Zdroj: Youtube

Proč tolik povyku, říkám si, existují i takoví, kteří chtějí mít všechno pěkně nachystané dopředu – ti obchodníci moc dobře vědí, co dělají. Já tedy mezi brzké zákazníky rozhodně patřím. Jsem mezi prvními, kdo skupuje adventní kalendáře a čokoládové kolekce včetně želé obaleného v čokoládě, což je asi ta nejsladší kombinace, která kdy byla vynalezena: když se do této hmoty zakousnete, úplně cítíte, jak se vám vytváří zubní kaz. Ale co naplat, je to odkaz k tradici, kdy jedlé ozdoby nesměly chybět na vánočním stromku mých rodičů i prarodičů. Díky této silné, sladké nostalgii tak pokračuji v přeslazené rodinné kontinuitě… Ani dárky nenechávám na poslední chvíli. Už v průběhu října si do tajného sešitu napíšu seznam všech členů rodiny včetně psů a kočky. U každého jména mám několik tipů na dárek a ty si pak postupně odškrtávám. V žádné jiné oblasti svého života nejsem tak systematická!

Další kapitolou mé posedlosti vánočními svátky je slavnostní výzdoba. Upozorňuji, že rozhodně nejsem typ takzvané bydlenky či tvořilky, ale dekorace prostě musí být. Mimochodem, zajímavé je, že část sváteční výzdoby je v našem bytě přítomna bez ohledu na roční období. Tak třeba dřevěný vyřezávaný obrázek, zobrazující autíčko vezoucí na střeše vánoční strom, máme na vchodových dveřích pro jistotu zavěšený po celý rok. Dokonce i jmelí, které jsme loni připnuli na kříž s Ježíšem, se tak nějak zakonzervovalo a vypadá pořád celkem svěže (možná zázrak?).

Kromě těchto stálých prvků se ale první adventní neděli nekompromisně otevře skříň, odkud na různá místa putují svícny, na okenní kliky se věší pomačkaní papíroví andělé a plyšoví sobi, vyměňuje se ubrus, utěrky a chňapky, do vázy se vsunou ojíněné jedlové větvičky s nějakým tím chroštím navíc.

Jakmile není nikdo v dohledu, pustím se do balení dárků. Po skříních pak vztekle hledám ty, které jsem zakoupila již začátkem podzimu a zapomněla jsem, kam přesně jsem je uložila.

Netrpělivě vyhlížím sníh. Každý rok mě neopouští naděje, že tyhle Vánoce snad…? Je to věc, kterou nemůžu nijak ovlivnit, nemůžu si pro ni zajít včas do obchodu a zapsat si ji jako úkol do sešitu, a tak jenom čekám. Prohlížím si vánoční pohlednice, pochopitelně ty s motivy ladovské zimy. Zasněžený kostelík na vrchu kopce, děti na saních, z komínů se kouří. Potemnělá vesnice, kolem rozsvícených oken víří vločky, ponocný troubí, u nohou svého věrného černého psa. Svět, který mi dětství připomíná tak silně, až to někde uvnitř trochu bolí.

Pravděpodobně i tyhle svátky bude jemně mrholit a pes se ze sváteční procházky vrátí s tlapkami od bláta, ale když na Štědrý den padne tma, ulice ztichnou a v oknech protějších domů se vesele a trochu tajemně mihotají barevná světýlka, je to vlastně tak trochu jako na té Ladově pohlednici.

IVA HADJ MOUSSA

Spisovatelka, reklamní textařka a psychoterapeutka. Autorka románů Havířovina, Démon ze sídliště, Šalina do stanice touha a knihy povídek Hlavně na to nemysli. Kreslí vtipy. Loni rozjela vlastní talk show. Psychologii vystudovala v Brně, žije v Praze. Má manžela, syna (15) a zlatého retrívra.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články