Strávit odpoledne s Václavem Vydrou je jako pohlazení po duši. Pozval nás na svůj statek v Malčanech, kde si člověk připadá jako na konci světa.

Dál už cesta nevede. Vítejte v koňském ráji, kde je vám dobře. Zrovna tak jako nemocným koním, kteří se zde vracejí zpátky do života, a dvěma psům, kteří svého pána věrně provázejí na každém kroku.

Zdá se, že vaši psi jsou na vás úplně závislí.

Je to tak, jsou to oddaní parťáci. Bad i Buffinka jsou z útulku, máme je asi čtyři roky. A když to je možné, provázejí mě úplně všude. Jsou to takoví vděční závisláci, kteří se ode mě nehnou. Pořídili jsme si je poté, co nám umřela jejich předchůdkyně Lina, nádherný pes, kříženec českého horského a moskevského strážního psa. Tak jsme si říkali, že bychom dali domov nějakému pejskovi, který ho nemá. Kamarádka, spolumajitelka našeho statku, mi našla přes internet Buffinku a naše neteř Bada. Bylo to ve stejné době, a tak jsme si pořídili oba. Zrovna jsme se chystali na dovolenou na loď a v útulcích jsme si dohodli, že si je při návratu vyzvedneme. Udělali jsme si tedy okružní jízdu republikou. U Svitav jsme naložili Bada, pak jsme přibrali u Jihlavy Buffinku a od té doby jsme pořád spolu. Jsou tady šťastní. Mají tu naprostou volnost.

Čtěte také

Štefan Margita a Hana Zagorová

Čtěte také

Štefan Margita: Vztah je vždycky dílo, a to dílo společné

Co se u vás zrodilo dřív? Láska ke koním, nebo k psům?

Vždycky jsem měl vztah ke zvířatům. Ale jelikož jsem městské dítě, měli jsme akorát kanárka. Pak jsem to doma ukecal na nějaké křečky, morče, myš a podobné tvorečky. Ale strašně jsem chtěl psa. Nakonec jsem ho dostal v patnácti letech místo motorky. Měl jsem slíbeno, že když v deváté třídě nebudu mít na vysvědčení trojku, dostanu motorku. To byla panečku motivace. Já jsem to skutečně zdárně doklepal, ale máma se hrozně bála, že se zabiju, tak mi nabídla, že by mi radši pořídila psa. Tím začala moje psí cesta.

A jak do vašeho života přišli koně?

To má asi taky kořeny v dětství, ve zromantizovaném Divokém západě. Silně mě ovlivnily mayovky a filmy s Old Shatterhandem a Vinnetouem. S kamarády jsme si doma v obýváku hráli na kovboje a stříleli po sobě kapslíkovými revolvery. Ale ke koním jsem neměl možnost se dostat. Pak jsme jednou byli na prázdninách v Maďarsku a na pláž u Balatonu jsme chodili kolem jízdárny. Přemluvil jsem rodiče, aby mi zaplatili jízdu na koni. Tím by se mi vlastně zkompletoval ten můj vysněný Divoký západ. Tak jsem si vyzkoušel, jaké to je sedět na koni. Cítil jsem se šťastný.

Kudy pak vedla cesta k těm vlastním?

Cesta to byla dlouhá. V jednadvaceti letech jsem pomalu začal jezdit, půjčoval jsem si koně. Bylo to takové pozvolné seznamování, ale moc mě to bavilo. Po šesti letech jsem přestal a za dalších sedm jsem se k tomu vrátil. V roce 1998 jsme si pak s Janou (Jana Boušková – herečka, manželka Václava Vydry, pozn. red.) koupili našeho prvního koně Nelly. Dnes jich máme šest a dalších devatenáct je tady ustájených. Z toho momentálně i čtyři pacienti z Rakouska, Německa a Švýcarska, kteří se zotavují v naší kopytí klinice.

Čtěte také

Vitligo

Čtěte také

Bělající kůže a citlivá nervová soustava. Jak jsem se s tím naučila žít

Jste skutečně certifikovaný terapeut?

Ano. Studoval jsem na klinice u německé veterinářky Hiltrud Strasser. Ta už bohužel vzhledem k věku svou kliniku uzavřela. Dnes jsme tedy my a ještě klinika v Linci jediné certifikované kliniky v Evropě. Už patnáct let se zabývám celostní péčí o koně a jejich kopyta. Bohužel koně je mívají často deformovaná nebo nemocná a tyto problémy většinou konvenční způsob péče nedokáže řešit. Je to problematika, ke které jsme se dostali skrz potíže svých koní. Tak jsme pochopili, že spousta lidí je na tom stejně jako my, a snažíme se naše zkušenosti a vzdělání předávat dál.

Kolik času tady koňští marodi stráví?

To je různé. Od půl roku do dvou let. Ale je tu třeba už i zdravý kůň, kterého tady majitelka stále nechává, protože vidí, že mu je tady dobře. A mezitím se sama vyškolila v ošetřování kopyt. Jsou tu většinou koně, které už třeba chtěli veterináři uspat. Je hezké, že se jich majitelé nezbaví, ale snaží se je zachránit a jsou ochotni financovat jejich ustájení a léčbu.

Vy s koňmi i plavete, že?

Ano, to je v létě naše oblíbená činnost. Plavání s koňmi je krásné. Musíte plavat trochu napřed a koně mít na vodítku za sebou. Mám na to takovou fintu. Držím ho na vodítku, plavu před ním naznak, jako žába na zádech, on plave za mnou, a když se hodně přiblíží, pošlu ho na kruh okolo sebe a zase si vyplavu drobný náskok. Koně totiž většinou plavou dost rychle. Když se pak otočíme ke břehu, chytím se za ocas a on mě táhne. Moc si to všichni užíváme. I případní diváci na břehu.

Čtěte také

Jaromír Jágr

Čtěte také

Mentální kouč Jaromíra Jágra Marian Jelínek: Naučte se trénovat radost

Je vidět, že se tady práce asi nezastaví. Bylo obtížné dostat statek do této podoby?

To si ani nedovedete představit. Původně jsme ani neměli v plánu pořizovat si statek. Přišlo to tak nějak přirozeně. Původní plán byl, že postavíme někde na pastvině mobilhaus a venkovní ustájení, kde ustájíme koně, a tím to zhasne. Měli jsme koně tehdy jen kousek odtud, asi čtyři kilometry na jiném statku. Jezdívali jsme tedy kolem na vyjížďky. Tohle všechno byly víceméně zdevastované ruiny. Kdysi to tady vlastnilo JZD a chovalo se zde asi sedm set prasat. Říkal jsem vždycky, jo, je to tu krásný, ale to bych nechtěl. Tak už to máme a postupně jsme to tu celé zrekonstruovali.

Co nakonec rozhodlo, že do toho půjdete? Sešla se rodinná rada?

To bylo celé složitější, původně nás to koupilo pět, postupem času se ukázalo, že to tak nemůže fungovat, tak teď jsem na to já s Janou a jedna naše kamarádka spolumajitelka.

A pomáhá vám tady vaše žena?

Jasně, ona mi vždycky pomáhá. My si pomáháme navzájem.

Sám jste hodně vytížený herec, jak zvládáte starat se i o statek a ještě léčit koně?

No, není to jednoduché. Je to honička. Samozřejmě to nemůžeme všechno zastat sami a sehnat spolehlivé lidi, kteří u toho vydrží, je taky těžké. Ale zatím jsme měli štěstí. Spousta lidí má romantické představy, ale je to dost těžká práce.

Vytvořil jste si tady ráj?

To je silné slovo. Je to jakási oáza relativně přirozeného prostředí pro život koní. Krásný na tom je to, že jsme to začali dělat a děláme pořád pro koně. A ono je tady dobře i lidem. A to nám dělá radost.

Čtěte také

Štefan Margita a Hana Zagorová

Čtěte také

Štefan Margita: Potřebuju ráno vstát a vidět slunce, cítit teplo

To je na vás vidět, působíte tak spokojeně. Je to tady pro vás jakýsi únik z reality vaší profese?

Pozor, to si nepleťme. Tohle všechno je realita. I práce na statku a na klinice se pomalu stávají mojí profesí. Je to reálný život a je to pořádná dřina. Co se týče spokojenosti, ano, taky z toho čerpám. Ale víte, důležitý je vnitřní stav člověka a nezáleží na prostředí, v kterém se nacházíte. Momentálně mám celkem dobré období. Sice hodně práce, jak tady, tak v divadle, ale je to práce, která mě baví, takže je všechno v pohodě.

Vzpomínám si, když jsem s vámi dělala poslední rozhovor, sešli jsme se v Divadle na Vinohradech. Přijel jste těsně před představením oblečený v montérkách, vaťáku a holínkách.

To je úsměvné, ale já tak opravdu jezdím. Obvykle přímo ze statku, ještě jsem cítit koňmi. Bývám tady, co to jde. Většinou sem přijedu kolem půl jedenácté a jsem tady až do odpoledne. Složitější to je, když točím nebo zkouším. To se pak musím přizpůsobit a pendluju i několikrát za den. Dopoledne do divadla, pak na statek a večer zase do Prahy.

Tam také pravidelně už třináctým rokem namlouváte komentáře k oblíbenému pořadu Prostřeno. To asi taky zabere hodně času, že?

Ani ne. Asi tak tři hodiny týdně. Pracuje se rychle. Dostaneme texty, namluvíme a zase odcházíme. Není to tak, že bychom sledovali celý díl a podle toho tvořili komentáře, na to není čas. Vše je dané scénářem. Samozřejmě je tam i určitý prostor pro improvizaci, ale jen natolik, kolik se dá vyčíst z textu. Já jsem viděl ten pořad jen párkrát, protože když ho vysílají, obvykle nebýváme doma. Takže se ani nemůžeme případně inspirovat recepty, které se tam vaří.

Čtěte také

Helena Vondráčková

Čtěte také

Helena Vondráčková: Šaty od maminky, kritika od nejbližších a kniha

A jak prostíráte vy?

My moc neprostíráme. Prostě si dáme na stůl talíře. Když má Jana chuť a čas, tak vaří, a skvěle, případně si něco koupíme nebo jdeme do restaurace. Vaření jí rád přenechám, ale snídaně většinou připravuju já. Máme rádi vajíčka nahniličko, chleba s máslem, s medem a nějakou zeleninu. Ale jinak Janě do kuchyně nefušuju, ona je výborná kuchařka. Já jsem nikdy nevařil, ani jsem po tom netoužil. Když mám hlad, něčeho se najím, ale abych kvůli tomu vyvařoval, to ne.

A co máte od své ženy nejradši?

Slepici v červeném oleji. Rozvaříte slepici do úplného bezvědomí. Pozor! Kuře ne, to je moc měkké. Odstraníte kosti a kůži. Maso nacupkáte na nitky. Na jednu slepici dáte tři lžíce sójové omáčky, půl deci vína a dvě lžíce červeného oleje. Ten si můžete koupit nebo vyrobit tak, že zpěníte olej s feferonkou nebo kajenským pepřem. Dále do slepice dáte lžíci plnotučné hořčice a trošku vývaru. Nejlepší je to jíst druhý den a s rýží. Mám ale rád i nějaká vegetariánská a veganská jídla, která teď vaří, například pšeničné karbanátky. Nebo hrách a kroupy. Umí čarovat i z pohanky.

Zaměřili jste se na tenhle způsob stravování?

Já bych k tomu měl blízko, ale můj životní styl, kterým letím životem, na to moc není nastavený. Já se potřebuju najíst tam, kde zrovna jsem. Tam, kde zastavím třeba při cestě ze zájezdu. Nemám čas na to, abych hledal vegetariánské restaurace nebo sháněl veganské jídlo. Takže když to jde, omezím maso, nemusím ho mít, ale na druhou stranu jsou dny, kdy si ho s chutí dám. I když popravdě s tím mám morální problém. Vadí mi, jakým způsobem se ta zvířata mordují, než se dostanou na talíř. Kdyby postavili steakhouse na konci jateční linky, tak by to nikdo nejedl. Kdybych si měl potravu obstarávat sám, asi bych se vegetariánem stal na sto procent.

Čtěte také

Zemřela Hana Zagorová

Čtěte také

Retro z 1982: Hana Zagorová: Před slávou utíkala do lesů mezi myslivce

Vidíte a já myslela, že rybaříte.

Vůbec. Nikdy jsem nerybařil. Nemohl bych. Nechtěl bych tu rybu tahat z vody, z jejího prostředí. Zaseknout jí háček do huby, půl hodiny se s ní prát, vyděsit ji a zase ji pustit? Lov pro obživu ještě chápu, ale pro zábavu ne. Vždyť my devastujeme životní prostředí nejen sobě. Nakonec by se mohlo stát, že tady zůstaneme sami. A to by snad ani nikdo z lidí nechtěl. Vážím si toho, že můžu žít se zvířaty v harmonii. Ona vám tu lásku a péči vždycky bohatě vrátí. Koneckonců vlastně já tu lásku vracím jim. Jejich náklonnost je pro mě odměnou.

A co je pro vás největší odměna?

Když jsem spokojený. A to většinou jsem. Neměnil bych. Jsem spokojený se svým životem. Alespoň tedy většinou.

Říkáte si někdy, co by vám na to říkala maminka?

Ona to všechno ví. Kolikrát mám opravdu pocit, že mi nějak musí pomáhat. Já myslím, že tady je se mnou. Že my tady spolu tak nějak žijeme dál.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Pártlová: Mámy se mají podporovat, ne na sebe plivat

VÁCLAV VYDRA (1956)

  • Narodil se v Praze hercům Daně Medřické a Václavu Vydrovi. 
  • Vystudoval Státní konzervatoř v Praze. Po absolutoriu v roce 1977 působil například v kladenském Divadle Jaroslava Průchy, Městském divadle Mladá Boleslav a v letech 1979–1994 v Městských divadlech pražských. Od roku 1995 je členem Divadla na Vinohradech, hostoval a hostuje i na jiných pražských scénách (Divadlo Bez zábradlí, Hudební divadlo v Karlíně). Patří k úspěšným filmovým a televizním hercům, věnuje se také dabingu. 
  • S Janou Bouškovou žije od roku 1983. V roce 2006 se vzali.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Anna Julie Slováčková o těžké nemoci: Zvládla jsem to já, zvládnou to i jiní

Čtěte také

Daniela Kolářová

Čtěte také

Retro z Vlasty – Daniela Kolářová: Doma je „šéf“ žena, to znají všechny maminky

Čtěte také

Jana Brejchová s Vlastimilem Brodským ve filmu Noc na Karlštejně

Čtěte také

Retro z Vlasty – Jana Brejchová: Závislost na obsazování bývá někdy krutá