Květoslava Bartoňová se narodila 7. března 1928 v Olomouci-Řepčíně. Její otec František Axman se za první světové války v Rusku dobrovolně přihlásil do československých legií a prošel celou sibiřskou anabází a všemi slavnými bitvami, jako té u Zborova nebo u Bachmače. Po návratu do nově vzniklého Československa ho zaměstnaly Československé státní dráhy, kde se vypracoval až na místo vrchního oficiála.

Když byly pamětnici čtyři roky, otec s matkou si díky státní půjčce postavili dům v Neředíně, kam se také rodina přestěhovala. Tam malá Květoslava a její sestra Miluška prožily dětství. Květoslava vzpomínala hlavně na cvičení v Sokole Křelov a také na válečná léta, kdy se otec jako bývalý legionář neustále obával zatčení. Nejvíce vzpomínek jí ale zůstalo z osvobozování Olomouce. Přes město vedly strategické ústupové cesty, a Němci ho proto vyhlásili pevností. V Olomouci i okolí musely stovky lidí kopat obranné zákopy a jeden z nich vznikl přímo na zahradě Axmanových. Květoslava Bartoňová vzpomíná, že se jako jediní v ulici nezúčastnili evakuace a zůstali doma. Čtrnáct dní se pak ukrývali ve sklepě s okny zabedněnými železničními pražci. Do sklepa tehdy přestěhovali také klavír, na nějž otec nutil pamětnici stále cvičit. Možná kvůli tomu, aby všichni přišli na jiné myšlenky.

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

Opevňovací práce se ale již nepodařilo dokončit a 1. května 1945 Němci zrušili označení Olomouce jako pevnosti. Město však bylo pro Němce velmi důležitým opěrným ústupovým bodem, a tak do něj povolali posily. Ve dnech 7. a 8. května 1945 v Olomouci proběhly dramatické boje mezi Wehrmachtem a Rudou armádou. „Vedle v přízemí to obsadili Sověti a v okně měli dělo a stříleli na zákopy na naší zahradě. Všechny okna jsme měli rozbitý, protože k vedlejší škole spadla bomba,“ vzpomíná Květoslava Bartoňová a dodává, že na fasádě pak měli tisíce děr po kulkách.

Pomohla dětem z Údolí smrti


Po válce pamětnice studovala Učitelský ústav v Olomouci. Ještě v roce 1945 v něm studenti uspořádali sbírku šatstva a potřebných věcí pro těžce zkoušené obyvatele obcí Vyšná a Nižná Pisaná, nacházejících se v Údolí smrti, kde v roce 1944 proběhly ty nejtěžší tankové boje Karpatsko-dukelské operace. Květoslavu Bartoňovou společně s kolegyní Věrou Kristkovou pověřili, aby věci na Slovensko odvezly. Pamětnici tehdy šokovala bída lidí, s níž se tam setkala. „Bylo to tam úplně vybombardovaný. Dalo se tam chodit jen po určitých cestách, kde s vámi šel doprovod, protože všude byly nášlapné miny. Zůstala tam snad jediná zděná budova. Zbylo tam plno sirotků a děti spaly třeba po čtyřech na jedné posteli,“ vzpomíná Květoslava Bartoňová.

Čtěte také

Erna Meissnerová v roce 2014

Čtěte také

Erna Meissnerová: V koncentráku jí život zachránil nacistický dozorce

Bezprizorné děti ji tehdy prosily o pomoc, a tak začala po návratu do Olomouce organizovat pod záštitou Československé společnosti jejich příjezd. Přinášelo to ale spoustu organizačních potíží. Musela jim zajistit ubytování, vyšetření, školní docházku nebo finance. Navštívila proto několik firem a institucí, aby uvolnily finanční prostředky pro pobyt dětí. „Jako mladá dívka jsem v roztrhaných teniskách chodila po fabrikách a tatínek se na mě hrozně zlobil,“ vzpomíná Květoslava Bartoňová, která nejenže sehnala potřebné finance, ale dala dohromady i spoustu dalších věcí. „V klášteře u Voršilek jsem poprosila, aby alespoň některé děti ubytovaly a mohly tam chodit do školy. V papírnictvích jsem sehnala sešity, u knihařů knížky a u Zejdy v Přerově, kde se vyráběly tašky a aktovky, jsem sehnala školní tašky. Takže měly všechnu výbavu do školy. Dostaly pastelky, pera, tašky, sešity, knížky, aktovky, i oblečení jsem sehnala. Lékařka je prohlédla, protože některé děti měly trachom (trachom je infekční onemocnění vyvolané bakterií Chlamydia trachomatis. Nemoc je v rozvojových zemích nejčastější příčinou slepoty – pozn. red.) a byly zavšivené. Neměly ani oblečení a některé přijely bosé. Komplet jsem jim všechno sehnala.“

Celkem do Olomouce přijelo pětačtyřicet dětí. O třináct dívek se postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu. Dalších třiceti dvou dětí se ujaly rodiny, které odpověděly na výzvu Československé společnosti. „Nikdy jsem o tom nemluvila a nevyužila to ve svůj prospěch. Mně těch dětí bylo strašně líto, a proto jsem to udělala,“ dodává pamětnice, která se potom již nikdy s žádným z dětí nesetkala.

Čtěte také

Jarmila Weinbergerová

Čtěte také

Když jsme viděli ty kouřící komíny, pochopili jsme, co nás v koncentráku čeká

Tetu Annu Axmanovou komunisté zlikvidovali


V roce 1948 pamětnice úspěšně zakončila Učitelský ústav v Olomouci a nastoupila jako učitelka prvního stupně do školy. To už ale několik měsíců ovládala všechny sféry společnosti komunistická strana, která v únoru 1948 v podstatě získala absolutní moc. Otec pamětnice měl z bolševické revoluce v Rusku v živé paměti zvěrstva páchaná v rámci její ideologie a ani myšlenky Květoslavy Bartoňové se neslučovaly s novými pořádky. Charakter komunistického režimu nakonec zažila na vlastní kůži. Rodině nejprve ve veřejném zájmu znárodnili otcem zakoupené pozemky a pamětnici pro její přístup k režimu často přeřazovali do malých venkovských škol. V roce 1950 se provdala za Miloslava Bartoně, jehož rodina vlastnila v obci Jedlí tkalcovnu bavlny, která zaměstnávala kolem stovky lidí. Komunisté továrnu znárodnili a rodinu pouze s nejnutnějšími věcmi přestěhovali do Štítů. Podnik pak převzal n. p. MEZ Postřelmov, který tam dlouhá léta vyráběl elektrická zařízení.

Další příbuznou Květoslavy Bartoňové, tetu Annu Axmanovou, komunistický režim zlikvidoval. Jako řádová sestra Remigie žila v řádu Milosrdných sester P. Marie Jeruzalémské v klášteře v Bruntále. Šlo o německý řád a v rámci likvidace ženských řádů v dubnu 1951 do kláštera vtrhli muži z StB, aby zatkli řeholní sestry a později je obvinili na základě podvržených důkazů z udržování nedovolených spojení s odsunutými německými spolusestrami a velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni, z velezrady a ukrývání řádového majetku, vysílačky a zbraní a přípravy k ilegálnímu způsobu řádového života.

Čtěte také

Celá rodina pohromadě i s druhou narozenou dcerou Haničkou

Čtěte také

Pravdu o rodných Lidicích zjistila až po návratu z koncentráku, tatínek nepřežil

Annu Axmanovou jakožto tajemnici, rádkyni sester a důvěrnici sestry představené Anežky Antonie Witkové zatkli během cesty vlakem od svého bratra už několik měsíců před akcí proti opavskému klášteru. Následně prošla tak tvrdými výslechy, že se po čtyřech měsících nervově zhroutila a eskortovali ji do ústavu pro nervově choré v Kroměříži. Po měsíci ji vrátili do ostravské vyšetřovací vazby a v procesu Witková a spol., konaném 25.–26. února 1952 v Opavě, odsoudili k pěti letům vězení. Ve vězení pak brousila bižuterii, po propuštění dostala rakovinu plic a v prosinci 1967 zemřela.

Na konci osmdesátých let minulého století zemřel Květoslavě Bartoňové na rakovinu v šestatřiceti letech jediný syn Miloslav. Pamětnice je dodnes přesvědčena, že to souviselo s výbuchem černobylské jaderné elektrárny, k němuž došlo 26. dubna 1986. Československé sdělovací prostředky tehdy havárii prezentovaly jako běžnou poruchu a nepřipouštěla se možnost většího zasažení radioaktivním spadem. Skutečnost ale byla jiná a jednou z nejpostiženějších oblastí u nás se stalo pohoří Jeseník. „Syn tehdy zrovna pracoval jako lyžařský instruktor v Jeseníkách. Přijel z hor a začaly mu padat vlasy,“ vzpomínala Květoslava Bartoňová.

Čtěte také

Libuše Nachtmannová

Čtěte také

Libuše Nachtmannová: Maminka mě po návratu z koncentráku nepoznala

Setkání na poslední chvíli

Díky publicitě v médiích se jí těsně před smrtí podařilo setkat s několika dětmi, které zachránila. Jednou z nich byla Anna Veichartová, roz. Štefanisková, která nezapomněla na dávnou tvář usměvavé slečny Axmanové. Mnohokrát si na ni vzpomněla, ale nevěděla, jak by ji objevila: „Myslela jsem na ni. Její jméno, které jsem znala z dětství, mě provázelo celý život. Jaká byla úžasná, milá, jak mě vedla za ruku. Bylo mi s ní opravdu dobře, protože potom, co jsem přišla o tatínka, jsem si připadala strašně opuštěná.“ V roce 2017 sepisovala své vzpomínky na dětství, a když na internetu hledala informace o bojích na Dukle, našla na Paměti národa vyprávění Květoslavy Bartoňové, roz. Axmanové, která pomohla dětem z Údolí smrti. „Říkám si: Proboha, vždyť to je ta paní, na kterou pořád myslím a ona ještě žije!“ popisovala své překvapení Anna Veichartová.

Týden nato už stála v jejím nemocničním pokoji. Po sedmdesáti letech se znovu setkala se svou zachránkyní: „Objala jsem ji, přitiskla k sobě a řekla jsem: ‚Já jsem tak strašně šťastná, že jsem vás konečně objevila. Vždyť jsem na vás myslela celou dobu od roku 1947, kdy jsem vás viděla naposledy.‘ A ona řekla: ‚No to není možné! To jsem si ani nemyslela, že jsem na vás tak zapůsobila.‘ Řekla jsem: ‚Pořád jsem vás viděla, jak sedíte za klavírem a usmíváte se na mě,‘“ popisuje Anna setkání, které se odehrálo v roce 2017. I když ji Květa přesvědčovala, že se brzy vrátí domů a bude jí moci znovu zahrát na klavír, Anna tušila, že se loučí naposledy. Uplynul týden a Květoslava Bartoňová zemřela.

Čtěte také

Magdalena Horetzká

Čtěte také

Magdalena Horetzká: Když ji osvobodili z koncentráku, vážila jen 29 kilogramů

PODPOŘTE PAMĚŤ NÁRODA

Vzpomínky Raji Žádníkové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na https://podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!