Internetovými agresory jsou samozřejmě i muži. Těžko říct, které pohlaví v nenávistných komentářích a útocích vede, ale u žen to přece jen víc překvapí. Na vlastní kůži se o tom přesvědčily Petra, Eliška a Tereza, které okusily nepříjemnou internetovou šikanu, za níž stály právě ženy.

„Mám osobní zkušenost s jednou hejterkou, která negativně hodnotí v podstatě úplně všechny na internetu. Když jsem na ni náhodně narazila v nákupním centru a přišla za ní, ať mi to, co říká online, řekne do očí, zrudla, naskákaly jí rudé fleky a snažila se přede mnou zpočátku ‚utéct‘. Měla jsem dojem, že takový člověk musí vnitřně moc dobře vědět, že nedělá správnou věc. Nakonec jsme si ale vcelku korektně popovídaly, za určité věci se mi omluvila a poprosila mne o společnou fotografii. Tu pak dala na sítě, kde už samozřejmě zase byla za hrdinku,“ říká blogerka Petra Vančurová alias Petralovelyhair, která začala blogovat, když byla většina aktuálně známých blogerů ještě takzvaně v plenkách.

Internet jako ventil

Dvojí tvář agresorek, kterou popisuje Petra Vančurová, je do jisté míry typická. „Co motivuje jednu ženu napadat tu druhou? Domnívám se, že pro ženy je problém přiznat a ukázat hněv nebo zlost,“ říká psychoterapeut Boris Štepanovič. Podle něj jsou tyto emoce všeobecně tabuizované výchovou – od žen je stereotypně očekáváno, že by měly být laskavé, chápající a mírumilovné. „Aby odpovídaly tomuto očekávání i tlaku, musí utlumit zdravou agresi a hněv. Anonymní prostředí internetu pak může být jedním z mála ventilů, kde se frustrace může vybít,“ odhaduje psychoterapeut.

To však neznamená, že je takové chování v pořádku nebo že bychom ho měli omlouvat. Tím spíš, že se nepříjemné poznámky mohou proměnit v opravdový teror, který obětem ničí život. „Internetové prostředí dělá šikanu ještě více zraňující a pro agresora jednodušší a ‚efektivnější‘. Na sdílení fotek nebo videí se ovšem často podílejí i ti, kteří si možná ani nedomysleli, že se jedná o šikanu,“ upozorňuje psycholog Štepanovič.

Pro šikanovaného je tato forma tyranie extrémně náročná. Nelze se před ní nikam schovat, utéct a je velmi těžké bránit se jí. V reálném světě často šikanuje ten silnější, starší, nadanější, ale na internetu je to jedno. Tam může mladší šikanovat staršího, žena muže, outsider někoho známého, nikdo ho nevidí, nemusí ukazovat svou převahu, stačí ji schovat do písmen, vět, souvětí…

Knockout po síti

Eliščiny trable s kyberšikanou začaly záhy poté, co nastoupila do práce po mateřské dovolené. Vrátila se do marketingového týmu velmi úspěšné firmy. Než otěhotněla, tvořily ho ze tří čtvrtin ženy, ale když se vrátila, žádný muž už v kanceláři nebyl. „První půlrok bylo všechno v pohodě. Bylo pro mě sice těžké najít balanc mezi rolí matky a markeťačky, ale kolegyně mi vycházely vstříc,“ říká Eliška. Po firemním vánočním večírku se všechno změnilo. „Našla jsem mail od klienta, který se ptal na podmínky spolupráce s naší firmou. Mailovali jsme si, všechno se zdálo v pořádku, nicméně když jsem na poradě s návrhem na spolupráci s ním přišla, jedna z kolegyň se mi vysmála a řekla, že to nepřipadá v úvahu. A tak jsem klientovi napsala, že to bohužel nepůjde. A začaly se dít divné věci,“ vypráví Eliška.

Po několika profesně útočných mailech od zmíněného klienta začaly chodit Elišce zvláštní zprávy od lidí, se kterými spolupracovala. „Snažili se ujistit, zda jejich domluvené spolupráce platí, zda je všechno v pořádku a můžou s námi počítat. Vůbec jsem to nechápala, až jednou se mi podařilo na oběd vytáhnout jednu spřátelenou kolegyni z klient ské firmy a ta mi přiznala, že jim na mé ‚neprofesionální chování‘ přišlo anonymní udání. Byla jsem v šoku,“ přiznává Eliška. V té samé době si ji na „kobereček“ pozvala i její šéfová a otevřeně jí přiznala, že i k ní se doneslo, že s ní klienti nejsou spokojení. Eliška byla nešťastná a nechápala, co se děje. A protože její manžel zrovna přišel o účetní, která odcházela na mateřskou, rozhodla se kancelář opustit.

„O dva roky později jsem se dozvěděla, že to tehdy zpunktovala jedna z mých kolegyň. Na zmíněném vánočním večírku, kde šéf chválil týmy a konkrétní pracovníky, padlo i mé jméno. A jedné z kolegyň, stejně staré bezdětné kariéristce, to nesedlo a rozhodla se mě z práce vyštípat. Leželo jí v žaludku, že jsem byla skoro čtyři roky mimo, a i tak jsem po půl roce válela jako kdysi. A tak se rozhodla mi zavařit,“ říká Eliška.

Schovat se za nickem

Vzhledem k tomu, že internet nabízí anonymitu a nerozhoduje geografický prostor, věkové omezení a podobně, má tato forma šikany větší možnosti. Právě anonymita internetového prostředí umožňuje agresorům být tvrdší a krutější. „Internet poskytuje možnost projevit se agresivně i těm, kteří by si to z různých důvodů (věk, pohlaví, fyzická síla) jinak nemohli dovolit,“ vysvětluje Eliščin případ Štepanovič.

Agresor chce získat pocit síly a kontroly nad svou obětí. „Je dobré si uvědomit, že sám agresor má problém se sebedůvěrou, sebeúctou. Často ale může jít i o psychicky nemocného člověka a jeho motivy a reakce mohou být pro nás nesrozumitelné a nevypočitatelné. Proto je v některých případech dobré vyhledat pomoc a vážnou situaci neřešit jen sám za sebe. Ne všichni napadení se s útokem umí vyrovnat,“ upozorňuje Štepanovič, který se s podobnými případy v praxi už několikrát setkal.

S hejty musíš počítat

Terčem nenávisti se však může stát i ten, kdo se mezi hvězdy sociálních sítí ani zdaleka nepočítá. Své o tom ví Tereza, která po narození syna dostala kvalitní foťák a začala svou cestu novopečené matky sdílet na síti. Protože má cit pro fotku, sledující, především matky, jí přibývali. Dnes má zhruba deset tisíc „fanoušků“ a i jí se občas stane, že ji některý z nich obdaří urážlivým komentářem. Na její dotaz, proč to dělají, často prý napíšou, že když veřejně sdílí svůj život, musí prostě počítat s tím, že se proti tomu někdo ohradí. „Jenže je ohrazení a ohrazení. Překvapilo mě, že mi často píše někdo, kdo děti sám nemá, tudíž absolutně nemá žádnou podobnou zkušenost nebo porovnání. Jednou se mi taky stalo, že mě stále dokola atakovala asi patnáctiletá dívka, jak jsem stará, vrásčitá, seschlá… Nebála se vulgarismů… Byla jsem z toho v šoku,“ vypráví Tereza a dodává, že nechápe, proč lidé, když se jim něco nelíbí nebo nezdá, věc nebo člověka neignorují, ale mají potřebu přejít do útoku.

V takových dnech prý často myslí na to, že si sociální sítě odstřihne a vykašle se na to. Ale vždycky se pak vrátí, protože takových případů je prý jen zanedbatelná menšina. „Online svět mi zatím pořád víc dává, než bere,“ říká Tereza a dodává, že doufá, že se lidé časem naučí lépe komunikovat a respektovat názory a životy druhých.

„Možná v budoucnu, až bude internet méně anonymní a lidé lépe dohledatelní, tenhle problém postupně vymizí. Kéž by,“ přeje si mladá maminka a odnáší z dosahu svého syna zapnutý notebook. Internetové agresorky mají často dvojí tvář. Že by mohly někoho šikanovat, byste do nich naživo často neřekli.

Jak ustát šikanu na internetu

Jak ustát šikanu na internetu

  • Blokujte Na sociálních sítích není problém zablokovat člověka, který vám píše něco, co se vám nelíbí. Obvykle tato služba zablokuje i možné další účty založené z jeho e-mailové adresy.
  • Hlídejte si soukromí Snažte se nesdělovat online citlivé údaje, nedůvěřujte cizím lidem.
  • Svěřte se Řekněte o svém problému někomu, komu věříte, poraďte se, požádejte o pomoc.
  • Sbírejte důkazy Pokud si myslíte, že už šikana překračuje hranice zákona nebo slušného chování, uchovejte si důkazy pro případné šetření.
  • Zavolejte odborníka Citlivé lidi může nemístný komentář opravdu velmi zasáhnout. V takovém případě je rozhodně namístě obrátit se na psychoterapeuta.
  • Předejte věc policii Kyberšikana může naplňovat znaky přestupků nebo trestných činů. Pokud máte podezření, oznamte to na policii.