Barbora Eliášová přišla na svět 2. listopadu 1874 v Jiříkovicích u Brna. Jako nemanželské dítě, kterému ve čtyřech letech zemřela maminka, neměla jednoduché dětství. „Narodila jsem se v malé moravské vesnici a tam jsem prožila smutné dětství chudého sirotka,“ napsala později. „Lidé ke mně nebyli dobří, a tak jsem se záhy naučila milovat knihy, které mně půjčoval učitel, jediný přítel. Četba podněcovala moji obrazotvornost, takže jsem si již jako dítě tvořila ve svém nitru nový svět, lepší než ten, ve kterém jsem žila.“ Právě díky knihám mohla utéct do světa fantazie. Na doporučení učitele v 16 letech odešla k bezdětné rodině do Brna. Nejprve pracovala v továrně, po večerech navštěvovala večerní kurzy němčiny. Po půl roce získala místo služebné u německé herečky brněnského divadla a její matky. Naučila se dokonale ovládat německý jazyk a dámy si Barboru oblíbily natolik, že ji vzaly s sebou do Vídně. Tam dále studovala cizí jazyky: angličtinu, ruštinu a francouzštinu.

Po čase se rozhodla osamostatnit a odstěhovala se do Prahy, kde si našla místo korespondentky v němčině a francouzštině. Jejím snem ale bylo učit angličtinu, jejímuž studiu věnovala veškerý svůj volný čas. Při státnici se pak Barbora potkala s univerzitním profesorem angličtiny Mourkem. Velmi ho zaujala její slohová práce a se svou paní, původem z Anglie, se stali Barbořinými dobrodinci. A byli to právě manželé Mourkovi, kteří Barboru přesvědčili a finančně podpořili tak, že mohla vyrazit na studijní cestu. Procestovala Anglii, Německo a Švýcarsko, podívala se do Paříže… Doktor Mourek ji také doporučil na místo učitelky na vyšší dívčí škole, kde po návratu do Prahy začala učit angličtinu.

První cesta kolem světa

Vypadalo to, že Barbora dosáhla svého snu. Překonala nuzné poměry, stala se učitelkou a procestovala Evropu. Do jejího života ale opět zasáhla tragédie. V roce 1911 zemřel její snoubenec po banálním zranění na otravu krve.

Barboru v Praze už nic nedrželo, proto se rozhodla odcestovat pryč. A tak roku 1912 za ušetřené peníze podnikla svou první cestu do Japonska. Vlakem přejela celé Rusko, nejprve do Moskvy a pak transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku. Po třídenní plavbě parníkem Simbirsk se dostala až do země vycházejícího slunce. Z přístavu se hned vydala do Karnizawy, kde měla přislíbené ubytování. Pracovala jako vychovatelka v anglické rodině profesora Lawrence. Po skončení léta se rodina i s Barborou vrátila do Tokia. Protože ale chtěla poznat víc život obyčejných Japonců, odešla od Angličanů a našla si ubytování v japonském rodinném hotelu. Aby si našetřila peníze na cestu domů, vyučovala i v Tokiu angličtinu. Do Prahy posílala první cestopisy.

V Japonsku zůstala celý rok. Naučila se japonsky, jedla hůlkami, chodila v kimonu a vlasy nosívala učesané jako Japonka. Ve volném čase se věnovala pěstování bonsají i tradičnímu japonskému umění: aranžování květin. Dokonce se stala první evropskou absolventkou kurzu ikebany.

Japonsko si zamilovala. Později o něm napsala: „Napadlo mě zcela určitě a jasně: Ano, proto šla jsem kraj světa! A zdálo se mi, že by bez těchto velikých krás můj život byl nesmírně prostý a prázdný.“

Na zpáteční cestu z Japonska se vydala přes Ameriku, kde byla v San Francisku pět dní zadržená pro podezření ze špionáže. Když prokázala, že není japonskou špionkou, odjela do Oaklandu, Chicaga, Buffala a New Yorku, odtud pak parníkem přes Island do německého přístavu Cuxhaven a zpátky do Prahy. Tak dokončila první cestu kolem světa.

Znovu do Japonska

Pro svou první knihu Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule nenašla nakladatele. V roce 1915 ji tedy vydala vlastním nákladem. Určitě nezbohatla. Vrátila se do školy, dál vyučovala němčinu a angličtinu a šetřila na novou cestu do Japonska. Musela čekat, až skončí první světová válka, a tak se na druhou japonskou cestu vypravila až v roce 1920. Její cestovatelský duch ji tentokrát do Japonska vedl přes Suezský průplav, Indii, Malajsko a Čínu.

Rok a půl tu pracovala jako koncipientka na československém velvyslanectví v Tokiu. Na japonských školách pořádala přednášky o své zemi, novém státě v srdci Evropy, psala pro japonské časopisy a do Prahy posílala reportáže o Japonsku.

I pro Barboru zůstávali Japonci v lecčems tajemní. V jedné své knížce píše o japonském zvyku zdobit stěny básněmi napsanými na ozdobném papíře: „To je u Japonců jediným vyjádřením citu. Tvář při tom zůstane vždy bezvýrazně ztuhlá… úsměv jest jako maska, chladný a nic neznamenající.“

Do Prahy se vrátila opět kolem světa, tedy přes Ameriku. Před školní lavice si už ale nestoupla. Zato pro svůj druhý cestopis, Dcery Nipponu, našla nakladatele. Vydala také překlad japonského románu Namikosan a knížku japonských bájí a příběhů Z vlasti samurajů.

Přežila o vlásek

Její třetí cestu do Japonska, kam se roku 1923 vydala přes Egypt, Cejlon, Malajský poloostrov a Čínu, doprovázela řada nešťastných událostí. V Jokohamě přežila zázrakem zemětřesení, které během chvilky proměnilo celé město v trosky a při němž zahynulo asi 150 000 lidí. „Vidím už jen jako v mrákotách, jak celá budova s rachotem padá na mne… Nevím dobře, co bylo dále. Snad jsem se rvala se smrtí v tom domě trosek, snad se po konečném a úplném sesutí domu uvolnil nade mnou nějaký otvor. Snad…“

Běžela k moři, ale zvedl se tajfun a moře bylo stejně hrozivé jako praskající země. Město kolem ní hořelo. Běžela do kopce nad městem. Po cestě viděla mnoho mrtvých a potkávala také ty, kteří stejně jako ona zemětřesení přežili. „Byli klidní, tím obdivuhodným klidem japonským.“ Barbora přišla o všechny své věci. Pouze v oblečení, které měla na sobě, se z Jokohamy dostala do Tokia a na československé velvyslanectví. Tam se o ni postarali. Získala lístek na loď a v říjnu z Japonska odplula. Do Evropy se vrátila přes Vancouver a Chicago. Když pak pokračovala vlakem dál do New Yorku, potkala ji další nešťastná událost. Rychlík, ve kterém jela, se srazil s nákladním vlakem. „Byla jsem v předposledním voze dlouhého vlaku,“ vzpomínala po návratu, „počalo to s námi silně třásti, silněji a silněji. Pohlédli jsme zděšeně jeden na druhého; kdo mohl, skočil do uličky uprostřed vozu.“

Barbora měla štěstí, že byla v jednom z posledních vagonů a vyvázla nezraněná. Nakonec se dostala do New Yorku a odtud pak dále do německých Brém a do Prahy. Opět přednášela po celé zemi, a to nejen ve školách a přednáškových sálech, ale také v rádiu a ještě stačila napsat dvě knihy – V Japonsku v dobách dobrých i zlých a Japonské pohádky.

Ještě jednou do Japonska

Z Prahy se odstěhovala do Roztok, ale ani zde se neusadila nastálo. Další, už čtvrtou cestu podnikla v letech 1925 až 1926. Z Roztok vyjela vlakem do Děčína a dále přes Německo do Nizozemska. Z Rotterdamu pak lodí do Nizozemské Indie, přes Marseille do Port Saidu a Rudým mořem a Indickým oceánem do Singapuru. Poté pokračovala na Jávu, kde strávila tři měsíce. Následně se podívala na Bali a lodí do Austrálie.

Tady mimo jiné navštívila města Darwin, Sydney a Melbourne, ale i australský venkov. Na zpáteční cestu se vydala přes Jižní Afriku a Kanárské ostrovy do Evropy. Z této cesty vzešla roku 1929 kniha Rok na jižní polokouli.

Ještě jednou, naposledy, navštívila své milované Japonsko v roce 1929. Tentokrát zavítala i do Mandžuska a Koreje. O této cestě však už žádnou knihu nenapsala. Po návratu žila v ústraní v Roztokách u Prahy. Vydala ještě několik knížek pro mládež a romány, které byly ve své době velmi populární.

Až do roku 1939 pracovala jako překladatelka na ministerstvu zahraničí. Během druhé světové války se Barbora Markéta Eliášová zapojila do protifašistického odboje – rozmnožovala protiokupační letáky. Proto pro ni byla velká rána, když Japonsko vstoupilo do války na straně nacistického Německa. Přesto ani za druhé světové války a po ní nepřestávala Eliášová vzpomínat na Japonsko a i nadále se o něj zajímala.

Samota byla její osud

Konec jejího života byl podobně smutný jako jeho začátek – zůstala sama. Jediným, kdo se o ni ve stáří staral, byla její bývalá studentka Evženie Plíhalová. Navíc trpěla silným revmatismem, bronchitidou a rozedmou plic.

„Jevili jste dříve účast na mých osudech a můj život nemůže být dlouhý. Prosím Vás tedy snažně o další nějakou účast,“ píše zoufalé dopisy svým přátelům a prosí je o pomoc. Marně čeká, jestli se někdo z nich na ni přijede podívat. I přes své chatrné zdraví se dožila 82 let. Zemřela v Praze 27. dubna 1957.

Pozůstalost Barbory Eliášové – korespondence, čistopisy knih, navštívenky, fotografie i předměty z cest – se z převážné většiny nachází v archivu knihovny Náprstkova muzea. Menší část – jako třeba plakáty k přednáškám či texty přednášek – je pak v archivu muzea ve Šlapanicích u Brna. Přes velký přínos v šíření povědomí o Československu v cizích zemích i naopak nebyla práce Barbory Eliášové za jejího života nikdy oficiálně uznána. Její zásluhy byly doceněny až několik let po její smrti.