„Říkali jsme si s bráchou, že řada kolegů už ho má, dokonce i několik a my pořád nic. Tak se to konečně povedlo,“ řekl o svém „elpíčku“ Mezi svými hned po jeho vydání v rozhovoru pro časopis Vlasta.

Na české hudební scéně se pohybujete už přes padesát let. Láska k hudbě, jak sám říkáte, vás dostala i z těžké nemoci.

Zpěv mi pomohl se z toho dostat. Nic jiného než zpívat neumím a pořád mě to baví. Vzpomínám si, že se to stalo při televizní zkoušce. Brácha mě odvezl do nemocnice. Naštěstí jsem s sebou měl kazetu a na ní byly texty. Zkusil jsem si je přečíst a šlo to. Zavolal jsem dvě sestřičky, že bych jim rád něco zazpíval, souhlasily. Tleskaly, tak jsem si říkal, že dřív nebo později se budu moct vrátit. Ale dalo to hodně práce. Bratr Jan, který Václava při rozhovorech doprovází, k tomu s úsměvem dodává: „Pořád, i v nemocnici, se musí předvádět.“

V řeči jste stále nejistý.

Ano, melodie mi v hlavě zůstala, ale texty byly bohužel pryč. Takže se je musím znovu učit a na koncertech i při nahrávání mám čtecí zařízení. Bez toho by to nešlo. Ale to je dnes už celkem běžná praxe, vždyť i divadla mají nápovědu. V hudbě musíte slova říkat naprosto přesně, když náhodou vypadnou, tak těžko chytáte melodii.

Jak se vaše rodina dívá na to, že stále koncertujete a nahráváte?

Vědí, že bych nemohl sedět jen tak doma a nic nedělat. Syn Vašek navíc na nové desce spolupracoval. Mé ženě Jarce se nové album líbí. Stejně tak Janova rodina se do vánočního elpíčka zamilovala, ačkoliv zprvu nevěřila, že desku někdy dokončíme.

A jak se deska líbí vám, jak jste se svou prací spokojeni?

Václav: Myslím, že jsme nic nezkazili, dali jsme do toho vše. Jan: Nejsem soudný, jsem totiž zčásti autorem, aranžérem, občas zpívám druhý hlas a občas tam hraju na violoncello. Bráchovi jsem tam připravil dokonce dvě věci tak trochu operně laděné. Vyrůstali jsme totiž v opeře a naturelem jsme „vážňáci“, tedy jsme odkojeni klasickou hudbou.

Vy jste, Vašku, někdy zpíval v opeře?

Zpíval jsem jako dítě dětské role. Moje kariéra vyvrcholila rolí pasáčka v Pucciniho opeře Tosca. Bylo to ovšem v době, kdy jsem se chystal mutovat, takže hlas už nebyl tak stabilní a trochu jsem si ho ztrhl. Brácha říká, že jsem hlas tehdy ztratil a dodnes ho hledám.

Ale první kritiky mluví o tom, že vám to teď zpívá výborně.

Tak to jsem rád.

Chystáte nyní dva velké koncerty právě v rámci vydání nové desky.

První vánoční koncert bude 14. prosince v Kutné Hoře v divadle a druhý v prosinci v Praze v Hybernii, kde vystoupíme s kapelou Bacily a doprovodí nás chlapecký sbor Pueri gaudentes a ostravská kapela FiHa. To bude velké.

Jaké publikum chodí na koncerty?

Když jsme začínali před padesáti lety s kapelou Bacily, tak jsme se orientovali především na tehdy mladší posluchače, spíš muže, ženy chodily méně. Později se to smíchalo a neměli jsme vyhraněné publikum. Dnes na naše koncerty přijdou všechny generace – od babiček po ty nejmladší. Hitem Půlnoční, který jsme natočili k filmu Alois Nebel před třemi lety, jsme oslovili i mladou generaci.

Říká se, že i novým albem míříte na všechny generace. Zajímavé je, že na desce je dvanáct písní, z nichž každou složil jiný autor. A také texty dělala řada mladých umělců.

Dali jsme důvěru producentovi Dušanu Neuwerthovi, který to takto rozhodl. Generačně jsou to o dvacet až čtyřicet let mladší autoři a některé z nich ani osobně neznám. Věci jsou to ale opravdu velmi povedené. Texty připravovaly i děti známých umělců, se kterými jsem v minulosti točil, například Alenka Rytířová, která napsala slova pro píseň Pomíjivá. Vzpomínám v ní právě na jejího otce Zdeňka Rytíře. Dva texty připravil Jan Fischer, syn Ivo Fischera, který pro mě napsal třeba Stín katedrál. Další pak Václav Kopta, syn Pavla Kopty. Jedním z nejmladších autorů je Filip Rácz, který píše jen v angličtině, ale pro mě to skvěle zvládl i v češtině.

Desku jste nahráli trochu jinak, než je zvykem...

Nazpíval jsem to sám celé pouze u piana, jako by tam jiný nástroj vůbec nebyl. Mohl jsem se soustředit na podstatné věci v té písničce. A až pak se k tomu dělaly aranže, muzikanti už mě slyšeli nahraného ve sluchátkách a přizpůsobili se tomu, vedli se mým hlasem a promítlo se to do jejich výkonu.

V jedné písni jste se opět před mikrofonem sešel s Martou Kubišovou.

Myslím, že se to povedlo. Je to náš první duet. Když jsme spolu zpívávali v Golden Kids ještě s Helenou Vondráčkovou, měli jsme vždy každý sólo sám. Ale my jinak s Martou hrajeme častěji, je občas hostem na našich koncertech.

Zpíváte i doma?

Musím se rozezpívávat, u piana. Ale ne každý den. Spíš než sebe si poslechnu konkurenci. A taky si občas říkám: ticho léčí.

Mám ještě otázku k 17. listopadu 1989, který zanedlouho budeme slavit. Vzpomenete si, co jste v ten den dělali?

Václav: Pamatuji si to přesně, měl jsem chřipku a byl na telefonu s bráchou, který v ten osudný den byl se svou ženou na Národní třídě. Jan: Byl tam jeden velmi silný moment, kdy jsme si všichni demonstranti sedli na bobek a nastalo absolutní ticho. V tu chvíli povstal Petr Haničinec a do toho ticha začal zpívat: Kde domov můj, kde domov můj... A postupně se k němu všichni přidávali. Když jsme dozpívali, pustili se těžkooděnci do nás obuchama. Měl jsem obrovský strach. Naštěstí jsme ale vedlejší ulicí Mikulandskou unikli z nejhoršího. Všechny demostrace jsme pak absolvovali i tak, že jsme poskytovali naši aparaturu a mikrofony na ozvučení. A když se Václav uzdravil, jezdili jsme do regionů, kde jsme četli prohlášení a vyprávěli, co se v Praze děje a jak po[1]stupují vládní jednání. Ani mi nepřijde, že už je to 25 let...

Václav Neckář

Václav Neckář

  • Narodil se 23. října 1943 v Praze.
  • Pochází z umělecké rodiny, odmala hrál a zpíval v divadlech.
  • V letech 1968 až 1970 byl společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou členem pěvecké skupiny Golden Kids.
  • Od roku 1971 má vlastní skupinu Bacily, jejímž vedoucím je od roku 1974 jeho bratr Jan Neckář.
  • V roce 2002 prodělal mozkovou mrtvici, která má za následek výpadky řeči. Po dlouhé rehabilitaci se opět vrátil na hudební scénu.
  • V současné chvíli je hospitalizován v Nemocnici na Homolce, kam byl převezen ve stejný den jako jeho bývalá parťačka ze skupiny Golden Kids zpěvačka Marta Kubišová.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články