Somráci a hároši

Přiznám se, že ačkoli perspektivní sportovkyně a studentka s tahem na branku, tíhla jsem právě k oné partě muzikantů a nádražních povalečů s kytarou, v manšestrákách se všitými klíny místo zvonů a v plstěných botách se zipem. „Somradlo“ ležérně se pohupující nad koleny, pletené návleky místo rukavic a vytahaný svetr po dědečkovi jen umocňoval onen nezávislý dojem a přístup ke společnosti jako takové. Nad děvčaty, která nosila uplé sukně pod zadek a bundičky do pasu s flitry, jsem už v prváku zlomila hůl. Psala jsem své vlastní texty, bez kytary nedala ani ránu a líbili se mi výhradně kluci s hárem do pasu.

Čtěte také

Sportovní gymnastka a držitelka zlaté medaile z olympijských her v Římě z roku 1960.

Čtěte také

Eva Bosáková: Slavná gymnastka s nezkrotným temperamentem a slabostí pro muže

Bony a klid

Druhá skupina holek, ty tzv. vekslačky a diskofilky, na sebe poutala už tenkrát pozornost klasickým způsobem. Sukně těsně pod zadek, výstřih k pupíku, kapesníčky vytuněná podprsenka (push-upky tehdy ještě nebyly k sehnání), krešlakové kozačky z NDR a obličej zmalovaný jako velikonoční vejce. My drsnější holky jsme se jen potutelně usmívaly a chlapce, kteří k těmto podle nás kreaturám obdivně vzhlíželi, jsme okamžitě a hlavně nenávratně zařadily do kategorie kokotů.

A pak tu byla třetí skupina neutrálních dívek, které byly pro obě výše zmíněné nudným a nutným doplňkem třídy. Neuměly se vyhranit, chodily dle našeho mínění oblečené v tom, co jim navlékly staré matky bez špetky vkusu a extravagance, byly to absolutní nuly, co se týče módy. Jak jsme uměly být povrchní!

Čtěte také

Valerie Čižmárová byla temperamentní dračice Rokoka i Semaforu.

Čtěte také

Valérie Čižmárová: Hvězda Rokoka a Semaforu zemřela na neléčenou štítnou žlázu

Co se tehdy nosilo

Rozdíly mezi skupinami se velmi rychle srovnaly v učebnách, na školních hřištích a posléze i v reálném životě. Ale na ten prvák, druhák si pamatuji cekem živě a na mysli mi vytanulo několik módních výstřelků té doby. Kromě výše zmíněných „důchodek“ (černých plstěných bot na rovné gumové podrážce se zipem od nártu až po holeň, které se za deště okamžitě promočily), tašky „somračky“, která byla původně určena pro přenos plynové masky, a krešlakových kozaček, tzv. „natahovaček“ bez zipu (holky se silnějšími lýtky měly už tehdy velký problém, protože narvat se do takové boty byl téměř nadlidský výkon), byly pro tu dobu typické další ojedinělé kousky. Třeba svetr do téčka, ten snad měla každá holka, jejíž babička nebo máma uměla vzít pletací jehlice do ruky. Tenhle svetr neměl průramky, ale byl pletený v kuse, rukávy byly dlouhé po lokty a odshora dolů stejně široké. Dalším velkým hitem byly džíny se zdobenými kapsami. Tak dlouho jsem o ně škemrala, až mi táta jedny dovezl od našich západních sousedů, v té době východních Němců.

Čtěte také

Miluška Voborníková měla krásný alt a úsměv Mony Lisy.

Čtěte také

Miluše Voborníková: Dívce s úsměvem Mony Lisy změnila život tragická nehoda

Nad igelitky nebylo…

Kdo na to jen trochu měl, nosil „prestiže“ (Prestige). Časem se z nich stalo nedostatkové zboží, takže když byly náhodou na skladě, měli jsme doma i několik párů do rezervy. Všichni! Hitem byly také lacláče, mně babička spíchla tmavomodré, manšestrové, odchodila jsem v nich skoro celou střední. A čím jsme frajeřili nejvíce? Jednoznačně značkovými igelitkami. Jednou mi strejda dovezl tričko s nápisem Elan (nešlo o kapelu, ale sportovní značku), tuhle bílou igelitku s červeným logem jsem tahala až do absolutního rozkladu.

Velké plus dnes zpětně vidím v tom, že jsme se vlastně z donucení chovali velmi ekologicky a udržitelně, protože zboží bylo nedostatek a my přešívali, co se dalo, a těch pár kousků oblečení a doplňků jsme unosili, než se prostě a jednoduše rozpadly.   

Čtěte také

Jana Kocianová to dokázala na pódiu rozbalit.

Čtěte také

Jana Kocianová: Zamiloval se do ní i Gott, její životní láskou však byl jiný muž