Velikonoce tvoří středobod liturgického roku a zabírají delší období než jen několik dní v březnu či dubnu, tak jak je zná a slaví většina z nás. Předchází jim několikatýdenní postní doba, která začíná od Popeleční středy, prvního dne po skončení masopustu, a vrcholí Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a nedělí nazývanou Boží hod Velikonoční. V pátek se připomíná ukřižování Ježíše Krista, o dva dny později jeho vzkříšení.

Nejdřív povinnosti, potom zábava

Na Velikonoční pondělí se – možná trochu překvapivě – podle evangelií nic významného neudálo. Z církevního hlediska se proto na pondělí nevážou žádné církevní oslavy, vše podstatné se odehrává v předcházejícím takzvaném pašijovém týdnu.

Přesto má pondělí svůj smysl. Jak říká Alena Vondrušková, historička a autorka knihy Český lidový a církevní rok, neznamená to, že by pondělek nebyl tradičním svátkem. „Naši předkové uměli velmi dobře spojit církevní oslavy se zábavou. Poté, kdy absolvovali slavnostní mše a učinili zadost své víře, věnovali se oslavám podle svých představ,“ říká historička. Po staletí se tuto „zábavnou část“ snažili někteří mravokárci a církevní kazatelé vymýtit, protože nespoutaná lidová zábava podle nich odváděla věřící od plnění církevních povinností. Zakázat to, co se jim nepozdávalo, se jim ale nikdy úplně nepodařilo.

Státním svátkem je Velikonoční pondělí od roku 1951. Tehdy se vládnoucí garnitura snažila vymýtit křesťanskou víru, a proto zúžila Velikonoce jen na zábavu, kraslice a běhání s pomlázkami. Od roku 2016 pak jako církevní protiváhu slavíme jako státní svátek i Velký pátek.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Generační šperk – jak vybrat ten pravý?

Pomlázka pro kluky i holky

Asi nejznámější velikonoční aktivita je pomlázka. Nejstarší záznamy o mrskání neboli pomlazování zelenými proutky pocházejí z přelomu 14. a 15. století. V rudolfinské Praze byla podle Aleny Vondruškové pomlázka běžným zvykem u chudých i bohatých. Na ulicích se prodávaly pestrobarevné metly, s nimiž pak mladí muži pobíhali po městě a hledali, koho vyšlehat. Jak to vypadalo v této době na venkově, nevíme. Lze ale předpokládat, že ještě v době baroka nebylo zřejmě šlehání všeobecně rozšířené, doloženo je jen v některých krajích. „Do povědomí lidí se pomlázka dostala až díky národopisným akcím pořádaným koncem 19. století, na nichž se snažili vlastenečtí učitelé či sběratelé lidových tradic některé zvyky inscenovat. Pokud se lidem líbily, ujaly se,“ vysvětluje Alena Vondrušková.

Dříve se šlehali všichni navzájem. Pak ale přece jen převážilo, že muži šlehají ženy. Původní šlehání navzájem navazovalo na pohanskou tradici, podle níž se z rašících ratolestí předávala životodárná síla do těla lidí. To, že se pak začaly šlehat především ženy, lze považovat za křesťanské překonání pohanských tradic. Určitá rovnost tu ale přece jen byla. V některých vesnicích se ustálila spravedlivá dělba: chlapci chodí na pomlázku v pondělí, dívky v úterý.

Pomlázkování je spojené s koledováním. Koledu známe prakticky z celé Evropy a jejím smyslem bylo popřát sousedům zdraví a zdar v hospodářství. A za to – jako při každé koledě – měli koledníci nárok na odměnu. V tomto případě ji představovala hlavně vajíčka, pečivo a alkohol, později i peníze.

Klasickým symbolem Velikonoc jsou hlavně malovaná vajíčka. Lidé vždycky považovali vajíčko za symbol, protože se v něm skrýval nový život. Vkládalo se do hrobů i do základů nových domů, sloužilo k léčbě i k věštění. I křesťané ho proto začali pokládat za symbol vzkříšení.

Za nejstarší doklad malovaného vajíčka se u nás považují fragmenty skořápky nabarvené na červeno. Pocházejí z archeologických nálezů na Břeclavsku a jsou datované do první poloviny 11. století. Nejoblíbenější a také nejstarší používanou barvou byla červená, symbol života, lásky a ochrany. V některých jihozápadních a středních částech Čech se dokonce podle ní říkalo Velikonocům Červené svátky. České země jsou podle Aleny Vondruškové unikátem. Nikde jinde se nedochovalo tolik technik a vzorů malování vajec a nové techniky stále vznikají!

Zajímavým faktem je, že vyfouknutá vejce jsou známá až od 20. století. Stejně je tomu i s názvem kraslice, který se začal šířit od konce 19. století. Zdobením se pak moc vejce ještě znásobovala. „Méně známý je zvyk, že dívky dávaly kraslice chlapcům do vyšívaného šátku,“ upozorňuje etnografka ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti Gabriela Směřičková. Šátek dívky vyšívaly během půstu a na jeho okraj psaly verše věnované jejich milému, stejně tak psaly texty i na kraslice. „Bylo to otevřené vyznání lásky,“ dodává etnografka. Přijatý dar pak znamenal ve vesnickém prostředí závazek. Kdo z chlapců začal šátek nosit, znamenalo to, že je zadaný.

Čtěte také

Tuhle vajíčkovou pomazánku musíte zkusit

Čtěte také

Jarní salát a vajíčková pomazánka, jakou jste ještě neměli

Jak zapudit zimu

To, že mají Velikonoce pohanské kořeny, dokazuje například zvyk, který dnes patří k těm méně známým (třeba na Slovácku se ale stále udržuje). Na Zelený čtvrtek, Velký pátek až do Bílé soboty se chlapci scházejí u křížku, v rukou mají hrkače, klepače a řehtačky. Chodí pak po vesnici a dělají rámus. „Toto hlučení bylo magickou praktikou zapuzující škodlivé síly. Lidé chtěli zapudit zimu, vítali jaro, dělali proto všechno, aby se ojařilo a aby měli dobrou úrodu,“ vysvětluje etnografka Gabriela Směřičková s tím, že hrkání dřevěnými hrkači mělo nahradit zvonění. V kostelích při mši se od zeleného čtvrtku totiž nezvoní. Říká se, že zvony uletěly do Říma, a poprvé se pak opět zvoní při Vzkříšení.

Zvláštní den je podle Gabriely Směřičkové pátek, den největšího smutku, a to jak v křesťanském pojetí, tak i v tom lidovém. „Tento den měli lidé dodržovat mnoho zákazů, říkalo se: nepohneš zemí, nezatopíš do východu Slunce, nevypereš, nezameteš, neprodáš, nepůjčíš, nepřineseš dar,“ vyjmenovává některé ze zákazů etnografka.

A dalším, dnes už zapomenutým velkopátečním zvykem, bylo umývání. Lidé chodili k potoku a umývali si ruce, nohy a obličej. Prosili tak za přivolání a zachování zdraví. „Zvláštní moc připisovali lidé především vodě pramenité, proudící, která byla nejsilnější v místě soutoku více pramenů nebo třeba pod mlýnským kolem,“ upřesňuje Gabriela Směřičková.

Bílá sobota byla dnem, kdy lidem končil čtyřicetidenní půst. „Tato doba patřila mládeži. Na některých vesnicích se konaly první zábavy a přicházel čas, kdy mladí mohli projevit lásku. Byla to příležitost k obdarování toho, kdo se vám líbil,“ říká Gabriela Směřičková.

Na Uherskohradišťsku bylo projevem lásky, že chlapci v noci značili tajně chodníčky, vysypávali cesty od jejich domu k domu své milé. Stejně tak se prý ale poukazovalo na manželskou nevěru nebo na pomstu. Časně ráno si pak dívky přivstaly, aby chodníček zametly a smazaly stopy. Pro chlapce a dívky byla tato doba tedy dobrou příležitostí k milostným námluvám. V některých moravských obcích se dodnes zachovaly vzpomínky na noční koledování, které končilo v dívčích ložnicích. Na Slovácku se stále říká, že „láska se vyznává lépe korbáčem (pomlázkou – pozn. red.) než slovy“.

Neděle, Boží hod velikonoční, se nesla ve znamení slavností a jídla. Křesťané tento den oslavují, protože Ježíš vstal z mrtvých. Při dopoledních bohoslužbách v kostele žehnají velikonoční pokrmy, jako je beránek, mazanec, chléb, vejce nebo víno. Z konce 15. století se dochoval seznam z Prahy, který obsahuje osmnáct druhů potravin vhodných k požehnání. Byla mezi nimi slanina, různá masa, holoubata, ryby, chléb, koláče, vejce, mléko i med.

Je logické, že lidé se po čtyřiceti dnech půstu chtěli poveselit a pořádně se najíst. Půst ale nebyl jen omezením jídelníčku, byl zároveň i duchovní očistou. K ní patřilo pokání, sebezpytování či konání dobrých skutků. Proto se v tomto období nepořádaly hlučné zábavy ani svatby. Zakazovány byly i noční milostné schůzky. „U nás se půst drží stále, a to nejen mezi praktikujícími křesťany. Je to hodně rozšířené a přijde mi, že stále víc,“ dodává Gabriela Směřičková.

Čtěte také

Kuřecí fajitas

Čtěte také

Skvělé kuřecí večeře: Fajitas, baby kuřátka na cideru či paličky s marinádou

Když máte naději

Dobu velikonoční lze také využít k přemýšlení o událostech, které se odehrály kdysi v Jeruzalémě. A nutně nemusíme být věřící. Jak stojí v knize Člověk a náboženství od nedávno zesnulého filozofa Jana Sokola, křesťanská víra není jen abstraktní názor, pouhé přesvědčení, že „nějaký Bůh je“. „Je to celkové a praktické přijetí možnosti žít pravdivě a svobodně, spolehnutí na to, že člověk může být odpovědný a přitom dál žít,“ píše Jan Sokol s tím, že bychom se měli umět mimo jiné podívat na svá selhání i na své viny. Zároveň se zde vynořuje otázka po smyslu. „To, že skutečný smysl roste ze samých nezdarů a ztroskotání, neviditelně a nepochopitelně, je nejlépe vidět na životě samého Ježíše. Je to život člověka, jehož všechno úsilí končí na první pohled nezdarem. A který nakonec umírá na kříži,“ stojí v knize. A právě v této chvíli přichází vzkříšení. A proto je kříž, nástroj a znak utrpení a smrti, pro křesťany znamením naděje. „Ne různých nadějí v to a ono, ale té jedné poslední naděje, že člověk, který uvěřil a žije podle toho, může žít v míru s Bohem, s lidmi i se sebou samým a že se ničeho nemusí bát,“ vysvětluje Jan Sokol.

A právě tuto naději připomínají kříže na rozcestích, na hřbitovech i v domech. V době, kdy svět nevypadá tak, jak ho známe z dřívějška, lze ve velikonočním příběhu hledat možná více než kdy dřív něco, co nám naše životy může v těchto časech, ale i po nich, obohatit.

Tradiční velikonoční pokrmy

Beránek: Starší zprávy ho označují za obřadní jídlo, ale není vždy jasné, kdy šlo o pečivo a kdy o pečené jehně. Sladký beránek se pekl z kynutého, později spíše piškotového těsta ve formě.

Hlavička: Pečená nádivka se původně připravovala z telecí hlavy, později přibyly i další druhy masa včetně uzeného a vnitřností. Důležitou součástí byly jarní byliny (kopřivy) a vejce.

Jidáše: Pečivo z kynutého těsta se jedlo pokapané medem, mělo tvar bochánků či spirál (jako symbol provazu, na němž se oběsil Jidáš), později také placek s mřížkami.

Maso: Zejména jehněčí, ale také kůzlečí či telecí, holoubata. V jarním období se připravovalo se zelenými bylinkami, často s vejci. Mazanec: Původně se připravoval ze sýra a vajec, někdy z tvarohu, později se plnil uzeným masem či slaninou. Teprve od konce 18. století se pekl ze sladkého těsta s rozinkami. U nás je nejstarším doloženým velikonočním pečivem.

Polévky: Z jarních bylin, jedly se i v postní době.

Ušelo: Omáčka z krupice, vajec, cukru a skořice.

Vejce: V nejrůznějších variantách – smažená, vařená, zapékaná, v pomazánkách…

Zdroj: Z knihy Aleny Vondruškové Český lidový a církevní rok

 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vegetariánské burgery: Uděláte je z řepy, fazolí i z cizrny