V komedii Linda Vista, kterou uvádí pražský Činoherní klub, máte hlavní roli a bezmála tři hodiny neslezete z jeviště. Jak se po takovém výkonu cítíte?

Samozřejmě unavený, protože je to psychicky i fyzicky poměrně dost náročné, ale zároveň cítím velkou porci vnitřní radosti. Ta inscenace mě nesmírně těší, protože je zábavná i bolavá zároveň. Vyprávíme o lidech, kteří touží být šťastní, žít v lásce, ale nejsou mocni toho dosáhnout. I proto, že jsou v tomhle směru řekněme nepříliš zdatní či možná spíše nezralí. Moji postavu, padesátníka jménem Wheeler, bych se nebál nazvat tápajícím zoufalcem – po rozvodu se aktivně rozhlíží po nové partnerce, ale není schopný si realisticky definovat, co vlastně chce. Od žen i od života obecně, což ho dostává do jen velmi obtížně řešitelných situací.

Pamatovat si takovou spoustu textu vám problém nedělá?

Mám pocit, že to je ta nejsnadnější část naší profese! Mozek se v tomto chová jako sval a my ho s každým učením víc a víc trénujeme, což se samozřejmě hodí i v osobním životě. V této souvislosti nemůžu nevzpomenout Mirka Lipského, se kterým jsem měl tu čest hrát v Divadle ABC. Stál na jevišti ještě ve svých devadesáti letech a nejenom, že si pamatoval text, ale díky setrvalé potřebě zapojovat hlavu byl i v tak požehnaném věku neuvěřitelně pohotový a zábavný.

Čtěte také

Pruhovné tričko

Čtěte také

Námořnické triko a pruhy. Nosily ho ikony stříbrného plátna a zvětší vám prsa

Když už jsme u těch legendárních jmen a scén – jak se vám líbí právě v Činoherním klubu, kde diváci vidí každé vaše gesto a výraz tváře?

Po letech angažmá v nejrůznějších divadlech jsem naznal, že pro mě je to ideální prostor. Vyhovuje mi, že mám diváky takřka na dosah. V malých divadlech panuje jiný typ atmosféry než na velkých scénách, je to vše jaksi intimnější a rodinnější. Toto všechno se logicky odráží i na stylu herectví – volíte daleko jemnější výrazové prostředky, můžete si dovolit být daleko přirozenější a tím pádem i pravdivější. Nemůžete spoléhat na to, že se schováte na obrovském jevišti někde v temném růžku, kam se upíná menší divácká pozornost. Malý prostor vyžaduje plnou přítomnost a odevzdanost. A taky týmového ducha, protože takhle nablízko jste si nejenom s publikem, ale i s kolegy.

Umělecký šéf je tam navíc váš dlouholetý kamarád Martin Finger. Je to plus?

Rozhodně! Možná je to ale dané i tím, že jsem zatím neudělal žádný průšvih. Kdyby ano, tak by asi přestal být tak milý a laskavý jako teď… Ale vážně, směr, kterým se Činoherní klub momentálně ubírá, se mi líbí. To, co děláme, považuji za dobré divadlo a nadto diváky pořád něčím překvapujeme. Stačí se podívat na repertoár – najdete tam už zmiňovanou hru o současných vztazích Linda Vista a naproti tomu Shakespearova Macbetha, který vypráví o tom, kam až člověka může zavést ctižádost a touha po moci. Ta scéna rozhodně neusíná na vavřínech, ale žije a vyvíjí se.

Čtěte také

S Evou Pilarovou jim to ladilo, nazpívali společně několik hitů.

Čtěte také

Divoký Waldemar lámal dívčí srdce. Češi mu umožnili zpívat česky i v Americe

Když vzniká nové představení, pomyslné opratě drží v ruce režisér. Vnímáte ho jako autoritu?

Když režisér říká věci, které považuju za rozumné, zajímavé a třeba dalece přesahující moji fantazii, tak ano, v takovém případě jsem mimořádně poslušný. Ale když cítím, že se vaří z vody nebo říkají pitomosti vyvěrající z nepřipravenosti, tak začnu zlobit nebo rovnou rebelovat. Naštěstí Ondřej Sokol, který je kmenovým režisérem Činoheráku, je ten první typ. Pracovat s ním je radost a zábava.

Jak prožíváte premiéry? Jste kliďas, nebo nervák?

Nedávno jsme se o tom bavili s kolegyní Luckou Žáčkovou, která je naprosto okouzlující v naší poslední inscenaci v roli lady Macbeth, a shodli jsme se, že premiéry nemáme úplně v lásce. A to ani jako herci, ani jako diváci. Důvodem je atmosféra, která je zcela logicky nenormální a mnohdy přepjatě vyhrocená. Premiérová očekávání jsou obrovská a člověk se je snaží ze všech sil naplnit, tím pádem je pod tlakem. Daleko radši mám běžné reprízy, kde se cítím svobodnější. Víc si je užiju.

Není premiérové publikum tolerantnější? Většinou ho přece tvoří rodina, kamarádi a známí a ti člověku odpustí víc než běžný divák.

Asi jak kdy. Jasně, kamarádi jsou vstřícnější, chtějí pomoct a baví se v momentech, které by měly být zábavné. Ale jsou samozřejmě taky daleko víc kritičtí, protože jde o zkušené diváky či přímo kolegy, kteří naše řemeslo dobře znají. Tím pádem se pak klidně stane, že dostaneme slušnou sodu, pokud se něco nepodaří.

Čtěte také

Bolest ženy snášejí lépe, ale léky proti bolesti u nich zabírají hůře než u mužů.

Čtěte také

Léky na bolest jsou u žen méně účinné než u mužů. Může za to nejen estrogen

Působíte jako kliďas, kterého nic nerozhodí, ale prý jste byl extrémně živé dítě. Je to pravda?

Ano, alespoň to tak vypráví moje maminka a já tomu samozřejmě věřím, protože maminky mají vždycky pravdu. Ten příběh je takový, že jsem disponoval velkou spoustou energie, kterou bylo potřeba někde vybít. A tak jsem sportoval a chodil do folklorního souboru Olšavěnka, což byl takový dorost velké Olšavy, která je doma v Uherském Brodě, kde jsem vyrůstal. No a tak jsem se taky dostal k divadlu. Nebylo to ale tak, že bych jím byl nějak fatálně zasažený a nechtěl dělat nic jiného. Prostě mi připadalo, že by to mohla být zajímavá a dobrodružná cesta, a tak jsem se po ní vydal, což skončilo mým přijetím na katedru činoherního divadla pražské DAMU. Mimochodem, porušil jsem tím rodinnou tradici – moji tři bratři jsou po tátovi zubaři.

O brněnské konzervatoři jste neuvažoval?

Uvažoval, dokonce jsem se na ni přihlásil, ale měl jsem vážnou vadu řeči – ráčkoval jsem. Pan profesor Vágner si po přijímačkách zavolal mámu a zeptal, jestli si všimla, že neumím říkat „r“. Ona mu v žertu odpověděla, že to sice nejde přehlédnout, ale že stejnou vadu mají prezident Havel a ministr zahraničí Dienstbier, a tak by to mohl být bonus… Výsledkem bylo, že mi doporučili, abych se hlásil další rok, ale hudebně-dramatický obor se otevíral jednou za dva roky, tak jsem k radosti rodičů zůstal doma na gymnáziu. Po maturitě jsem se pak, již bez logopedických závad, přihlásil do Prahy.

Čtěte také

Gabriela Míčová

Čtěte také

Gabriela Míčová: K životu potřebuju přírodu a klid

Jak jste zvládl přechod z malého města do toho hlavního?

Nijak zvlášť jsem to neprožíval. Nebylo to tak, že bych vyjukaný přistál na Hlavním nádraží a procházel se v uctivém záklonu se slámou v botách po Václaváku… Řekl bych, že jsem se adaptoval velmi rychle. Velké město se mi líbilo stejně jako studentský život, kdy jsme hodně navštěvovali divadla, kluby a hospody. Ovšem to samé jsem s partou podnikal už dříve v Uherském Brodě, takže se vlastně neodehrála až tak výrazná změna. Jen v Praze k tomu bylo holt nesrovnatelně víc možností.

Vaší profesorkou na DAMU byla Jana Hlaváčová. Jak na ni vzpomínáte?

Byla báječná! Pečlivá, starostlivá, takový ten mateřský typ. Když jsme měli nějaké trable, probírala je s námi. Zajímalo ji, jak se nám daří, co cítíme, jak vnímáme okolní svět. A co se týká herectví, tam to bylo a stále je naprosto jasné – jde o geniální herečku, která nikdy nepředstírala, ale plnokrevně žila svými postavami, čímž vás pokaždé úplně strhla. Já jsem měl navíc to štěstí, že jsem s ní později stál na jednom jevišti, což byl zážitek a další obrovská škola.

Čtěte také

Pozor na chyby při používání vlasové masky

Čtěte také

Chyby při používání vlasové masky. Takhle se super hřívy nedočkáte

Co druhý učitel Svatopluk Skopal?

To je zase takový ryzí a syrový chlap z Valašska, což se s Janinou jemností a hřejivostí krásně doplňovalo. Rád na časy, kdy jsme se setkávali, vzpomínám a těší mě, že jsem se do rukou dostal právě jim. Byli pro nás vzorem a inspirací, a to nejenom po profesní, ale i po lidské stránce. Vzhlíželi jsme k nim a učili se od nich.

Řadu let jste byl v angažmá a pak odešel na volnou nohu. Co vás k tomu vedlo? Byla to věc rozumu, nebo spíš intuice a chuti takzvaně roztáhnout křídla?

Já bych řekl, že šlo o mix obojího. Po dvanácti sezonách v Městských divadlech pražských jsem došel do bodu, kdy jsem měl pocit, že už jsme si navzájem předali všechno, co jsme mohli. A protože jsem nechtěl zlenivět, nebo dokonce zakrnět, odešel jsem. Bezpečné hnízdo je fajn, ale člověk taky potřebuje různé úkoly a překážky, na kterých by mohl růst a posouvat se… Na volné noze jsem strávil několik let, a když jsem si uvědomil, že bych zase rád na chvíli někam patřil, ozvali se i pánové Finger a Sokol s nabídkou do Činoherního klubu. Domluvili jsme se na takzvané stabilní spolupráci, to znamená, že budu zkoušet a hrát výhradně u nich. Život je změna a změna je život.

A jak jste v pozici herce bez angažmá zvládl období pandemie, kdy se kulturní život na několik měsíců zastavil?

Zachránilo mě načítání audioknih, což byla v té době naprosto bezpečná aktivita, protože se na ní podílí minimum lidí – kromě načítajícího už jen zvukař a režisér. A loňský lockdown jsem strávil před kamerou – s režisérem Radkem Bajgarem, partou herců a štábem jsme se na několik týdnů zavřeli do jednoho wellness resortu na Vysočině, kde jsem natočili komedii Kurz manželské touhy. Podtrženo sečteno: nemůžu si stěžovat, což může znít neohleduplně ke kolegům, kteří museli chodit na brigády, nebo dokonce úplně změnit profesi. Ale tak to bylo a já jsem za to nesmírně vděčný.

Čtěte také

Waldemar Matuška a Olga Blechová

Čtěte také

Retro z Vlasty. Waldemar Matuška: Nejvděčnější jsou zlomyslnosti na jevišti

Co se týká audioknih, na kontě jich máte pěknou řádku. Co je při takovém načítání nejdůležitější?

Kvalitní text, pečlivé režijní vedení a minimum přeřeků během natáčení. A taky pečlivá příprava, protože si text musíte několikrát přečíst a sžít se s ním. Pro mě je to ale radost, protože jsem odjakživa vášnivý čtenář. Normálně si pochopitelně čtu potichu a sám pro sebe, v tomhle případě pak pro druhé, nahlas a za peníze, což je příjemný bonus.

Váš hlas můžeme slýchat i z éteru – na stanici Český rozhlase Dvojka moderujete Noční Mikrofórum. Jaké to je sedět na druhé straně a klást otázky?

V rádiu moderuju asi šest let, ale pořád to vnímám tak, že se učím a s potěšením pronikám do tajů toho, jak vést rozhovor. Většinou si zvu lidi, kteří mě samotného zajímají, a protože je zpravidla neznám, tak je to fajn příležitost k seznámení a vlastnímu rozšíření si obzorů. Je to krásná práce ve skvělý čas – začínáme v půl jedenácté večer, což je doba, kdy je na patře Dvojky téměř prázdno. Zmizí denní hektika a stres a všude panuje klid a mír, což jsou ideální podmínky pro zamyšlení, rozjímání, pro zdánlivě obyčejné povídání o životě. V něčem je to vlastně podobné divadlu, protože se to děje tady a teď. Je to živé a autentické.

Čtěte také

Maxi šaty na pláž i do města

Čtěte také

Vzdušné a pohodlné dlouhé šaty do každého šatníku. Na léto jsou jako stvořené

Co dalšího vás naplňuje?

To je velmi prosté – příroda, mám moc rád hory a les. Člověk vypadne z města a vyčistí si hlavu. A pak je tu samozřejmě moje rodina. Moje partnerka je taky herečka, takže moc dobře ví, jakými fázemi procházím, když zrovna něco zkouším nebo natáčím. O divadle se doma bavíme často, dokonce spolu v jednom představení hrajeme – ve Scénách z manželského života, které uvádí Švandova divadlo, ale jinak fungujeme naprosto normálně. Jezdíme na chalupu do Jizerek, sportujeme, cestujeme. Jsme spolu moc rádi.

Jeden z vašich synů studuje druhým rokem režii hraného filmu na FAMU. To je náhoda, nebo v tom máte prsty?

Nemám s tím nic společného, režie je čistě Šimonova volba. Jako malý dostal kameru, točil si různé klipy a filmečky a chytlo ho to. I když je pravda, že nějaké herecké zkušenosti má – zahrál si v několika seriálech a filmech. Docela mu to šlo, takže jsme trnuli, že se vydá v našich stopách, ale naštěstí se rozhodl pro tu druhou stranu. Když se hlásil na školu, můj kolega a kamarád Michal Dlouhý prohlásil: „Musíme tam kluka dostat – jestli to nebude studovat on, tak nebudeme točit.“ A už jsem si i v jednom jeho ročníkovém filmu zahrál, a to dokonce společně i s mým tátou, tedy Šimonovým dědou.

A co druhý syn Jenda?

Ten momentálně studuje gymnázium a několikrát prohlásil, že by chtěl být hercem. My doufáme, že ho to přejde.

Čtěte také

Lékárnička na cesty

Čtěte také

Lékárnička na dovolenou. Víte, co má obsahovat? Zkontrolujte obsah a doplňte ji

Co vám otcovství vneslo do života?

Mám za to, že stát se tátou je pro chlapa naprosto nezbytná věc. Příchodem těch malých bytostí na svět se docela přirozeně rozpustí ego a dojde vám, že vždy a všude nejde jen o vás a váš pohled na svět. Snad to nevyzní pateticky, ale někde jsem četl, že život bez dětí je jako váza bez květů – ať je jakkoliv krásná, přece je jen prázdná.

VASIL FRIDRICH (45)

  • Vystudoval gymnázium v Uherském Brodě a poté pražskou DAMU. Během studií vystupoval v divadelním spolku Kašpar a v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V roce 1995 se stal členem generačního divadelního spolku CD 94 v Divadle v Celetné.
  • Působil také ve Švandově divadle, ve Středočeském divadle Kladno a 12 let v Městských divadlech pražských. Od roku 2017 je na volné noze. 
  • Nejčastěji ho můžeme vidět v pražském Činoherním klubu (inscenace Linda Vista a Macbeth). V červnu bude mít premiéru komedie Večer na psích dostizích, kde si zahraje postavu Carla. 
  • Známe ho ze seriálů Devadesátky, Ulice, Metanol a Specialisté a z filmů Kurz manželské touhy, Teorie tygra či Hodinový manžel. 
  • Na Dvojce Českého rozhlasu moderuje talkshow Noční Mikrofórum a věnuje se i natáčení audioknih. 
  • S partnerkou, herečkou Barbarou Lukešovou, má dva syny.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Pitný režim

Čtěte také

Hlad je opravdu převlečená žízeň. Poradíme, jak se propít k lepšímu tělu