Jak dlouho vlastně pracujete dohromady s bratrem?

Od roku 1971. A tým pořád drží. (Jan Neckář, který je rozhovoru přítomen, souhlasně přikyvuje a dělá občas Václavovi nápovědu, protože po mozkové příhodě Václav někdy hůř hledá slova. Václav ale zase opravuje všechna data a jména, o kterých mluvíme. Pamatuje si je perfektně.)

Zdroj: Youtube

Za tu dobu jste nikdy neměli ponorkovou nemoc?

To víte, že se někdy pohádáme, ale je to pro dobro věci. (Musíme diskutovat, k ničemu by nebylo, kdybychom se plácali po zádech, říká Jan).

Ladí vám to tak jako ve studiu a na pódiu i soukromě, v rodině?

Musím říct, že ano. I když mě brácha trochu honí. Nutí mě cvičit a držet figuru.

Taky vypadáte výborně. Jak se vám podařilo dostat se po mozkové příhodě do tak skvělé formy?

Měl jsem dvě možnosti. Buď zůstat sedět doma a koukat do zdi, na TV či do novin, nebo se zapřít, poprat se s tím a vrátit se do práce, kterou mám rád. Tak jsem se popral a všichni mi pomáhají. Protože si perfektně pamatuji melodie, ale ne slova, můžu zpívat díky čtecímu zařízení. (Čtecím zařízením jsme se nechali inspirovat od některých zahraničních interpretů, kteří je používají běžně, doplňuje Jan)

Jako oslavu narozenin chystáte koncert na začátku srpna ve Valticích?

To nebude jenom narozeninová oslava. Letos toho slavím víc. Například 65 let na scéně.

Začínal jste v deseti letech?

Ano. Rodiče pracovali v ústeckém divadle a my s bráchou jsme byli divadelní děti (Jan opět přikyvuje a dodává, že Václav neustále běhal po chodbách zákulisí divadla a zpíval, a Vašek upřesňuje na vřískal) a v deseti letech si mě vybral dirigent Viktor Málek do Verdiho Othella. Potřeboval do druhého jednání dětský sbor, ale v divadle žádný dětský sbor nebyl, tak jsem celý ten sbor zpíval sám.

Od té doby jste zpěvák!

Měl jsem taky v Ústí skvělou učitelku hudební výchovy Jarku Hubičkovou, která založila dětský sbor, a pak jsme zpívali v dalších operách, třeba v Carmen, v Jakobínovi, v Bohémě…

To jste měl skvělou průpravu. Proč jste u opery nezůstal?

Poslední operní kus jsem zpíval v Tosce v roce 1957, árii Pasáčka. Tu většinou zpívají mezzosopranistky, ale tenkrát si mě šéf opery, dirigent Josef Bártl vyzkoušel a svěřil mi ho. Zpíval jsem Pasáčka sedmkrát osmkrát… Jenže pak přišla mutace a skončila moje operní kariéra. Ale opera je moje láska pořád. Rád ji poslouchám.

Kterou máte nejradši?

Turandot. Nikdy jsem ji živě neviděl. Moc rád bych to napravil. Jenže ona je tak náročná, že se nehraje často. Jsou tam dva orchestry, jeden schovaný za scénou, dětský a smíšený sbor (notuje Nessum Dorma).

Vy jste toho dělal a děláte hrozně moc! Rokoko, Golden Kids, Bacily. Jaké období považujete za nejlepší?

Bacily! Ty jsou asi moje nejlepší životní éra. Třeba na Planetáriu je podepsáno 17 autorů, pracovali jsme s domácími skladateli a tvořili originální songy. A taky vzpomínám rád na dobu, když jsem přišel do Prahy do Rokoka a po Matuškovi zdědil písničky Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě a Ze soboty na neděli, ze kterých pak byly hity.

Jednu ze svých nejslavnějších písní jste zdědil po Waldemaru Matuškovi?

S tím dědictvím je to malinko jinak, Waldu nesehnali, a tak dirigent TOČRu Josef Vobruba dal písně mně, no a já z nich udělal hity. A kytaru zpívám i dnes. I když za to může Honza Hřebejk, protože ji zařadil do filmu Pelíšky a tím nastal její obrovský revival. Vzpomněli si na nás na festivalu v Trutnově a objevila ji mladá generace. A od té doby ji musíme s Bacily hrát.

Jaký máte další evergreen?

Stín katedrál. Ta je také z éry Rokoka. Pak se na ni zapomnělo a jednou na koncertě v Táboře za mnou přišel kluk a říká: „Pane Neckáři, nebude vám vadit, když nazpívám Stín katedrál?“ To byl Petr Muk. Mně to vůbec nevadilo, stejně jsem ji dávno neměl v repertoáru. No a Petr té písničce dal nový život. Zajímavou historii má i Lékořice..

Povídejte…

Vladimír Dvořák (autor a dramaturg ČT, textař, moderátor, pozn. red.) v roce 1966 vymyslel televizní pořad, tedy písničkovou soutěž, Kdo s kým, o čem, pro koho. Z osudí se náhodně vytáhli autor hudby, textu, interpret i název písně. Když se o tom začalo mluvit, tak jsem v novinách prohlásil, že je úplná blbost, aby z takhle náhodného výběru vzniklo něco kloudného. … A vznikla Lékořice! Taky jsem se pak panu Dvořákovi osobně hluboce omluvil.

A co vaše herecká kariéra?

Ředitel Divadla Rokoko Darek Vostřel mi jednou věnoval novelku Ostře sledované vlaky, já jsem to přečetl za noc a ten příběh mě hodně emočně zasáhl. Za měsíc si mě pozvali na kamerovky na Barrandov a tím, že jsem to přečetl, tak jsem trochu tušil, že bych tu roli mohl dostat. (Jan doplňuje: tady taky zapracovala náhoda. Na tu roli původně aspiroval Jiří Menzel, ale jedna produkční, která znala Vaška z televize, prohlásila, že je tak vošklivej, až je krásnej, tak jí dali za pravdu.) Pak mě jeli představit Bohumilu Hrabalovi a ten prohlásil: To je on!

To byla vaše první filmová role a hned taková bomba a Oscar.

I když rok předtím získal Oscara Obchod na korze, takže nikdo nevěřil, že by to mohl dostat další československý film.

Jel jste pro sošku?

Nejel, jela Máša, tedy Jitka Bendová. Byla hezčí a uměla anglicky, takže si ji Jiří Menzel vzal s sebou radši.

Dál jste točil Skřivánky na niti, Šíleně smutnou princeznu a pak nic. Nestýskalo se vám po filmu?

Stýskalo a stýská pořád. Jenže Skřivánci byly 20 let v trezoru, Jirka Menzel dostal zákaz.

Aspoň vás nechali zpívat!

To jsme měli taky namále. V roce 1974 to nevypadalo dobře, pár měsíců jsme nehráli a pak na jeviště nesměl Ota Petřina, 14 let si nezahrál na veřejnosti, nahrával s námi jenom ve studiu.

Vy jste měl díky filmu i další velký comeback.

Myslíte Aloise Nebela? Z té písničky se stal trhák, přitom v tom filmu skoro nezazní. Jenom jako podkres štědrovečerní večeře, hrající z rádia. (Jan opět doplňuje: Ale producenta filmu napadlo z ní udělat propagační klip a stalo se to, co se stalo!)

Jestli vy nejste dítě štěstěny?

Mám na každém rameni tisíc strážných andělů. Taky jsme jim napsali a hrajeme na závěr každého koncertu písničku Andělé strážní. Akorát ji vůbec není slyšet z rádia, to je škoda.

(Napsal ji Honza Fischer, syn Ivo Fischera, s kterým Vašek začínal, a je to vlastně píseň o něm, upřesňuje Jan.)

Ať nezamluvíme ty oslavy.

Ano, den po koncertě ve Valticích, tedy 4. srpna máme ještě další výročí – 47 let Bacilů.

Jaké chodí na padesátiletou kapelu publikum?

Až čtyři generace, od vnoučat po babičky a dědečky. Ty vidíme hlavně na městských slavnostech nebo festivalech. Když máme samostatný koncert, bývají to dvě generace. Babičky nebo maminky s dcerami.

Převažují dámy?

Dá se to tak říct…

Taky jste celý život idol! Jak se s takovou popularitou žije?

Tak se zrovna necítím, to přeháníte! Ale je pravda, že fanynek jsem měl vždycky dost.

Přitom jste prožil krásné a dlouholeté manželství.

Viděl jsem Jarku tančit Julii v Prokofjevově baletu na jevišti J. K. Tyla v Plzni a hned jsem se zamiloval. Byli jsme spolu od roku 1969 do její smrti. Moje žena byla hvězda a pořád mi moc chybí!

Václav Neckář

Václav Neckář

  • Narodil se 23. října 1943 v Praze. Pochází z umělecké rodiny, odmala hrál v divadle, zpíval v operách.
  • V letech 1968 až 1970 byl  společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou členem pěvecké skupiny Golden Kids.
  • Od roku 1971 má vlastní skupinu Bacily, jejímž vedoucím je od roku 1974 jeho bratr Jan.
  • Stále koncertuje a letos slaví 75. narozeniny.
  • Jeho žena Jaroslava byla primabalerínou a poté profesorkou baletu na Pražské konzervatoři, zemřela v roce 2015. Má syna Václava.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články