoro nemám cit. Hůlku svírám pevně, díky ní držím aspoň trochu rovnováhu. Nejhorší jsou ale oči – do stran skoro nevidím a i to málo, co se přede mnou rýsuje, je rozmazané – a uši. Slyším jen zvuky jako z velké dálky, jinak mi v nich hučí, za chvíli mi z toho třeští hlava. Dýchá se mi těžko, i když jdu po rovině. „Tady si můžete sednout,“ povzbuzuje mě Lucie Galčanová, socioložka, která se specializuje na výzkum spojený se stárnutím populace.

Právě ona mě před chvílí oblékla do soupravy, které tady přezdívají gerontooblek. Skládá se z mnoha bandáží, závaží, „hluchátek“ a brýlí. Každá z jeho částí má simulovat nějaký neduh spojený se stárnutím. „Takhle se může cítit člověk zhruba v osmdesáti letech,“ říká Galčanová. Oblek průměruje omezení hybnosti kloubů, dušnost, šedý zákal i částečnou ztrátu sluchu na pouhých 28 decibelů. Ne každý senior tohle v osmdesáti letech zažije, někomu slouží zdraví déle, někdo se ale s nemocemi stáří potýká už od šedesáti. Ještěže oblek nesimuluje třeba bolest. Nebo strach. I když ten trochu mám.

Jako ryba na suchu

Zkouším si sednout. Klouby se ale odmítají ohnout. Nakonec se svalím na pohovku na chodbě katedry sociologie. Studenty a studentky, kteří tudy proudí do poslucháren, se mi daří ignorovat. Je mi jedno, co si myslí, tohle není žádná show. Chci jen na vlastní kůži poznat, jak je starým lidem, kteří třeba musí nastoupit do tramvaje nebo vyjít schody. I ty mě čekají. Jen co trochu popadnu dech a postavím se. Připomínám rybu na suchu, plácám sebou, vrátit se do vzpřímené polohy není vůbec snadné.

Když se mi to konečně povede (ještěže mám tu hůlku!), vydám se směrem ke schodům, ale zastaví mě dveře. Jak si je mám otevřít, když sotva vidím kliku? A proč to jde tak těžko? Brano zavírá samo. Tušil někdo z těch, kteří sem ty dveře montovali, jak těžké to brano je? Konečně jsem za nimi. Schody nahoru zvládnu, dolů to je mnohem horší. Spadnu? Jak se mám držet zábradlí, když mám v ruce hůlku? A jak poznám, že už jsem dole, když hrany schodů kvůli tomu zpropadenému šedému zákalu vůbec nevidím?!

Pod schody už mi tak hučí v hlavě a motám se, že požádám svoji průvodkyni, aby mi z uší sundala hluchátka. Je to úleva. Já si ji můžu dovolit. Někteří senioři takhle žijí. Pořád.

Zkušenost k nezaplacení

Tenhle oblek vyrábí firma Regeco.eu podle návrhu profesorky Hany Matějovské Kubešové a Pavla Kellnera z fakulty medicíny. Katedra sociologie sousední Fakulty sociálních studií MU si ho od nich pořídila, aby ho vyučující mohli oblékat studujícím v kurzech gerontologie. „Naši studenti a studentky mají zkušenost se čtením textů a psaním prací, s výzkumy a výzkumnými rozhovory. Mohou si číst o tom, s čím vším se senioři a seniorky potýkají, ale zážitek s oblekem je něco úplně jiného. Mnohem lépe si pak dokážou představit, o čem je řeč,“ vysvětluje Galčanová.

Sama se s oblekem poprvé setkala na radnici v Lipsku, kde mají kromě něj jako součást prezentace třeba i speciální byt navržený tak, aby byl přátelský k seniorům. Obyčejnou kuchyňskou linku tam například „podsekli“, aby se pod ni dobře vešlo chodítko a starší lidé se tak nemuseli přes ně naklánět nad pracovní desku, k níž sotva dojdou. Myslím na svoji babičku, která se s chodítkem musí vymotávat v malé kuchyni v pečovatelském domě – ten by přece měl být navržený s ohledem na seniorské potřeby! Jenže není. „Právě architekti a architektky nebo urbanisté by si takový oblek mohli vyzkoušet, dřív než navrhují budovy nebo veřejný prostor. Primárně pak určitě všichni, kteří pracují v pečovatelských profesích a se seniory jsou v každodenním kontaktu. Také lékaři a lékařky,“ popisuje Galčanová.

Lékaři doporučují seniorům, aby žili zdravě a udržovali se fit jednoduchými cviky, ale málokdy si uvědomují, že když vás bolí každý pohyb a dojít třeba jen do koupelny a sednout si na záchod je velký výkon, tak je taková rada trochu nešťastná. Lucie Galčanová vypráví, že pro nás začíná den přípravou na odchod za nějakými činnostmi – než odejdeme z domu, vyčistíme si zuby, učešeme se, oblečeme, sbalíme si svačinu. „Pro seniory ve starším věku je často už jen tahle základní hygiena činností, která jim sebere veškerou energii,“ vysvětluje socioložka, když ze mě sundává bandáže a závaží. Jak bych si učesala vlasy, když jsem nebyla schopná najít kliku od dveří a zvednout ruku k zábradlí? „Můžete si třeba zkusit otevřít lahev s minerálkou. Nebo se podepsat,“ dodává Galčanová. Další úkol, který zní jednoduše, ale s třesem v rukou nebo s nemocnými klouby se provádí hůř než za mlada.

Co teď s touhle zkušeností budu dělat, až uvidím babičku s hůlkou nastupovat do tramvaje? „Je dobré prostě jen nabídnout pomoc. Nevnucovat, jen se zeptat. Být vnímavá k potřebám starších lidí,“ říká Galčanová. Ne každý senior pomoc potřebuje, ale ne každý si o ni umí nebo chce sám říct. Mimochodem řidiči a řidičky tramvají a autobusů jsou další skupinou, které by pomohla lekce gerontooblekem.

„Ideální by to bylo pro všechny. Každý se denně v provozu setkává se seniory,“ dodává socioložka. A upozorňuje mě, že se studenty simulují v gerontoobleku dokonce i pády – a následné pokusy z polohy na zemi vstát. Někteří senioři totiž třeba půl roku, když hrozí náledí, nevycházejí z domu, tak velká obava z pádu může být.

„Znám případ paní, kterou při vystupování z tramvaje srazil muž s kočárkem. Zlomený krček stehenní kosti. Úraz, ze kterého se i zdravý mladý člověk vzpamatovává dlouho. U seniorů to často může být konečná – i když se nakonec uzdraví, může se to podepsat na psychice, rodí se tu strach, že by se něco takového mohlo opakovat, obava kamkoli samostatně vyrazit,“ popisuje. Strach z pádu je něco, co žádný oblek nenasimuluje. I proto, že všechno je v gerontoobleku jen jako. Senioři a seniorky si ho jednoduše sundat nemohou.

Tahle země není pro starý

Reakce lidí, kteří si oblek vyzkoušeli, jsou prý dvojí. Jedni pochopí, jak se cítí jejich babičky a dědečkové, a aspoň na čas jsou shovívavější a přístupnější k jejich potřebám.

Ti druzí vztáhnou zkušenost na sebe. „Jestli tohle je stáří, tak se raději zabiju,“ řekl prý jeden ze studentů. Výzkumy, které se ptají skutečných seniorů, pak mluví jasně: polovina z nich má obavy pohybovat se po městě po setmění a každý pátý i přes den. „Neznamená to, že by město mělo být zbavené všech bariér, ale že je dobré mít na paměti, že vydat se ven s hůlkou nebo třeba i s kočárkem, nedej bože na vozíčku či se slepeckou holí, není žádný med. A snažit se navrhovat veřejný prostor s ohledem na všechny, nejenom na mladé zdravé lidi při síle,“ uzavírá Galčanová.

Odcházím z fakulty. Lehce, jako bych si z nohou sundala těžké nemotorné brusle a z ramenou křečovitě se držící desetikilové dítě. Dobíhám tramvaj. Paní s brýlemi a s hůlkou pouštím před sebe. Usměju se na ni. A představuju si, jaké hory a překážky už ten den musela překonat. Překážky, o kterých jsem neměla ani tušení…

SENIOŘI V ČÍSLECH

SENIOŘI V ČÍSLECH

• Za seniora je považován člověk, kterému je víc než 65 roků. Ne každý nad 65 let se ale cítí být seniorem, naopak jsou lidé, na které doléhá věk dříve.

• S prodlužováním délky života roste počet seniorů, v Česku jich je přes 19 procent a bude jich přibývat. Pro lepší představu – aktuálně jich u nás žije přes dva miliony.

• V souvislosti se stárnutím populace používá demografie termín naděje na dožití. K dispozici máme data z roku 2018, která říkají, že naděje na dožití pro právě narozené chlapce je přes 76 let, u žen téměř 82 let. Pro muže starší 65 let je to v průměru dalších 16 a pro ženy necelých 20 let. Jen od roku 1989 jsme tak získali o 4 roky navíc v seniorském věku, a dokonce 8 let pro nově narozené chlapečky a 7 let pro děvčátka.

• Existuje i termín naděje na dožití ve zdraví – ten reflektuje, jak dlouho lidé žijí bez omezujících zdravotních neduhů, a toto období je zatím výrazně kratší než samotná naděje na dožití. Muže nad 65 let u nás v průměru čeká sedm let života ve zdraví, ženy ještě o rok více.